Článek
Život jako ze žurnálu
Představte si, že máte téměř vše, co si umanete a o čem by člověk na tomto světě mohl snít. Luxusní limuzínu, džíp i sportovní vůz. Motorku, skútr i terénní čtyřkolku. Vilu s bazénem na tichém místě u lesa. Rozplánovanou přístavbu s krytým bazénem i domácím vnitřním ricochetovým kurtem. Můžete si vycestovat, kamkoli vás napadne. Všichni se s vámi chtějí přátelit a setkávat. Zkrátka život jako ze žurnálu.
A najednou to všechno skončí. Před domem vám zbude pouze oprýskaný, ojetý starý pick-up. Na dostavění domu můžete zapomenout, a ještě si k tomu vzít hypotéku na dodělání rozestavěného základu. Hypotéku, kterou máte i těžký problém splácet. Z finančního hýření se sesunete do módu z ruky do huby. Těžký náraz. Srážka s realitou. Přitom ve vašem okolí téměř nikdo nic netuší. Najednou místo zbytečností a vzdušných zámků řešíte, abyste měli pro rodinu na jídlo a základní potřeby.
Kličkování mezi nezaplacenými účty
Byl jsem na dně a tehdy z toho samozřejmě obviňoval celý svět, jen ne sám sebe. Byl jsem schopný stěží poplatit to nejnutnější a ve zbylých platbách divoce kličkoval. Styděl jsem se přiznat, že nemám peníze, a používal různé triky, abych si zachoval tvář a nemusel přiznat barvu.
Vybavuju si, jak jsem třeba neměl na zaplacení lehkého topného oleje, kterým jsme vytápěli náš dům. Přišla faktura třeba na 11 500 Kč. Já poslal 1 500 Kč a čekal, až si toho někdo všimne. Pak jsem se omluvil, že jsem se překlepl při zadávání částky do platebního příkazu. Získal jsem tím čas, abych zatím na ten zbytek našetřil. Požádat na rovinu o odložení či posečkání s platbou jsem se styděl.
Nezaplatit, to jsem nikdy ve svém vnitřním nastavení neměl. Celý svůj podnikatelský život jsem vždy na prvním místě platil všechny své závazky. I za cenu toho, že na mě už nic nezbylo. Říkal jsem si: „Nemusíš nic mít, ale hlavně nikomu a nikde nic nedluž. Jen tak se můžeš sám sobě vždy podívat do obličeje.“
Složité období. Narodila se nám druhá dcera, bydleli jsme na samotě u lesa v nedokončeném domě zatíženém hypotékou. Celé ještě nedávno miliardové byznysové impérium bylo v troskách a každý v něm se snažil přežít hlavně sám za sebe.
Když jsem vzal sekeru
Frustrace všude, kam jsem se podíval. A stále větší deprese z toho všeho. Upadal jsem víc a víc do beznaděje a letargie. Psychický stav se zhoršoval den ze dne. Jednou odpoledne jsem ve stodole, ve které stálo poslední auto, které mi zbylo, onen zmiňovaný starý pick-up značky Škoda, vybouchnul jako papiňák. Nebo spíš jsem vypadal jako starý Brůna ze seriálu o majoru Zemanovi v díle zvaném Studna. Nevím už, co se mi tenkrát honilo hlavou, ale vzal jsem sekeru a začal mlátit do auta. Kdyby tehdy nepřišla do stodoly moje paní Lenka s malinkou dcerou Madalenou v náručí, auto bych zřejmě rozmlátil na kusy. Takto jsem se zarazil a zastyděl. I probudil.
Odnesla to tedy jen přední rozmlácená světla. Auto jsem ihned odvezl do opravny a za trest, abych se probral a vše promyslel, jsem běžel z opravny domů asi 10 kilometrů. Lenčin vyděšený pohled ze stodoly i osvěžení z fyzické námahy po běhu mě donutilo k zamyšlení a k řešení mého psychického stavu.
