Článek
Zakázaná olympiáda a nebezpečné tričko
O dvou souběžně navštěvovaných základních školách jsem se už zmínil v kapitole Dva spolužáci, jeptiška a Zico. Byly to nezapomenutelné roky, přestože z hlediska studia pořádně náročné. Ani další dvě školy navíc by mě však nepřipravily na paradoxy, které jsem zažíval během občasných návratů za železnou oponu do socialistického Československa. A ze všeho nejtěžší byl definitivní návrat do každodenního života běžného školáka 14. základní školy v Ústí nad Labem.
Určité potíže se objevovaly už během našeho pobytu v Itálii, při pololetních návštěvách Československa. Zažíval jsem však pouze ochutnávky toho, co mě mohlo čekat. Nebylo to nic proti tomu, s čím jsem se musel vypořádat po definitivním návratu z kapitalistické Itálie.
Vezměme to pěkně pozvolna, tak, jak mé vzpomínky vyplouvají na povrch a přetvářejí se v řádky této kapitoly.
V roce 1984 proběhly Sovětským svazem „zakázané“ a socialistickým blokem bojkotované letní olympijské hry v Los Angeles. Když pominu, že tím připravili o sportovní vrchol spoustu talentovaných sportovců té doby, vstoupily tyto hry i do života mě, žáka základní školy, nečekanými a v dnešní době již zcela nepochopitelnými problémy.
V létě roku 1984 jsem celou olympiádu sledoval v italské televizi. Zatímco v Československu se nejen v televizi tvářili, jako by hry vůbec neexistovaly, v Itálii nebyl problém sledovat je každý den. Obchody byly navíc zavalené nejrůznějším zbožím, kterému se dnes moderně říká merch.
Ani já jsem tomuto marketingu neodolal a vyprosil si u rodičů červené tričko s logem olympijských her konaných v USA. A nejen skutečnost, že se olympiáda konala ve Spojených státech, ale i pouhé tričko s jejím logem způsobilo v mé rodné vlasti pořádné pozdvižení.
Onoho léta to bylo mé nejoblíbenější tričko a pochopitelně jsem se jím chtěl pochlubit také za železnou oponou v Československu. Po našem návratu domů před Vánocemi roku 1984 jsem si ho hned první den, kdy jsem měl jít do školy, oblékl.
Dodnes si vzpomínám na otcův zděšený výstup:
„Pocem, kam v tom triku jdeš?“
„Do školy,“ odpověděl jsem.
Otec pokračoval ještě vykuleněji:
„To nemůžeš! V tom tričku nesmíš ani na chodbu domu, ani s košem, rozumíš? Maximálně v něm můžeš tady v Ústí chodit doma a spát. Ale kdyby tě v tom někdo viděl venku, hlavně stará Apoleníková, tak jsme skončili, rozumíš? Už bychom se do Itálie nevrátili!“
Pochopil jsem, že v Československu mohu tričko využít maximálně jako pyžamo.
Přesto jsem si během vyučování jednou nemohl pomoci a rýpl jsem si do jedné soudružky učitelky. Sama si o to řekla prohlašováním, že žádné olympijské hry nebyly. Využil jsem toho a setřel ji slovy:
„Ale já jsem se na ně v létě díval v televizi.“
Myslím, že to bylo v hodině výtvarné výchovy a někdo si dovolil nakreslit olympijské kruhy s letopočtem nebo něco podobného. Soudružka učitelka se pak nejspíš během každé hodiny, a to i po mém trvalém návratu, modlila, abych se opět nedal do hovoru na nějaké „zakázané“ téma. Možná se toho bála až do konce mého studia na základní škole.
Kukuřičný olej, který podle učitelky neexistoval
Další střet dvou světů nastal v hodině přírodovědy, přírodopisu či jak se tento předmět tehdy vlastně jmenoval. Zpočátku šlo pouze o nevinné zkoušení, dokud jsme se nedostali k tématu jedlých olejů.
Přišla řeč na slunečnicový a řepkový olej. O olivovém jsem tehdy neměl ani tušení a myslím, že soudružka učitelka tuplem ne. Ke dvěma olejům běžným v socialistických obchodech jsem spontánně přidal další – kukuřičný.
A nastala nečekaná mela.
Soudružka před celou třídou spustila:
„Slyšely jste to, děti? Takový nesmysl! Vždyť kukuřice je úplně suchá. Kde by se v ní vzal olej?“
„Ale moje maminka na ničem jiném nevaří,“ kontroval jsem nechápavě.
Soudružka však byla neoblomná:
„Nepovídej nám takové nesmysly. Jdi si sednout! Máš za pět!“
Nechtěl jsem se však vzdát. Mamča měla kukuřičný olej značky Cuore tak oblíbený, že si ho na naše školou vyžádané pobyty v Československu vozila z Itálie v dostatečném množství. Vzal jsem tedy doma láhev oleje a druhý den ji postavil soudružce učitelce ve třídě na stůl.
