Článek
Rok 1984 byl třetí rok našeho pobytu v Itálii. Byl to rok, ze kterého jsem v Itálii strávil nejvíce času z oněch téměř čtyř let, které jsme tam s rodiči prožili. Byly to také jediné prázdniny, které jsem nestrávil v Československu, ale většinu z nich prožil v Itálii.
Dva světy rozdělené železnou oponou
Více než měsíc jsme tehdy putovali od Udine na severu Itálie, kde jsme bydleli, až po Neapol. Tu jsme sice nenavštívili, protože se otec bál tamních řidičů nevalné a nebezpečné pověsti, ale poprvé v životě jsem se jako desetiletý podíval do bájných Pompejí pod sopkou Vesuv. Překvapeně jsem tam tehdy mohl pozorovat paradoxy tehdejšího světa. V Pompejích jsme tehdy potkali rodinu z Československa. Byla tam na dovolené na tzv. devizový příslib.
Devizový příslib představoval v socialistickém Československu písemné povolení k nákupu omezeného množství zahraniční měny, které bylo nezbytné pro cestu do nesocialistických zemí. Sám o sobě však k vycestování na Západ nestačil. Byl pouze nutnou, nikoli však dostačující podmínkou – občan musel navíc získat zvláštní úřední povolení zvané výjezdní doložka.
Devizový příslib byl zároveň jedinou oficiální možností, jak si vyměnit československé koruny za zahraniční měnu. O jeho přidělení rozhodovala Státní banka československá. V období normalizace se na něj běžný člověk bez členství v komunistické straně mohl načekat i několik let.
Žádost mohl podat každý, avšak lidem, které režim považoval za politicky či jinak nespolehlivé, zpravidla vyhověno nebylo. Součástí žádosti muselo být vyjádření kádrového oddělení zaměstnavatele a příslušného národního výboru. O přidělení devizového příslibu se obvykle rozhodovalo každoročně do konce března.
Zatímco my tehdy v Itálii žili na rovnocenné úrovni s místními Italy, naši krajané tam téměř živořili. Pamatuju si, že i vodu pomalu pili z potoka nebo na veřejných záchodech. Otec jejich dětem tehdy koupil zmrzlinu, což pro ně bylo něco, co si téměř nemohli dovolit. Bylo to takové moje první setkání s realitou obou stran tehdejší železné opony oddělující kapitalistický a socialistický blok.
Z měst, která jsme tehdy navštívili, si pamatuju hlavně Pisu, Florencii, Assisi a Řím. Mnoho dalších měst a míst si dnes již nevybavuju. Bylo jich tehdy tolik, že mi to dnes již vše splývá dohromady.
Nezapomenutelné setkání s tygrem
Z toho roku mi mnohem více v paměti utkvěla návštěva Lago di Garda a města Sirmione o velikonočních svátcích. Projeli jsme se motorovým člunem po jezeře. Navštívili jsme zábavní park Gardaland a přilehlé safari a zoo. Kromě ohromných modelů dinosaurů nikdy nezapomenu hlavně na nečekaný „zážitek“ s tygrem.
Prohlížel jsem si toto obrovské zvíře skrze mříže a nikdy nezapomenu, co se tehdy stalo. Dodnes nevím, jak a proč se to stalo, ani jsem od té doby neslyšel o nikom, komu by se stalo něco podobného. Nebo se možná za to stydí. Ten tygr, to několikasetkilové zvíře, mě počůral. Z ničeho nic začal močit ven z klece směrem, ve kterém jsem stál. Netuším, jestli to byla náhoda, nebo si mě opravdu vybral schválně. Dodnes nevím, co si o tom myslet, zda to bylo vyjádření dominance, nebo prostý výsměch.
Moč začala crčet a odrážela se od mé modročervené péřové bundy. Nenapadlo mě nic jiného než se pouze otočit k tygrovi zády. A on pokračoval v močení. Byl jsem tedy durch ze všech stran a bunda pak nepředstavitelně zapáchala. Vlastně nevím, proč jsem neutekl nebo neuhnul. Možná se to událo příliš rychle. Však ani rodiče nestihli nijak zareagovat. Museli mě utěšovat, protože jsem se šokem a možná i studem rozbrečel. Na tygra od Lago di Garda rozhodně nikdy nezapomenu.
