Článek
Iniciační rituál jménem botanika
Šikana, která by dnes způsobila skandál a veliké nepříjemnosti pro trenéry, kteří proti ní nezakročili. V 80. letech 20. století to však byla realita, ze které jsme měli na jednu stranu vítr, ale na stranu druhou i srandu. Přechod ze starších žáků do kategorie dorostu pro mě a mé volejbalové spoluhráče neznamenal pouze změnu místa konání letního soustředění, ale i na první pohled děsivý iniciační rituál mladších dorostenců zvaný botanika.
Zatímco žákovská soustředění se odehrávala v Rousínově, okres Česká Lípa, ta dorostenecká měla své tradiční místo v Kralovicích na Plzeňsku. Proslulá „botanika“ spočívala v tom, že nás mazáci jednoho po druhém během soustředění odchytávali, a jakmile jsme mimo dohled trenérů skončili v jejich spárech, jednoduše nás svlékli donaha a sešvihali žahavými kopřivami.
Byli i tací mezi mými vrstevníky, kteří ze samého strachu z tohoto tradičního rituálu na soustředění raději ani nejeli a často tak ukončili svou začínající volejbalovou kariéru. Nás bažantů bylo několik a nikdo z nás nevěděl, kdy přijde na řadu. Pochopitelně jsme se jen tak lehce nedali a snažili se tomu všelijak vyhnout. Věděli jsme, že během tréninku na kurtech nám žádné nebezpečí nehrozí. Před zraky trenérů si to mazáci nedovolili. Nevím, jestli to trenéři věděli, ale myslím, že ano a dělo se to tak trochu i s jejich souhlasem. Naoko však dělali, že o tom nemají ani tušení.
Úniková taktika uprostřed polí
Každý bažant se snažil mazákům unikat po svém. Já zvolil dlouhé dny velice úspěšnou taktiku. Jelikož jsem byl vynikající běžec, mezi volejbalisty možná i ten nejlepší, běhal jsem po okolních polích, abych viděl široko daleko a nikdo mě nemohl překvapit a dostihnout. Přespávali jsme totiž v kempu, který byl několik kilometrů od kurtů nacházejících se téměř v centru Kralovic.
V kempu jsme bydleli v chatkách po čtyřech. Trenéři si nás mimo kurty příliš nevšímali, a proto jsme často dělali bordel a hluk i po večerce. Jednou si na nás proto u trenérů stěžoval jakýsi chlápek na dovolené ze sousední NDR (Německá demokratická republika, tehdejší Východní Německo). Trenéři nás za to potrestali následující den pořádným posilováním. A my se za to na oplátku další večer pomstili tomu pánovi žalobníčkovi. Měl v kempu zaparkovaného svého bakelitového trabanta. Tak jsme ho čapli a odnesli mu ho opodál do lesa. Tam jsme ho postavili mezi dva stromy tak, že měl vpředu i vzadu sotva centimetr volného místa. Už si pak nikdy u našich trenérů nestěžoval…
Z kempu na kurty jsme chodili většinou pěšky anebo se nám povedlo stopnout si nějaké auto a tím se vyhnout spárům mazáků, kteří se nás cestou snažili odchytávat. Naběhal jsem spousty kilometrů navíc. Většinou jsem sám, jako vzdálená tečka uprostřed polí, obíhal vše velikou oklikou. Vzhledem k mým běžeckým schopnostem jsem tak byl v klidu, protože jsem věděl, že se ke mně nemůže nikdo nepozorovaně přiblížit. A kdyby se o to i pokusil, nikdy by mě neměl šanci na polích doběhnout a chytit. Všichni to věděli, a proto se o to ani nikdo nepokoušel.
Ostatní adepti přijímacího rituálu botaniky postupně jeden po druhém padali do sítí mazáků. Zbývalo čím dál tím méně těch, kteří botaniku ještě nedostali. Někteří chudáci ji dokonce dostali snad i dvakrát. A já stále unikal…
Únos Marcela i se židlí
Namále jsem měl jednou okolo poledního. Tři bažanti jsme seděli v cukrárně na náměstí a mazáci si přišli pro jednoho z nás až dovnitř. Pamatuju si dodnes, jak jsme tam seděli všichni tři jako zařezaní s pohledy sklopenými ke stolu. Myslím, že tam byl Pavel Korouš nebo Aleš Frenzel a pak Marcel Ponert a já. Vybrali si Marcela. Ten se však nechtěl dát a křečovitě se chytil železné židle. Ani to nepomohlo. Mazáci ho nebyli schopni odtrhnout od židle, a tak ho vzali i s ní. Vyšli s ním, stále sedícím a držícím se židle, ven z cukrárny a nesli ho směrem k nedalekým volejbalovým kurtům. Nám zbylým okamžitě otrnulo a smáli jsme se tomu jak blázni.