Soudružka Procházková byla férová. Omluvila se mi a nejenže mi opravila neoprávněnou pětku, ale od té doby probíhalo zkoušení z jedlých olejů asi následovně:
Poté, co zkoušený žák vyjmenoval běžné druhy olejů, se ho učitelka ptala:
„A? A? A jaký ještě?“
Pokud žák přidal kukuřičný, dočkal se slovní pochvaly:
„Ano, výborně!“
Soudružka učitelka Procházková později dokonce patřila k nemnoha lidem, kteří měli během vyučování odvahu dát mi slovo, pokud se to tematicky hodilo. A já mohl uprostřed hodiny vyprávět o tom, jak to na kapitalistickém Západě opravdu vypadá a jak se tam žije.
Pochopitelně se mé vyprávění značně lišilo od běžných propagandistických zpráv té doby.
Návrat cizince do vlastní země
Tričko a kukuřičný olej byly jen takové štěky. Opravdu těžké to začalo být až po našem trvalém návratu do Československa.
Vzpomínám si na šikanu. Netrvala dlouho a dokázal jsem si s ní poradit. V italské klášterní škole jsem byl za hvězdu. Byl jsem také starší než moji tamní spolužáci i většina žáků školy, se kterými jsem pravidelně přicházel do styku. Nemusel jsem proto řešit žádné podobné nepříjemnosti, natož rvačky. Nebyl jsem na násilí zvyklý, a tudíž ani připravený.
Po návratu z Itálie mě nějakou dobu šikanoval jeden kluk, který byl dokonce o rok mladší. Nebyl jsem připravený na jeho neomalenost a brutalitu. Jednou mě v šatnách zbil. Nebo přesněji – jako člověk nepřipravený na násilí jsem od něj dostal pěstí do břicha.
Nejspíš si myslel, že si ze mě udělá trvalého sluhu nebo poslušného vystrašeného beránka.
Při druhém pokusu o šikanu jsem už byl připravený a ukázal mu, že jsem nejen starší, ale také silnější. Dostal kravatu a od té chvíle už si nic netroufl. Pouze mě pokaždé uctivě pozdravil.
Po více než třech letech v cizině nebylo vůbec snadné znovu zapadnout. Vždyť tato doba představovala zhruba celou třetinu mého dosavadního života.
Jedna z největších obtíží se jmenovala dětský slang.
Zatímco ten italský jsem měl v malíku, v Československu jsem mezi svými vrstevníky spoustě slov nerozuměl. V Itálii jsem mluvil česky pouze doma s rodiči. Zapomněl jsem proto i řadu zcela běžných slov, která jsme tam celé roky nepoužívali. Natož abych znal výrazy českých spolužáků stojících na pokraji puberty.
Potíž spočívala v tom, že jsem se neměl koho zeptat. Vlastně jsem ani nemohl.
Ve třídě bych se před ostatními znemožnil a doma jsem se bál. Netušil jsem totiž, zda neznámá slova nejsou sprostá a zda bych za jejich vyslovení nedostal nařezáno.
Celé měsíce jsem proto trpělivě a pozorně sledoval hovory kolem sebe a postupně si sám pro sebe odvozoval význam jednotlivých výrazů.
Dodnes si vybavuji, že nejdéle mi trvalo vydedukovat význam slova „trapas“. Potřeboval jsem na to půl roku. Pamatuji si dokonce okamžik, kdy mi jeho význam konečně došel. Stalo se to během jedné hry s míčem na schodišti před školou. Byli u toho spolužáci Kdolský a Bartoš.
Dobrovolně povinný Pionýr
Asi největší rozdíl mezi oběma světy, mezi nimiž jsem od osmi do jedenácti let pravidelně osciloval, mi objasnil prvomájový průvod.
Bylo to už v šesté třídě, tedy po našem definitivním návratu. Jedna soudružka se mě zeptala, zda bych nechtěl vstoupit do Pionýra. Zkrátka stát se pionýrem.
„A to musím?“ zeptal jsem se naivně.
„Samozřejmě že ne. Je to dobrovolné,“ sdělila mi soudružka.
„Tak já nechci, děkuju,“ odpověděl jsem k jejímu velikému překvapení.
A potom jsem absolvoval prvomájový průvod jako jediný ze třídy, a možná dokonce z celé školy, v civilu a bez pionýrského kroje.
Hned druhý den za mnou přišel otec s otázkou:
„On ti nikdo nenabízel, abys vstoupil do Pionýra?“
„Ano, ale říkali, že nemusím. Že je to dobrovolné,“ odpověděl jsem bezelstně.
„Víš, tady je to jiné než v Itálii,“ pokračoval otec. „Tady se říká něco jiného, než se myslí. A my s maminkou máme v práci veliké potíže kvůli tomu, že jsi šel v průvodu v kostkované košili místo pionýrského kroje.“
Potom se mě zeptal:
„Nemohl bys to pro nás udělat a vstoupit do Pionýra?“
„Tak jo,“ odpověděl jsem.
Co mi zbývalo?
A tak jsem se možná jako poslední ze spolužáků stal v šesté třídě základní školy pionýrem.
