Článek
Jet lag neboli pásmová nemoc vzniká při překonávání časových pásem. Jeden z nejbrutálnějších můžete zažít při cestě na Havajské ostrovy. Zažijete sice den, který trvá 36 hodin, ovšem 12 hodin navíc představuje pro organismus veliký zápřah. Jedinou výhodou je, že letíte takzvaně po směru času a s tímto posunem se tělo vypořádává mnohem lépe než s posunem opačným.
Jinými slovy, pokud letíte z Evropy do Ameriky, je to ta lepší varianta. Při letu na asijskou stranu letíte proti času a zažijete pro změnu jen dvanáctihodinový den. A pokud je tělo citlivější, může se z toho vzpamatovávat i několik dní.
Pokud letím přes oceán do Jižní Ameriky, adaptuju se na časový rozdíl celkem v pohodě. Rozdíl není tak značný, většinou se pohybuje pouze v rozmezí pěti až sedmi hodin. Na Havaji už je to těžší, ale stačí mi den nebo dva, abych mohl „fungovat“ bez potíží.
Návraty jsou mnohem horší
Zato ty návraty!
Týden jsem úplně rozstřelený. Ať se snažím, jak chci, tělo mě vypíná podle přetočených vnitřních hodin. Týden funguju v jakémsi náměsíčném módu. Odpoledne usínám, zatímco v noci mám oči jako baterky a za boha nemůžu zabrat.
Pamatuju si na jednu kamarádku doktorku, která šla hned ráno po návratu z Havaje do práce. Varoval jsem ji, ať si vezme alespoň den volna na srovnání, ale neposlechla mě. Další den hlásila, že odpoledne málem hlavou rozbila obrazovku počítače v ordinaci. Tělo ji vypínalo a ona měla co dělat, aby vydržela vzhůru. Překonávala sérii mikrospánků vsedě za počítačem.
Většinou přilétáme do Honolulu mezi dvacátou a dvaadvacátou hodinou. Vyzvednu auto z půjčovny a přejedeme do hotelu. Jdeme si lehnout před půlnocí a další den vstáváme okolo šesté. Program tradičně začíná návštěvou Pearl Harboru.
Jednou jsem však zažil tříhodinové zpoždění posledního letu z Prahy do Honolulu. Létáme většinou natřikrát. Z Prahy do Amsterdamu nebo Paříže a pak zpravidla s dalším mezipřistáním v Seattlu. A právě tam se náš let zpozdil o tři hodiny. To byl velký problém a přede mnou stálo několik potenciálních průšvihů.
Autopůjčovna zavírala o půlnoci a také v hotelu jsem si nebyl jistý, zda nás ubytují okolo druhé hodiny ranní. Žhavil jsem tedy telefonní dráty z letiště Tacoma v Seattlu ve státě Washington směrem do Honolulu. Hotel byl v pohodě, recepce fungovala nepřetržitě, 24 hodin denně. Mnohem větší starost mi však dělala autopůjčovna. Na internetu bylo napsáno, že kancelář zavírá o půlnoci a znovu otevírá v pět hodin ráno.
Z letiště bychom se mohli dostat do hotelu taxíkem, ovšem bál jsem se, že pokud si auto nevyzvedneme, naše rezervace propadne. A bez auta by to v Honolulu byla noční můra.
Navíc jsme potřebovali v šest ráno odjet z hotelu do Pearl Harboru, jelikož jsme měli vstupenky do USS Arizona Memorial na osmou hodinu. Skvělé vyhlídky. Bylo mi jasné, že ať to dopadne jakkoli, rozhodně se příliš nevyspím. Musel bych už po čtvrté ráno vyrazit z hotelu na letiště do půjčovny pro auto.
Dovolal jsem se nějakému chlápkovi na infolinku společnosti Alamo. Uklidnil mě, že nebudu jediným klientem, který přiletí po půlnoci, a že kancelář na letišti v Honolulu bývá z těchto důvodů otevřená i déle. Trochu mě to uklidnilo, i když jsem si v duchu říkal, že mě mohl takto uchlácholit jen proto, aby se mě zbavil a já už během jeho služby na linku nevolal. Vždyť, jak se říká, slibem nezarmoutíš.
Trojsedadlo jako dar z nebes
Naštěstí všechno dopadlo dobře a bylo to přesně tak, jak mi pán do telefonu říkal. Při nastupování do letadla v Seattlu jsem navíc dostal „dárek“. Můj palubní lístek nešel z nějakého důvodu načíst do systému. Dostal jsem tedy nový a místo 33. řady jsem skončil v řadě 31. Obě místa byla do uličky, takže mi to bylo jedno.
