Článek
V jakém světě vlastně žijeme? Co je planeta Země vlastně zač? Žijeme, nebo přežíváme? Zažíváme realitu, nebo matrix? Vracejí se lidské duše s každým narozením do nejlepšího možného a jediného světa myslících bytostí, nebo do jakéhosi vývojového inkubátoru?
Je tolik otázek bez jasných odpovědí. Tolik pocitů bez jakýchkoli důkazů. Co je pravda? Kde je pravda? Může být pravda jen jedna, nebo jich naopak může existovat neomezený počet?
Málokdo má čas a chuť se nad podobnými otázkami zamyslet. Přitom mám pocit, že jde o naprosto stěžejní témata. Je přece zapotřebí vědět, kde, co a proč žiju. Jaká jsou pravidla hry, kam může život člověka vést a kudy kráčet.
Strach podívat se za oponu
Je zajímavé sledovat, jak většina davu jen tak přebývá. Přešlapuje na místě, svázaná „pravdami“, které se nepokusila ani na okamžik ověřit. Slepě a poslušně stojí v tunelu, ochromená hrůzou z toho, co by mohla zjistit za oponou.
Asi je to ta nejjednodušší cesta. Předstírat, že nevidím a neslyším. Snažit se rozcupovat na kousky každého, kdo tento můj postoj ohrožuje. V honbě za kariérou a hmotnými statky nezbývá čas ani prostor k zamyšlení. Možná je to i strach z procitnutí. Děs z reality.
Ano, tato planeta je ráj. Ano, tato planeta je peklo. Obojí je pravda. Přiznat si to však vyžaduje určitou dávku odvahy a statečnosti.
Drž hubu a krok. Věř, že nejlepší je dotáhnout to někam daleko a vysoko. Není nic lepšího než chtít stále víc a víc. Jen to je jediná správná cesta ke štěstí a spokojenosti.
Akorát že vůbec.
Zlatá klec úspěchu
Jsme obklopeni „umělými“ vzory prezentujícími svůj úspěch, své štěstí a své hmotné statky. Jako Pavlovovi psi slintá dav těch neúspěšných, nešťastných a chudých nad tím prázdným pozlátkem. Nad bublinou nicoty prezentovanou od rána do večera jako jediný správný cíl našeho bytí.
Ve snaze alespoň se těmto „modlám“ na hony přiblížit si zástupy aspirantů na úspěch, štěstí a bohatství zcela zapomněly položit jednu otázku. Pozlátko je tak lákavé, že se nad tím málokdo pozastavuje a zamýšlí.
Téměř každý z těchto elitních „bohů“ je na drogách nebo na prášcích. Čím větší „hvězda“ a ambasador úspěchu a štěstí, tím větší přísun farmak. Čím to může být? Je jejich život tak neskutečně skvělý a krásný, až se to nedá vydržet? Život ve zlaté kleci s hrstí antidepresiv? To je ten vrchol a cíl? Absolutní naplnění našeho pozemského bytí?
Myslím si, že ne.
Zároveň však rozumím tomu, že je mnohem jednodušší těmto chimérám podlehnout. Uvěřit, že pouze úspěch a bohatství ukazují a dokazují kvalitu daného jedince. Naletět na špek reklamám, které prodávají iluzi štěstí.
Jen bohatý můžeš být šťastný! Makej, makej a buď produktivní! Hromaď a hromaď, ať si ve stáří můžeš užívat života!
Je velice zajímavé, kolik lidí tomu propadlo a stále propadá. Kdo všechno tomu uvěřil nebo se raději tváří, že uvěřil, aby nebyl podezřelý a divný.
Život odložený na potom
Většina to tak dělá, takže to musí být správně! S touto mantrou na rtech prosviští životem. Stále odkládají život, honí se jako nadmuté kozy a hromadí majetek, peníze a tuny zbytečností.
Užiju si to, až bude správný čas! V důchodu si splním své sny a budu si užívat. Abych si však potom mohl užívat, musím teď makat.
Makám a celé dekády nežiju, pouze přežívám, abych si kolem sedmdesátky mohl užívat a dobře si žít. Systém kolektivního vědomí má zřejmě ve své DNA vypnutou jednu nepřípustnou a kacířskou otázku: Jak víš, že se toho opravdu dožiješ?
Je komické, nebo spíše tragikomické, sledovat tyto workoholiky po průletu několika dekád v zombie autopilotním režimu nezničitelných supermanů v okamžiku, kdy nastane podzim jejich života.
Mají všeho „nasysleno“ na několik dalších životů. Téměř nikdo z nich si však příliš neužívá stáří a neplní své sny o cestování a bůhvíčem dalším. Jejich dny jsou naopak plné bolesti a nemocí. Najednou nemají fyzickou sílu ani energii si užívat.
I když si vlastně opravdu užívají. Užívají si plody předchozích dekád své práce. Pouze jinak, než sami naivně očekávali.