Pokud došlo k chycení, každý se choval jako zvíře bojující o život. I Marcel. Pár minut poté, co jsme si mysleli, že už to má chudák za sebou, se u nás objevil s krvavým šrámem na lýtku.
„Tak co, jaký to bylo?“ zpovídali jsme ho.
„Nic nebylo, utekl jsem,“ kontroval překvapivě.
Strach v kombinaci s adrenalinem jej vybičoval k pro všechny nečekanému výkonu. Mazáci jej na kurtech pustili a zahnali do kouta k dřevěnému plotu. Když se blížil vykonavatel s kopřivami, strachem motivovaný Marcel přeskočil k překvapení všech plot a mazákům utekl.
Plot byl dosti vysoký a horní plaňky byly seříznuté do špice. O jednu z nich si poranil lýtko. Každý z nás bojoval jako raněné zvíře o život. Dostat nás opravdu nebylo tak jednoduché. Pod tlakem strachu a s využitím adrenalinu jsme dokázali znásobit i tak tehdy vysokou fyzickou výkonnost. Ten plot měl určitě přes metr a půl a Marcel ho přeskočil téměř z místa jedním skokem.
Poslední tři nesešlehaní bažanti
Postupně jsme zbyli snad poslední tři kopřivami nesešlehaní bažanti. Míla Plachý, Aleš Frenzel a stále i já. S Mílou se nám jednou podařilo někoho na cestě z kempu na kurty stopnout a vyhnout se tak mazákům čekajícím po cestě. Já si navíc ušetřil mé pravidelné kilometry uprostřed polí. Když jsme míjeli mazáky stojící podél cesty, raději jsem zalezl co nejníž pod sedadlo, aby mě neviděli. To Míla se jim naopak vysmíval a dělal na ně z okna auta dlouhý nos a opičky. Na kurtech v šatně mě pak mazáci zpražili slovy, jak je štvu a že jsem si jim dovolil z okénka auta vysmívat. O Mílovi nepadlo ani slovo, zato na mě měli pěknou pifku a pořádně spadeno.
Mílu nakonec dostali přede mnou. Zbývali jsme už jen Aleš a já. A nakonec jsme si to odbyli oba dva ve stejný den. Aleš si snad nechal dát botaniku i dobrovolně, aby už to měl za sebou a nemusel pořád zdrhat. K mému chycení došlo přímo na volejbalových kurtech. Vždy jsem čekal v povzdálí a do šatny vstoupil pouze v okamžiku, kdy se tam objevil některý z trenérů před odpoledním tréninkem. Když jsem zahlédl trenéra staršího dorostu pana Třešňáka, vstoupil jsem do šaten také.
Kopřivy za dresem i ve slipech
Sedl jsem si na lavici a najednou koukám, že trenér nikde není. Mazáci to snad s ním měli domluvené, aby mě už konečně taky chytili. A chtěli si to užít. Bonusem navíc někdy bylo nastříkání tekutého obvazu ve spreji, zvaného Akutol, do konečníku. Naštěstí došel nebo nefungovala tryska, a tak jsem toho byl ušetřen. Nastrkali mi kopřivy za dres a slipy a položili mě na břicho, aby totéž mohli provést z druhé strany. Nastrkali mi za oblečení bohužel čerstvé, mladé a malé kopřivy. Ty byly nejhorší a nejpálivější. Na kurtech rostly díky tomu, že se tam sekalo. Většina ostatních kluků dostala botaniku mimo kurty, a tedy vysokými a často seschlými kopřivami, které tolik nepálily. Kopřivy za spodní prádlo, kopřivy na břicho, na záda i na nohy z obou stran. Užili si to a spočítali mi ty dny marného nahánění.
Tu noc jsem toho příliš nenaspal. Většinu noci jsem trávil ve sprše. Popálené a svědící tělo jsem si tam chladil studenou vodou. A spolu se mnou i Aleš. Měl na kopřivy i malou alergickou reakci a hlavně břicho měl jako jeden velký červený pupen. Na mně to sice nebylo nijak viditelné, ale svědilo a pálilo to nepříjemně. Když nás mazáci viděli vedle sebe, smáli se a říkali: „Podívej se na Frenzláče, ten vypadá pěkně, ale na tobě to není ani vidět. Asi to bylo málo. Možná bysme to měli zopakovat!“
Naštěstí k tomu už nebyl čas, protože úspěšně unikat jejich spárům se mi dařilo skoro celé čtrnáctidenní soustředění.