Po Itálii se mi stýskalo, ale nedalo se nic dělat. Spadla klec a cesta za železnou oponu byla uzavřená.
Zkušenosti z těchto let navždy a zcela zásadně ovlivnily mé vnímání světa a reality kolem nás. Dospělí i sdělovací prostředky okolo mě nebetyčně lhali a předstírali. Vyprávěli bludy o věcech, o kterých neměli ani tušení.
A já to už jako dítě vnímal velice zřetelně.
Věděl jsem, že toho o některých věcech vím víc než většina ostatních. Už tehdy jsem se naučil stát často proti všem. Neměl jsem problém jít doleva, přestože dav šel bezmyšlenkovitě a stádovitě doprava.
Uvědomoval jsem si, že vím, co dělám. Vycházel jsem totiž ze zkušeností, které ostatní neměli. A to včetně dospělých.
Už z těch dob pochází má naprostá nedůvěra ke všemu „oficiálnímu“. Zklamal jsem se v tom jako dítě a v dospělosti rozhodně nedošlo k napravení této nedůvěry. Spíše naopak.
Obzvláště v posledních deseti letech se nestačím divit, kam se evropská společnost dostala. Nemohu se ubránit pocitu, jako bych se znovu ocitl uprostřed absurdit, které mě děsily v době mého dětství. Stále silněji registruji podobné chování a podobná hesla.
A nemyslím si, že je to tím, že bych stárnul a byl čím dál paranoidnější.
Jen jsem se prostě nikdy nenaučil držet hubu a krok a poslušně zapadnout do řady.
Nebýt sametové revoluce, která přišla v polovině mého středoškolského studia, spadla by klec nejspíš navždy. Vždyť jsem už na střední ekonomické škole nosil v hlavě plán, že po maturitě emigruji. O tom však píšu v jiné kapitole.
„Martin se vrátil!“
Díky revoluci v roce 1989 jsem se mohl znovu a opakovaně vracet do Itálie. Poprvé v šestnácti letech jako průvodce jednoho divokého sportovního zájezdu a podruhé v osmnácti se svou tehdejší dívkou.
Pokaždé, když to bylo možné, jsem se vracel do Udine a navštěvoval svou bývalou učitelku, jeptišku Suor Aloisii. Byla jednou z velkých učitelek mého života. Byla první, kdo ve mě bezmezně věřil. Jako by tušila, že můj život bude opravdu pestrý a plný zajímavých a úžasných věcí i událostí.
Mé návštěvy Udine v devadesátých letech 20. století, kdy ještě moje učitelka žila, mívaly podobný průběh. Jeptišky, které si mě pamatovaly jako žáka místní klášterní školy, vždy spustily:
„Mártyn è tornáto!“
„Martin se vrátil!“
Srdečně jsme se pozdravili a potom jsem se věnoval své bývalé třídní učitelce.
Dodnes vzpomínám na naše poslední setkání. Suor Aloisia už seděla na kolečkovém křesle a jedna z jejích kolegyň ji za mnou musela přivézt.
Jakmile mě spatřila, celá ožila.
Patřila k lidem, kteří uměli svou lásku a náklonnost úžasně dávat najevo.
Škoda, že jsem tehdy při odchodu z kláštera uvěřil slovům jiné jeptišky:
„Suor Aloisia už je na tom velice špatně. Dlouho tu nebude. Když tě spatřila, celá ožila, ale jinak už většinou ani nikoho nepoznává…“
Na další návštěvu jsem se dostal až po mnoha letech. A mrzelo mě, co jsem se dozvěděl.
Aloisia žila ještě dlouho po našem posledním setkání. Kdybych to tušil, zastavil bych se dříve. Nebo ještě lépe – klidně bych za ní přijel každý rok.
Já si však myslel, že už dávno odešla.
I tak do své bývalé školy občas jezdím. Ukázal jsem ji také svým dcerám. Když jsem tam zavítal sám, rád jsem se jen tak procházel zahradami a celým areálem kláštera. Probíral jsem se vzpomínkami starými desítky let a stále více zapadávajícími pod nánosy času.
Dostal jsem také adresu příbuzných Suor Aloisie. Žijí někde ve střední Itálii a moje učitelka je tam také pohřbená.
Jednou se k jejímu hrobu musím vypravit.
Zaslouží si, abych se poklonil u místa jejího posledního odpočinku.
Z dávno minulých časů nezůstali v klášteře téměř žádní pamětníci. Pouze tehdy mladinká učitelka vedlejší třídy Suor Consuelo. Mezitím se stala matkou představenou kláštera.
Setkal jsem se s ní během své poslední návštěvy školy. Nepoznal jsem ji a ona se mi nepřipomněla. Možná si myslela, že jsem ji ani neznal.
Při odchodu z kláštera jsem se sestrou na vrátnici vzpomínal na některá jména ze svých školních let. Když jsem zmínil Suor Consuelo, sdělila mi, že právě ona je současnou matkou představenou.
Snad tedy při některé z mých dalších návštěv klášterní školy Collegio Dimesse zůstane z pamětníků osmdesátých let minulého století alespoň ona…
