Hlavní obsah

Mé dvě Antarktidy

Foto: Mart Eslem a ChatGPT

Dvě cesty do Antarktidy. První splnila sen o sedmi kontinentech, druhá mě málem stála život. Půl metru vody v podpalubí, bouře a útesy. Moje drsná škola života na jachtě Bona Terra.

Článek

Máte nějaké sny? Nějaké cíle? Já jich měl v životě ohromné spousty. Hromadu jsem si jich i splnil, nesvázán klepety společenského klišé – to udělám, až na to bude ten správný čas. Velice brzy jsem ve svém životě pochopil, že ten správný čas na splnění jakéhokoli snu a čehokoli lákavého je vždy – právě teď. Ten „správný čas“, na který většina z nás své tužby a sny odkládá, totiž nemusí už vůbec přijít. Život nám ho nemusí vůbec poskytnout a jednoduše náš vyměřený čas kdykoli ukončit.

Sedm kontinentů do třicítky

Jedním z mých cílů a snů bylo navštívit všechny kontinenty planety Země. A chtěl jsem to stihnout ještě před dovršením třicátých narozenin. Otisknout svou stopu na všech sedmi kontinentech. Někdo může tvrdit, že kontinentů je pouze šest. A má svým způsobem i pravdu. Já mám však raději číslo sedm. Navíc Severní a Jižní Ameriku považuju za podstatně odlišné části našeho světa, a proto se rozdělením dvou „Amerik“ v Panamě dostáváme k číslu sedm.

Zkompletovat sbírku šesti obydlených kontinentů byla vlastně legrace. To se mi povedlo už někdy v sedmadvaceti. Zbývala už jen Antarktida. Bílý, ledový, neobydlený kontinent jsem navštívil dvakrát, jak vyplývá ostatně i z krátké kapitoly „Nikdy neříkej nikdy – ponaučení z Drakeova průlivu“, která tak trochu odkazuje na obě mé návštěvy Antarktidy.

Sbírku sedmi kontinentů jsem zkompletoval v devětadvaceti letech, přesněji ve věku 29 let a 23 dní. Stalo se tak v neděli 16. února 2003 v 9 hodin a 38 minut na místě zvaném Neko Harbour při severozápadním pobřeží Antarktického poloostrova.

Svou první plavbu do Antarktidy, přes zrádné a bouřlivé vody Drakeova průlivu, okolo legendárního mysu Horn, jsem absolvoval se svým tehdy sedmnáctiletým bratrem Michalem na ledoborci Polar Star. Bylo to splnění snu i cíle. Měl to být vlastně i jakýsi milník mého života. A Antarktida se jím i opravdu stala, ovšem na přelomu let 2007 a 2008, kdy jsem na malé, sotva čtrnáctimetrové jachtě Bona Terra navštívil bílý kontinent podruhé. Jestli první plavba přes Drakeův průliv mohla působit drsně, bylo to v porovnání s druhým dobrodružstvím na vlnách nejbouřlivějšího moře světa jak pohodlný výlet na safari.

Podruhé na čtrnáctimetrové jachtě

Ke konci roku 2007 jsem byl již poněkolikáté pozván mým kamarádem Jardou Pavlíčkem na antarktickou základnu Eco-Nelson na Jižních Shetlandách. Pozvání přišlo tehdy již po několikerém předešlém odmítnutí. Obával jsem se proto tak trochu, že pokud hozenou rukavici nezvednu ani tentokrát, nemusí se podobná příležitost už nikdy opakovat. A zvedl jsem ji.

Můj souhlas pak odstartoval události, které zcela zásadně ovlivnily mé náhledy a postoje na život jako takový. Plavba a hlavně utrpení na lodi s rozbitým a nefunkčním topením, navíc s kapitánem, který se do těchto zrádných vod vydal poprvé, se pro mě osobně stala jakýmsi iniciačním rituálem opravdového přechodu z chlapce na muže. Byla to taková moje malá, drsná osobní vojna, bez lidské, ale o to tvrdší přírodní pomyslné šikany. Během několika týdnů jsem si prožil děs, strach, euforii a několikrát se de facto znovu narodil.