Úleva v podobě antidepresiv
Vyhledal jsem tedy odbornou lékařskou pomoc. V první fázi mi neuroložka napsala prášky na uklidnění. Prášky zabraly. Na celý svět okolo sebe jsem se usmíval jak nějaký ťuňťa a magor. A poslala mě k psychiatrovi. Začal jsem k němu pravidelně docházet a samozřejmě brát antidepresiva. Ulevilo se mi, o tom žádná. Uvnitř jsem však cítil, že to žádné řešení není.
Bylo to jen umělé utlumení, které nikam nevedlo. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, na poslední návštěvu psychiatrie. Díval jsem se na toho doktora a ani neposlouchal, co mi říká. V hlavě mi běžela otázka: Tenhle pán mi má pomoci? Vždyť by ji sám potřeboval. Vypadá jako regulérní blázen! Oznámil jsem mu uprostřed hovoru, že jsem se rozhodl přestat prášky brát.
„Prášky nic neřeší. Pomoct si musím jen já sám. Nic jiného a nikdo jiný to za mě udělat nemůže,“ překvapil jsem doktora.
Ten ihned kontroval tím, že by nebylo vhodné je ihned zcela vysadit, a navrhoval pozvolné snižování dávky až na nulu.
Recept skončil v koši
Abych se doktora zbavil, nechal jsem si napsat recept na další antidepresiva a rozloučili jsme se. Za dveřmi v čekárně jsem recept zahodil do koše a už nikdy se k psychiatrovi nevrátil. Dodnes jsem rád a jsem svým způsobem na sebe hrdý, že jsem se dokázal vzepřít této cestě do slepé uličky. Vlastně vůbec nic to neřešilo, jen bych si huntoval tělo a trápil se depresemi možná až do konce života.
Opět jsem se tehdy postavil na vlastní nohy a začal se učit přijímat život takový, jaký je. Byla to tehdy obrovská rána a životní změna. Spadnout z výšin prudce dolů nebylo lehké. A vyrovnat se s tím o to méně. To, co jsem tehdy bral jako křivdu a „nespravedlnost“, již dávno vnímám jako ten největší dar, který jsem od života dostal. Pomohl mi vyřešit si sám v sobě hmotu. Pochopit, že mohu udělat chybu, mohu zakopnout i upadnout. Ovšem dokážu zase vstát.
Od té doby přišly další obtíže, další konce a nové začátky, ale s každou takovouto zkušeností jsem získal silnější vnitřní odolnost. Uvědomění, že pokud jsem v minulosti zvládl sebetěžší životní peripetii a dokázal se z ní zvednout a poučit, tak to dokážu i příště. A vlastně kdykoli to bude potřeba.
Nejdůležitějším základem je rodina
Tehdejší tvrdý pád z výšin mi ukázal i sílu opravdových základů spokojeného a hodnotného života. Je to rodina. A největší oporou mi tehdy byla a stále je moje Lenka. Vždy bez výčitek stála vedle mě a hlavně za mnou. Byla tím základním stavebním kamenem, o který jsem se mohl opřít a znovu se postavit. Vím, že pokud by tehdy vedle mě nestála ona, pozoruhodná a silná žena, rozhodně bych to nezvládl. Dost možná bych už tady ani nebyl a zabalil to.
Můžeš svůj život stavět do sebevětších výšin. Nikdy však nesmíš zapomenout na ty úplné základy. Tím je fungující spokojená rodina. Bohatství, byznys, kariéra, úspěchy a podobné záležitosti jsou již jen nadstavby a další patra. Bez základů se ti nepodaří nic, a pokud i přes nadlidské úsilí ano, pak to stejně dříve nebo později spadne při prvním zafoukání nebo zaviklání. Bez solidních základů nevydrží nic. Postav a vytvoř si je co nejsilnější a potom budeš moct i skály lámat!