Nepatrná změna, ale nebetyčný rozdíl. V jinak zcela zaplněném letadle jsem měl sám pro sebe celé trojsedadlo. Sen! Celý šestihodinový let jsem tedy krásně prospal vleže jako v první třídě.
Do Honolulu jsem přiletěl odpočatý a všechno zvládal mnohem lépe. Dokonce i s vědomím, že si v hotelu zdřímnu sotva na tři hodiny a potom budu muset vstávat a vyrazit do Pearl Harboru.
Na letišti byla kancelář autopůjčovny otevřená. Jako jediná ze všech. Převzal jsem si auto a hned poté veškerý personál odešel domů. Nejenže jsem dostal krásné místo v letadle, ale několik lidí v kanceláři autopůjčovny Alamo a na výdejním parkovišti čekalo snad pouze kvůli mně. Báječně všechno klaplo. Dar shůry.
Byl jsem nadšený, vděčný a v duchu jsem za to děkoval. I přes slabé tři hodiny spánku v hotelu jsem celý následující den zvládl a nezkolaboval únavou. Sice jsem usnul už po šesté večer, ale díky tomu jsem se krásně srovnal a adaptoval na havajský čas.
Za ta léta cest na Havaj jsem si vytvořil následující postup, jak se s havajským jet lagem co nejlépe vypořádat. Jak se mu postavit tak, aby to bylo pro mé tělo co nejpříjemnější.
5 tipů, jak se vypořádat s dvanáctihodinovým časovým posunem
Let na Havajské ostrovy mi pokaždé přinese den, který má zhruba 36 hodin. Ráno ve čtyři hodiny nastupuji do letadla v Praze a večer okolo osmé už vystupuji v Honolulu. Dvanáctihodinový časový posun je pořádná výzva – pro tělo i hlavu. Jak se s ním co nejlépe vyrovnat? Jak pomoci organismu, aby se přeladil rychleji a šetrněji? Tady je několik tipů, které se mi dlouhodobě osvědčují.
1) Pravidelný pitný režim
Na palubě letadla dochází k výraznému vysušování organismu, proto je hydratace naprostý základ. Vyhýbám se kávě i alkoholu, protože oba nápoje dehydratují. Omezuji také slazené a sycené nápoje, maximálně si dopřeji čaj.
Základem je pravidelné pití čisté vody a jednoduchého iontového nápoje. Ten si podle možností připravuji buď z vody s tekutým magnéziem, nebo z vody s vymačkaným grepem a špetkou soli. Piji průběžně po celou dobu letu, ne až ve chvíli, kdy přijde žízeň.
2) Jídlo
Jím pouze v první polovině přeletu, který je rozdělen dvěma mezipřistáními. Ve druhé části letu už dodržuji jen pitný režim a jídlo vynechávám. Bez jídla pak vydržím až do snídaně následujícího rána v Honolulu.
Tento přístup pomáhá tělu rychleji se přeladit na nový čas a usnadňuje přizpůsobení cirkadiálního rytmu.
3) Spánek
U spánku platí podobná logika jako u jídla. V první polovině přeletu se snažím spát. Pokud se mi nedaří usnout, alespoň odpočívám se zavřenýma očima a vědomě relaxuji. Velkým pomocníkem je maska na oči a špunty do uší.
V druhé polovině letu už se spánku vyhýbám, aby bylo tělo co nejlépe připravené na dvanáctihodinový časový posun a dokázalo po příletu na Havaj snadněji usnout.
4) Pohyb
Pohyb je důležitý i během dlouhého letu. Nejde jen o cestu na toaletu, ale i o občasnou krátkou procházku uličkou letadla a lehké protažení. Zvláštní pozornost věnuji lýtkovým svalům – pomohou i jednoduché výpony na špičky. Protahuji také záda a paže.
Po ubytování v Honolulu se jdu projít a k aklimatizaci dobře poslouží i lehký běh. Vše pomáhá tělu rychleji se přizpůsobit novému časovému pásmu. Pokud běh není váš styl, klidně si zatancujte. Na pokoji se chvíli hýbejte tak, jako by se nikdo nedíval – tělo se krásně uvolní.
5) Netlačit na pilu
I přes všechna tato opatření se může stát, že usnout prostě nepůjde. Často se také stává, že se člověk probudí brzy po půlnoci. Žádná panika. Nesnažte se usnout za každou cenu.
Pokud to nejde, přečtěte si něco nebo se věnujte jiné klidné činnosti a nechte tělo, ať si samo řekne o spánek. Jakmile se únava dostaví, znovu si lehněte a zkuste usnout. Pro lepší usínání používám červené brýle, které filtrují modré a zelené světlo a podporují tvorbu melatoninu – spánkového hormonu.
Ať vás noc obejme jako teplý havajský vánek a spánek přijde lehce, tiše a přesně v ten správný čas.
