Článek
Valí se na nás ze všech stran stále více a více strachu. Strach o život, strach o zdraví, strach o ztrátu práce, strach o ztrátu jistot, strach o děti, strach, strach a zase strach. A co ten strach způsobuje? Paralýzu. U někoho větší, u jiného menší. Strach způsobil, že více dáme na pudy a na emoce nežli na rozum a logiku.
Bojíme se války, bojíme se zdražování, bojíme se už i mluvit a vyjadřovat naše názory. To je pak krásný materiál pro kohokoliv nad námi, který má ambice nám vládnout, ovládat nás a manipulovat s námi. Sebevětší absurdita v nás vyvolává další a další obavy a strachy. Takto vystrašený jedinec pak bez mrknutí oka splní jakékoli nařízení a koupí si jakoukoli sebevětší kravinu a zbytečnost. Jen pro pocit jistoty a zažehnání strachu.
Co kdyby se něco stalo?
Lidé se bojí hlavně, že by se něco mohlo stát. Ten podmiňovací způsob ve vyjadřování většiny je také zajímavý. A možná také hodně souvisí se strachem. Já bych chtěl. Kolikrát to kdo řekl? Kolikrát jste to od někoho slyšeli? Chtěl bych, ale mám strach. Mám strach, že se to nepovede. Mám strach, že… dosaďte si tisíce dalších důvodů. V mých očích je jedním z nejcharakterističtějších symbolů strachu, že by se něco mohlo stát, dětská bezpečnostní sedačka do auta.
V mém vnímání světa jsou už větší zbytečností snad jen neoddělitelná víčka. Kdo to vymyslel, toho bych chtěl osobně poznat. Rád bych mu poděkoval. Co já si užiju smíchu a legrace třeba při pití kefírového mléka! A dokonce rozesměju i okolí mým bílým nosem, jak šašek z cirkusu. Co bych však neobětoval pro záchranu světa před uhořením, že?
Sebevědomý, odvážný a rozumný člověk by nikdy nic podobného nevymyslel. Vůbec by ho to nenapadlo. Tyto „výtvory“ vznikají pouze pod rouškou strachu. Pouze vystrašený, zmatený a deprimovaný člověk vymyslí bezpečnostní sedačku pro děti. A jak ji „systém“ do našich životů „vecpal“ již před mnoha lety, obhajujeme ji všichni bezmyšlenkovitě stejnými frázemi. Na prohlášení „Za mého dětství nebyly na zadních sedadlech ani pásy, natož bezpečnostní sedačky“ většina automaticky reaguje: „No jo, ale tenkrát nebylo na silnicích tolik aut jako dnes.“ To je pravda, ale podstata je někde jinde.
Kolik mimin a dětí ve vašem okolí kdy zemřelo při autonehodě? Já neznám žádné a ani jsem za celý svůj život neslyšel od nikoho, že by znal někoho, komu se to stalo. A přesto ty malé chudinky kšírujeme jak divou zvěř do stále „sofistikovanějších“ a hlavně dražších a dražších bezpečnostních skořápek.
Co kdyby ti někdo vjel do cesty? Náhoda je blbec. Akorát že vůbec. Náhody neexistují. Je to jen výmluva vyděšených. Konstrukt strachu. Žádné nehody, natož smrtelné, se nedějí náhodou. Je to jen vyvrcholení spousty souvislostí majících jeden jediný důvod – v našem životě je něco hóóódně špatně. A my jsme k tomu byli sakra hluší. Pak se může stát i to, před čím si bláhově myslíme, že nás uchrání bezpečnostní pásy nebo sedačky.
Nikdy jsem ani chvíli neměl strach, že do mě někdo nabourá. Ani když jsem vezl své děti nebo nyní, když vezu vnoučata. Vlastně jsem se snažil vyhovět „systému“ něčím, co považuju za naprostou zbytečnost a pouhou vypočítavou hru se strachem. Pokud sedačku zrovna nemám, tak si z toho hlavu opravdu nedělám, protože se nenechám strachem ovládnout. A mé dcery se i tak dožily dospělosti a žijí i obě mé vnučky.
Zápas s autosedačkou
Dříve ty sedačky člověk použil a přidělal za chviličku. Co však za zvěrstva prodávají nyní, to je panečku pošušnání. Jak je to drahé a kolik tento strach vydělává, ponechám stranou. Přijde mi, že instalace takové sedačky čím dál tím více vyžaduje specifické školení nebo sofistikovaný návod. Hlavně ty sedačky s těmi trny zacvakávajícími se do nitra sedadla, to je vyšší dívčí. Říká se tomu systém ISOFIX. Často raději to dítě odvezu bez ní, protože při instalaci, pokud pominu ty nervy z možného vztekání, hrozí, že skončím někde v nemocnici na ortopedii. Čím dál tím těžší sedačky, kterými manipulujeme v předklonu s rukama daleko vpředu zoufale bojujícíma s různými táhly a cvakátky. Prarodičovi u toho hrozí, že si užene housera, a i pro tatínky a maminky to musí být žúžo.
Co nám strach bere
Strachem vyvolaná námaha a vztek. A k čemu to všechno? Ze strachu o život a bezpečnost dětí? Je to jen naprosté nepochopení zákonů života. Život není peříčko. Dokáže být tvrdý a krutý. Úrazy, nemoci i úmrtí k němu neodmyslitelně patří. Jejich neakceptování a obavy z nich život jen zhoršují. Kdo se bojí, že si něco udělá, že omarodí, že zemře, takový člověk nikdy ani pořádně nežije. Strašit rodiče, aby se báli o své děti, je jedno z největších zvěrstev, kterého se lidská společnost dopouští v těch nejintimnějších oblastech našich životů.
Různé bezpečnostní vychytávky a předpisy okrádají naše životy o autentičnost. Strach je důležitou součástí života, to bezpochyby. Ne však strach využívaný k manipulaci, v reklamách, v médiích, ve volebních kampaních. Takový typ strachu je velkou prohrou nás všech. Zbavuje nás intuice i instinktů, kterými jsme přirozeně vybaveni. Je to prohra a daň civilizace.
Nebo si myslíte, že celá tisíciletí lidé cválali na koních a ze všech stran se na ně pokřikovalo: „Hlavně nespadni a nesraz si vaz, vždyť víš, kolik koní je dneska všude na cestách!“?