Když prarodiče dorazili trabantem
Největší událostí roku 1984 přesto bylo něco zcela jiného. V létě totiž za námi přijely moje babičky a moji dědové. Československé orgány jim to milostivě dovolily. Byl to vlastně možná i takový malý zázrak, jelikož obě babičky pocházely z rodin de facto „kulaků“ a děda Milan měl škraloup z roku 1968. Dovolil si totiž tehdy jako učitel kritizovat příchod vojsk Varšavské smlouvy a Sovětského svazu na území Československa. Přišel díky tomu o místo a musel jít pracovat do JZD (Jednotného zemědělského družstva) jako agronom. A byl, prosím, bývalý kapitán letectva.
Otec díky jeho postoji poté nemohl studovat na vysoké škole a mohl si ji později dodělat pouze dálkově, hlavně díky tomu, že byl reprezentantem ČSSR ve volejbale. Vysokou školu si dodělával i během našeho pobytu v Itálii.
Moji prarodiče způsobili doslova poprask. A nejenom v Itálii, nýbrž i v Rakousku, které museli celé přejet. Zvýšenou pozornost získali hlavně tím, jaký dopravní prostředek použili. Alpy zdolali v legendárním trabantu. Děda Milan navíc hrdě šoféroval svůj bakelitový klenot v zeleném „houbařském“ kloboučku s logem svého vozidla. Za tento zelený skvost mu v Rakousku nabízeli tisíc šilinků. To tehdy podle oficiálního kurzu bylo přibližně 600 československých korun, což představovalo zhruba čtvrtinu průměrné měsíční mzdy, a nákupní cena podobného kloboučku se mohla pohybovat okolo 30 korun. Děda však „nevyměkl“ a svou oblíbenou pokrývku hlavy neprodal.
Naprosté šílenství pak vypuklo v Itálii. Italové byli hlavně v šoku, že celé auto je z plastu a nemá nikde žádné plechy. Děda se navíc chlubil tím, že jeho vůz nemůže tedy ani rezivět. Obdivovatelé jeho trabanta chodili kolem vozu pořád dokola a po bližším ohledání a prozkoumání znaku vozidla jeden z nich vykřikl: „Pikolo Merčédez!“ On znak trabantu opravdu může zdánlivě připomínat ten na Mercedesu. Další údiv způsobila dědova odpověď na to, kolik to jede. „Sto dvacet,“ šokoval je děda. A pokračoval: „Šedesát dopoledne a šedesát odpoledne!“
Italové vůbec byli z aut pocházejících ze socialistického bloku úplně hotoví. Zažili jsme si to i s naší škodovkou, ať už Škodou 105, nebo 120. První, co je mátlo, byla skutečnost, že auto mělo sice zadní náhon, ale motor nemělo vepředu, jak byli oni zvyklí, nýbrž vzadu. A pokud jsme zastavili například u moře, býval okolo naší škodovky pokaždé malý hlouček zvědavců. Šok způsobilo už to, když se přední kapota otevírala do strany. Pořád si však každý myslel, že to je otevřený prostor s motorem. Proto v němém údivu sledovali, jak otec dle jejich přesvědčení vytahuje z motoru zavazadla s jídlem a s věcmi na pláž. Teprve když kufr zase zavřel, dav se pomalu rozcházel.
Jestli Italové byli vyplesknutí z mých prarodičů a jejich auta, moji prarodiče byli stejně tak hotoví z Italů a jejich jídla. Hlavně z mořských plodů. Hlavně babička Věra na to nebyla zvyklá a úplně se toho štítila. Říkala pokaždé: „Dejte pryč ten eklhaft!“ A varovala dědu: „Zdenuško, jestli to budeš jíst, tak se tě ani nedotknu!“ Málokdo z tehdejšího Československa byl na mořské plody zvyklý. Také se to tehdy k nám téměř nemělo, jak dostat. A ani po revoluci se mi nepodařilo babičku přesvědčit, aby to ochutnala, že je to ve skutečnosti opravdu dobré. Frutti di mare (mořské plody) na milost nikdy nevzala. Navždy v jejích očích zůstaly eklhaftem…