Celé této zkušenosti jsem věnoval svou knihu „Dobrodružství jachty Bona Terra“, která se ještě možná dá sehnat v antikvariátech nebo bude k zapůjčení ve veřejných knihovnách. V této vzpomínkové kapitole se zmíním pouze o několika hlavních událostech této nezapomenutelné cesty. Z pomyslného klobouku životních příhod vytáhnu dvě události, které mohly skončit fatálně a nemusel se ani o jedné už nikdy nikdo dozvědět.

Půl metru vody v podpalubí

Vraťme se tedy do jedné prosincové půlnoci roku 2007. Kapitán lodi Januš dva předešlé dny a noci de facto vůbec nespal. Navigoval, vařil, zaučoval kadety u kormidla i plachet, a jakmile měl pocit, že to zvládneme i bez něj, šel si lehnout se slovy: „Za žádnou cenu ať mě nikdo nebudí!“

Záviděl jsem mu, že si šel lehnout. A hlavně, že opravdu usnul. Já obýval sám kajutu na přídi a vzhledem k tomu, že mi do postele občas tekla voda netěsnícím oknem, jsem tu noc nemohl spát. Navíc jsem na přídi bojoval se strachem a děsem z vln Drakeova průlivu. Jachta poskakovala po rozbouřených vlnách a každou chvíli se na přídi, při dopadu lodi do vln, ozývaly pro mě děsivé zvuky, v mé fantazii připomínající náraz auta do zdi. Po každém nárazu jsem „očekával“, že do lodi začne téct voda. Možná jsem si to tak vsugeroval, až jsem to přivolal. Ale nepředbíhejme.

Okolo půlnoci měl nahoře na palubě službu u kormidla Polák Lech. Střídali jsme se u kormidla celá posádka po zhruba 3 hodinách. Jelikož jsem jako jediný v podpalubí nespal, vylezl jsem za Lechem nahoru. Pluli jsme v době antarktického léta, proto se nikdy nestmívalo, a i okolo půlnoci bylo pouze jakési „odpolední“ šero. Jen tak volně jsme klábosili, dokud jsem nevznesl zpočátku nevinnou otázku: „Nezdá se ti, že šplouchá voda?“ „Tak samozřejmě, jsme uprostřed oceánu,“ okamžitě reagoval Lech. „Ne, tak to nemyslím, mně přijde, jako by voda šplouchala z vnitřku lodi,“ navázal jsem plynule. Poté jsme chvíli mlčeli, dokud Lech nepronesl: „Hele, víš, že možná jo? Běž se tam radši podívat.“

Slezl jsem do podpalubí a nestačil se divit. V kuchyni, která měla podlahu nejníže, bylo už zhruba půl metru vody a ve zbytku podpalubí plavaly dřevěné rohože ze záchodu a koupelny. Rozjel se půlnoční dialog dvou zelenáčů uprostřed ledového oceánu. „Lechu, v podpalubí je skoro půl metru vody, mám vzbudit kapitána?“ „Hele, to asi ne, víš, že říkal, abychom ho nebudili za žádnou cenu.“ „No, jak myslíš,“ nechtěl jsem mu oponovat. Jestli Lech byl na moři zelenáč, tak já tam byl tehdy ultrazelenáč. Lech však za chvíli naštěstí pokračoval: „Ale zase je to jeho loď, asi by to měl vědět…“

Slezl jsem tedy opět dolů, zašel ke kapitánovi a opatrně začal: „Omlouvám se, že vás, kapitáne, budím, možná je to prkotina. V podpalubí je skoro půl metru vody, to je normální?“ Kapitán vytřeštil oči a vyskočil se slovy v polštině znějícími jako „kurwa mač!“ Vzbudil další tři spící členy posádky, Poláka Jurka a Finy Aiskiho a Kariho. Nahoře na palubě byla velká ruční pumpa, kterou jsme ihned začali vodu z podpalubí odčerpávat. Hromotluk Kari byl ovšem tak vyděšený, že pumpu po několika zuřivých pohybech zlomil a zničil.