Když tělo vystaví vysvědčení
Všechno bylo důležitější než oni sami a jejich zdraví. Překonávali sami sebe, jeli přes závit, odpočinek a relax mnohdy považovali za sprostá slova. A potom se dostali do fáze „pak“. Do okamžiku, kdy konečně nastal ten správný čas. Správný čas začít žít.
Tělo jim však vystavilo vysvědčení za všechny roky, kdy ho neposlouchali. Trpělivě vše snášelo a snažilo se vydržet. Vydržet tu ignoraci, přehlížení, slepotu a hluchotu. Nemocemi, úrazy a podobnými „nepříjemnostmi“ se snažilo svému pánovi vysílat varování. Většinou však marně.
Sedí si na milionech a mnozí i na miliardách. A k čemu jim ve stáří jsou? Aby měli na doktory. Jestli si užívání života poté, co přijde správný čas, představovali právě takhle, pak je všechno v pořádku.
Ale nemyslím si to.
Je to začarovaný kruh. K čemu nám ve stáří budou peníze, když budeme tak zhuntovaní, že šťastný a spokojený život už nebude možný?
Ti nejšťastnější a nejvyrovnanější lidé jsou často ti, kteří nemají nic nebo téměř nic. V životě jsem potkal mnohonásobně více šťastných a spokojených „chudáků“ a „žebráků“ než „boháčů“. V jejich očích, řeči a způsobu života jsem viděl více bohatství než u těch materiálně bohatých.
Je to důkaz, že život může být rájem i peklem. Na téže planetě. Záleží na našem vnitřním nastavení. Každý z nás má možnost volby. Volby toho, čím se bude trápit, za co se bude vinit, čím se nechá ovlivnit a čemu bude věřit.
Země jako vývojový inkubátor
Planeta Země je inkubátor. Je to výcvikový tábor. V jednom a tomtéž okamžiku navštěvují její obyvatelé jesle, školky, základní a střední školy i univerzity. Někdo je schopný postoupit z jeslí na univerzitu během několika let, jinému na to nestačí ani tisíc let.
Všechno, co se dnes a denně na naší krásné planetě děje, jsou pouze výukové kulisy. Kulisy opakující se po stovky a tisíce let. Cílem je očividně lidská vyspělost a kultivovanost. Pouze k ní na planetě ještě nikdy nedošlo a možná ani nikdy nedojde.
Lidstvo není vyspělé. Je primitivní a zřejmě navždy odsouzené k tomu, aby primitivní zůstalo. Přál bych si, aby se stal zázrak a jakýmsi kvantovým skokem bychom se posunuli z primitivního kruhu, ve kterém se motáme tisíce let.
Lžeme a uplácíme, vraždíme a válčíme. A to všechno proč? Pro peníze, moc a hmotný prospěch. Mít víc a víc. Víc než všichni ostatní dohromady.
To je ukázka vyspělosti? Bít ženy, zneužívat děti, mučit a trápit zvířata – to je civilizované?
Vůbec ne!
V okovech primitivismu
Lidstvo je banda primitivů. A je jedno, že vraždí a podvádí pouze menšina lidí. My ostatní to umožňujeme, a tím to vlastně legitimizujeme.
Každá lež i každý úplatek nás drží v okovech primitivismu, v sítích buranství. Děláme to proto, abychom z toho měli nějaký prospěch, abychom z toho něco „vytřískali“. A to je primitivní a nízké, ať se nám to líbí, nebo ne.
Vyspělý a civilizovaný jedinec nelže a nepodvádí. Ví, že všeho potřebuje tak akorát. Nemá problém sdílet výhody, benefity a bohatství. Nežárlí ani nezávidí těm, kteří dokážou být v něčem lepší a prospěšnější než druzí.
Stejně tak vyspělá společnost nepotřebuje válčit, nepotřebuje politické strany ani církve. To je totiž přesně to, co dělá z této planety domov nízkých ubožáků a primitivů.
Vyspělá společnost nešíří strach a nenávist. Šíří radost a lásku. Nepoužívá práci jako nástroj otroctví, vykořisťování a závislosti. Sdílí zdroje a dary své planety ku prospěchu všech.
Soukromý ráj uprostřed pekla
Jako lidstvo nejsme této změny schopni. Jsme příliš hluboko zapadlí v bahně mamonu a dalších jedů. Každý sám za sebe však můžeme procitnout a pochopit.
Pochopit, že každý máme možnost volby. Že i v pekle nízké a primitivní společnosti si můžeme vytvořit svůj soukromý ráj.
A čím více jednotlivců se k tomu odhodlá, čím více lidí odmítne běžný společenský status quo současnosti, tím více se přiblížíme tomu, co se dnes zdá nemožné a nedosažitelné.
Ke změně primitivní společnosti ve společnost vyspělou.