V tom okamžiku už nám zbyla pouze maličká pumpička ve špajzu v zatopené kuchyňce v podpalubí. Kariho jsme už k ní, přestože měl největší sílu, nepustili. Nebo vlastně právě proto. Hodiny jsme se trpělivě střídali a pumpovali. V očích ostatních jsem viděl němé otazníky. Je tohle konec? Utopíme se a zmizíme uprostřed Drakeova průlivu a nikdo se nikdy nedozví, co se s námi stalo?

Volání SOS se v těchto končinách příliš nepoužívá. Je vlastně téměř k ničemu. Záchranné mise se nevysílají. A už vůbec ne, pokud se posádka dostane do vody. To má před sebou už pouhé minuty života. SOS se pak stává již pouze jakousi labutí písní. Však i kapitán nám kladl na srdce, abychom nahoře na palubě byli neustále něčím přivázáni k lodi. Říkal: „Jestli budete mít záchrannou vestu nebo ne, je na vás. Hlavně se vždy přivažte k lodi. Pokud byste z jakéhokoliv důvodu spadli do vody, rozdíl v tom, jestli budete mít vestu nebo ne, bude pouze v tom, zda vás najdeme nebo ne. Každopádně však budete mrtví. V ledové vodě se vám do dvou minut zastaví životní funkce a mně trvá udělat s lodí osmičku, abych se k vám mohl vrátit, minimálně čtyři minuty.“

Okolo Antarktidy je pomyslný kruh, kterému se říká antarktická konvergence. Teplota vody se tam skokově mění z plusových hodnot na −1,6 stupně Celsia. To je teplotní šok, při kterém hynou i některá zvířata, a je to skok, který vyděsí i trénovaného otužilce. V očích ostatních jsem tedy mohl číst obavy i potenciální loučení se. Uvnitř mě však převládal pocit, že ještě není konec. Ne tady, ne teď. Zažil jsem podobnou „hraniční“ situaci poté v životě ještě několikrát a díky tomu vím, nebo aspoň mám ten pocit, že každý z nás pozná zcela neomylně, až nastane čas jeho definitivního odchodu. To, myslím, i přes veškeré vymoženosti a veškerou civilizaci nám zůstalo se zvířaty stejné.

U malé pumpy mi dodávaly síly myšlenky na mé nejbližší daleko doma na druhé straně planety. Můj slib mým dcerám při odjezdu na tuto výpravu, že se jim táta zase vrátí. A vrátil. Dopadlo to dobře. Celé hororové hodiny strachu a nejistoty se nakonec ukázaly jako prostá chyba unaveného jednotlivce. V kuchyni jsme totiž myli nádobí mořskou vodou, kterou jsme do dřezu vháněli nožní pumpou z nádrže v kýlu jachty. Do této nádrže slanou vodu vhánělo elektrické čerpadlo. A to čerpadlo zapomněl kapitán vypnout a šel si lehnout. Jakmile se nádrž naplnila a nikdo čerpadlo nevypnul, pumpovala se do lodi další a další voda, která stoupala kýlem lodi stále výš a výš.

Poté, co se čerpadlo vyplo a přebytečná voda se vyčerpala ven, jsme si mohli vydechnout. Žijeme dál, sir Francis Drake si z nás pouze vystřelil. Nikomu z nás to však úsměv na tváři nevyvolalo, spíše vrásky. Byl to takový předkrm. Opravdu o život jsme měli zápolit až později, při návratu na úplném začátku zpáteční plavby.

Z ostrova Nelson jen s pádly

Bylo to den po Štědrém večeru. Před sedmou hodinou ráno. Spal jsem ve spacáku na dřevěné lavici v hlavní místnosti polární stanice Eco-Nelson. Z ničeho nic se rozrazily dveře a vzbudilo mě kvílení větru a burácivý hlas statného Fina Kariho. „Honem, sbal si věci a musíme co nejdříve odplout, dokud to počasí ještě dovolí,“ řval na mě uvnitř chaty. Okamžitě čapnul můj batoh a utíkal s ním z kopce dolů na pláž. Já jsem si rozespale natáhl bundu a naboso skočil do gumových holínek stojících vedle lavice, na které jsem ještě před chvílí spal hlubokým spánkem.

Když jsem doběhl na pobřeží oceánu, naše vyhlídky opravdu nevypadaly nikterak růžově. Na břehu ležel gumový člun Zodiak a Kari s Čechem Albertem, pobývajícím na základně tou dobu už téměř rok, se snažili naložit můj bágl na člun a položit ho na vodu. Jakmile se o to však pokusili, přeskočil člun jejich stojící postavy a ležel dnem vzhůru na kamenité pláži. Tak mocný byl mořský příboj díky silnému větru. Museli jsme na to jinak a nebylo to vůbec snadné.

Ještě na souši jsme položili na člun moji krosnu a ve třech se snažili Zodiak položit na vodu. Musel jsem si okamžitě lehnout na svůj batoh, aby vlny člun opět neodhodily na břeh. Jakmile se mi to podařilo, ihned si za mě sedl i Kari a začali jsme oba zuřivě pádlovat proti vlnám. Aby se nám vůbec podařilo odrazit od břehu, musel nám pomáhat ze všech sil i Albert. Oblečen do péřové bundy se ponořil až po prsa do mořské vody a vší silou nás tlačil od břehu. Povedlo se nám odrazit a začal náš boj na vlnách.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale ty minuty zuřivého pádlování se zdály nekonečné. V dáli v mlze jsme nezřetelně viděli jachtu Bona Terra zmítající se na vlnách zátoky Edgel Bay snad ještě zuřivěji než náš Zodiak. Netušil jsem tehdy, že nás kapitán, neznalý okolností a zrádnosti Antarktidy, do těch vln poslal téměř na smrt. Jako zelenáč jsem všechny záležitosti a „zážitky“ plavby vnímal jako běžnou součást těchto drsných končin. Až zkušení mořští vlci, mající za sebou dekády zkušeností s plavbou Drakeovým průlivem a oceánem okolo Antarktidy, mě po návratu do přístavu v argentinském Ushuaia s vytřeštěnýma očima upozorňovali na to, že si nezkušený kapitán těžce zahrával s našimi životy. Člun měl mít motor a v žádném případě jsme v počínající bouři neměli být odkázáni pouze na pádla. Pokud nebyl na člunu motor, měla nás posádka jachty kvůli bezpečnosti táhnout na laně.

Nad hladinou jen za ruce

Jakmile jsme konečně dopádlovali k jachtě, vyzval mě Kari, abych člun přivázal k lodi. Provaz na přídi se bohužel zasekl někde pod člunem a já ho musel složitě vyprošťovat rukama po lokty ponořenýma v ledové vodě. Když se mi to konečně podařilo, přivázal Kari člun k zábradlí lodi a vylezl na palubu, aby pomohl ostatním členům posádky s plachtami.

Já se snažil vylézt k nim, ovšem ukázalo se, že to nebude zase tak jednoduché. Naprosto prokřehlými prsty jsem se snažil chytit zábradlí a vylézt také na palubu. V jeden okamžik jsem se držel zábradlí a v Zodiaku seděl v podřepu, abych se chvíli nato zuřivě snažil zábradlí vůbec udržet, jelikož jsem z něj visel za ruce dolů a na člun nohama ani nedosáhl. Tak rozbouřená byla mořská hladina.

Snažil jsem se zuby nehty udržet, ale zkřehlé prsty začaly vypovídat poslušnost a stisk děsivě slábl. Přestával jsem zmrzlé prsty téměř cítit. V tom okamžiku se mému tělu hodil jeden podobný extrémní zážitek z minulosti. Díky této zkušenosti jsem nezačal panikařit a dokázal se i v nepříjemné chvíli koncentrovat.

Pár let předtím mi v rakouských Alpách prsty tak prokřehly, že jsem je tehdy vůbec necítil, a když přišly k sobě, bolely, jako by mi je někdo chtěl ustřihnout kleštěmi. Tato dávná zkušenost mi pomohla udržet se lodi a nespadnout do rozbouřeného oceánu.

Sto metrů od útesů

S plachtami jsem to příliš neuměl, a tak mě kapitán zavolal do podpalubí, kam se na rozdíl od zbytku posádky uchýlil. Posadil mě k sonaru a vyzval, abych mu říkal hodnoty jednoho čísla na displeji. Sám se mezitím snažil nahodit lodní motor, který nebyl úplně v optimální kondici. Byl jsem rád, že jsem v teple, a téměř znuděně jsem odečítal stále se snižující hodnotu čísla na sonaru. Kapitán čím dál tím více klel a nadával škytajícímu motoru. Chlapi na palubě se zoufale snažili, ve čtyřech, zkrotit plachty na dvou stěžních. A najednou mi to došlo.

Pochopil jsem, co znamenají křížky a tečky na monitoru i stále se snižující hodnota čísla na sonaru. Bouře nás hnala na útesy. Čtyři námořníci na palubě se snažili pomocí plachet změnit kurz plavby naší jachty. Neúspěšně. Jediná naděje na změnu kurzu byl lodní motor.

To už jsem zvýšil hlas i já a čísla značící rychle se snižující vzdálenost lodi od útesů řval čím dál tím nervózněji. Byť pár set metrů od břehu ostrova Nelson by ztroskotání znamenalo náš konec. A pokud bychom se dostali do vody i pouhých sto metrů od pláže, stejně by to s největší pravděpodobností znamenalo naši smrt. Asi sto metrů od skalisek, možná i méně, motor konečně naskočil a díky jeho síle jsme mohli změnit smrtelný kurz a ztroskotání se vyhnout. Tentokrát jsme se již opravdu podruhé narodili a já s Karim toho dne možná hned dvakrát.

Co mi došlo až po návratu

Později jsem naše eskapády vyprávěl tomu nejzkušenějšímu kapitánovi té doby na Drakeově průlivu. Nechápavě kroutil hlavou a chtěl po mně, abych mu to řekl ještě jednou, zda mi správně rozumí. Byl to Francouz Pascal Grinberg, který na své legendární lodi Fernande brázdil jižní Atlantik celé dekády. Na jeho glosy a komentáře do konce života nezapomenu. „Neznám nikoho, kdo by měl uprostřed Drakeova průlivu půl metru vody v podpalubí a mohl o tom ještě někomu vyprávět…“ „Proboha, jak mohl někdo zapomenout vypnout čerpadlo a sám si zatopit svou loď?“ „Takovou chybu si můžeš dovolit jako zelenáč v Karibiku, tam teoreticky můžeš šlapat vodu celý den, ale na Draku je to konec!“ To byly komentáře k našemu prvnímu zmrtvýchvstání.

Při líčení našeho odplouvání z ostrova Nelson měl oči doslova vytřeštěné. „Počkej, počkej, ještě jednou mi to řekni… vy jste pádlovali?“ „Na rozbouřeném moři jste pádlovali?“ „On neměl kapitán na lodi k Zodiaku motor?“ Sotva jsem konstatoval, že ano, ale motor byl zřejmě rozbitý, nenechal mě ani pokračovat a vyděšeně vykřikl: „On neměl na Drakeově průlivu náhradní motor? A proč vás tedy alespoň netáhli na laně? Je ti jasné, že vás, oba dva, téměř poslali na smrt?“

Naše plavba ze mě udělala chlapa. Byla to taková moje osobní vojna, přechodový rituál z rozmazleného fakana na chlapa, který, když jde do tuhého, se k tomu umí postavit čelem. Neznalost reality mi také trochu pomáhala jako naprostému zelenáči na vlnách širého oceánu. Byl jsem často vyděšený, když o nic nešlo, a naopak, jakmile se situace zhoršila, myslel jsem si, že to je prostě v antarktických vodách běžné a normální. Byly to asi nejdrsnější týdny mého života, ovšem nezapomenutelné zážitky.

A zkušenosti k nezaplacení. Pokud se člověk dokáže postavit čelem a přijmout i ty nejnepříjemnější věci a události jednoduše takové, jaké jsou, neodnese si ani z toho největšího pekla žádné celoživotní trauma. Čím drsnější a složitější zkušenost dokáže člověk bez remcání a sebelítosti zpracovat, tím snadnější jeho následný život může být…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz