Článek
Italský sen za železnou oponou
Tři roky v Itálii. Pokud jste žili v Československu, znělo to v 80. letech 20. století téměř jako sen. A já ho měl možnost opravdu prožít. Od podzimu 1982 do léta 1985 jsem měl tu možnost, to štěstí, trávit své dětství za železnou oponou oddělující socialistický blok dirigovaný z Moskvy Sovětským svazem a ten kapitalistický, kterému v té době jednoznačně dominovaly Spojené státy americké.
Nejednalo se tehdy o útěk ani emigraci. Železnou oponu jsme s rodiči překračovali legálně. Díky tomu, že můj otec byl bývalý reprezentant ČSSR ve volejbale, mohl si na sklonku sportovní kariéry zahrát profesionálně v zahraničí.
Džíny, komiksy a sto televizních programů
Pro mě jako pro dítě to byl zpočátku opravdu ráj. Džíny, trička Adidas, komiksy se Supermanem, Batmanem i Kapitánem Amerikou. Místo dvou černobílých rovnou sto barevných televizních programů. Hvězdné války, seriály A-Team, Knight Rider, Dallas, Dynasty – to je jen krátký výčet nekonečné řady pořadů, které byly v televizi na výběr. V kině filmy jako Tarzan, Indiana Jones, E.T. mimozemšťan a další pecky té doby. Ovšem ne až pět let po premiéře a na propašované pirátské videokazetě se suchým dabingem, kde na většině kazet stále dokola zněl stejný hlas. Ve stejnou dobu jako jejich premiéry v USA.
Coca-Cola a Pepsi-Cola v plechovkách. Stejně tak Sprite a Fanta. Víc než jeden či dva druhy a příchutě džusů i jogurtů. Báječná zmrzlina. A o návštěvě hračkářství ani nemluvě. Tam jsem jako kluk ze socialistického bloku, kde se i na Rubikovu kostku stály několikadenní fronty a většina hraček byla jen takzvaně pod pultem (tedy pouze ze známosti) nebo v Tuzexu, málem zkolaboval z té záplavy stovek a tisíců položek.
Konec flákání u televize
Pak se však nad rájem začala zatahovat mračna. Pouhé sledování televize nestačilo k tomu, abych se rozmluvil italsky, jelikož jsme s mamkou byli jen ve velmi omezeném kontaktu s lidmi. A otec se naštval, že nemluvím ani nerozumím během sporadických návštěv italských přátel a známých. Rozhodl se, že mě dá do jeslí, abych se rozmluvil.
Vyřval jsem si, že do jeslí v žádném případě nechci. Podobné slzy následovaly i u varianty jít do školky. Přeci jen, když je vám devět let, cítíte to jako těžkou degradaci. Nakonec mě „uklidil“ do klášterní školy Collegio Dimesse v severoitalském Udine, kde jsme žili po celé naše italské období. Jako cizinec jsem nemohl navštěvovat italskou státní školu. V úvahu přicházela pouze soukromá. A tou Collegio Dimesse bylo. Mé studium bylo i tak zvláštním kompromisem.
Dvě školy najednou
Zatímco v Československu jsem byl žákem čtvrté třídy, v Itálii jsem nastoupil do ročníku druhého. Skončily mi zlaté časy flákání u televize. Začal jsem studovat dvě základní školy najednou a z obou mám dodnes vysvědčení. V módu dvou paralelních základek jsem pak vydržel až do konce našeho italského pobytu.
Dopoledne jsem navštěvoval školu italskou a okolo oběda odcházel domů. Odpolední vyučování se mě už netýkalo. Z hlediska jazyka stačilo dopoledne a odpoledne probíhalo spíše něco jako družina. Maximálně výtvarná či hudební výchova.
Po obědě jsem „nastoupil“ do školy české. A byl to zápřah. Měli jsme osnovy ze základní školy v Československu a mamka se se mnou každý den učila. Měli jsme normální denní rozvrh a budíka nastaveného na 45 minut. Ovšem 45 minut vydatných. Jelikož jsem byl ve třídě sám, nemohl jsem si ani na chvíli vydechnout, lelkovat nebo se s někým bavit. Pořád v zápřahu. Mohl jsem se akorát těšit na přestávku. Ta bývala standardních deset minut. Takové studium byla pořádná fuška. Samozřejmě nejen pro mě, ale i pro mou maminku.
Vzor pro spolužáky
Výsledkem však bylo vysvědčení s vyznamenáním. Samé jedničky to nebyly, ale nikdy ani jedna trojka. Navíc úhledné, krasopisně napsané sešity bez ohnutých rohů. Však jsem měl také matčino ostříží oko u každého tahu perem nebo propiskou. A sešity s učebnicemi jsem nemusel každý den tahat v aktovce, takže byly stále jako nové.
Před koncem pololetí jsme se s mamkou na měsíc vraceli do Československa a zatímco ona měla „padla“, mě čekaly pololetní písemky ze všech předmětů. Soudružky učitelky rády a často dávaly za vzor mé učebnice a sešity. Jejich vzornou úpravu a perfektní stav. Jak já tím pil ostatním spolužákům krev! Učitelky to myslely zajisté dobře, ale mně tím příliš nepomáhaly.
Musel jsem si přízeň spolužáků získávat plechovkami, samolepkami a hlavně komiksy. Každý si je chtěl půjčit, i když nerozuměl ani slovu. A italsko-český slovník měl v Československu v 80. letech doma opravdu málokdo. Čelil jsem i závistivým útokům, že to mám přece snadné mít vyznamenání, když napíšu pouze jednu nebo dvě písemky za pololetí. Oponoval jsem a nenechával si to líbit. Mým argumentem bylo, že to tak snadné zase není. Mám pouze jeden nebo dva pokusy a pokud je zkazím, nemám už možnost nápravy ve zbytku pololetí jako oni. Byly to takové dětské žabomyší války, ale vcelku jsem byl oblíbený.
Třída o třech žácích
A jestliže jsem byl oblíbený v československé základní škole, na té italské jsem byl skoro za hvězdu. Má třída měla pouze dva žáky a já k nim byl přiřazen jako třetí. Třídní učitelkou byla jeptiška důchodového věku, které jsme říkali Suor Aloisia. Ve třídě se mnou byla ještě Marta a Andrea. Ovšem pozor – v Itálii je Andrea na rozdíl od nás mužské jméno.
Oba spolužáci byli z lépe situovaných rodin. Celá škola byla, jak jsem se zmínil, soukromá a tedy placená. V první třídě se Martě a Andreovi příliš nedařilo a jejich rodiče si proto od druhé třídy vyžádali speciální přístup zkušeného pedagoga. Této role se zhostila právě Suor Aloisia. A jelikož měla praxi a zkušenosti s výukou italštiny u dětí z ciziny – já byl jejím desátým cizincem – přiřadili mě do této minitřídy.
Byly to krásné roky a velice názorná výuka. Škola měla rozlehlý areál. Vlastní tělocvičnu, fotbalové hřiště, kino, kostel, kaple a rozlehlé zahrady s parkem, kde byla jeskyně s fontánou a sochou Panny Marie. Spoustu času jsme tedy trávili venku a já se tam učil názvy květin, stromů, ptáků a dalších věcí. Když si k něčemu přičichnete nebo si to osaháte, mnohem lépe vám to utkví v paměti.
Názorná výuka až do morku kostí
V zápalu názornosti nás jednou Suor Aloisia zavedla do krypty v podzemí kostela. Musím se po letech smát, jak se svět změnil. Kdyby si to dovolil nějaký pedagog v současném světě, byl by pranýřován a zřejmě by ho to stálo i zaměstnání. A děti by z toho koktaly a dostaly psotník.
V potemnělé místnosti tam ležela otevřená rakev. A v ní kolegyně jeptiška, která skonala den předtím. I tam probíhala názorná výuka.
„Ona je mrtvá“ (Lei è morta).
„Ona je studená“ (Lei è fredda).
A pro názornost slova „studená“ vzala mou ruku a položila ji na tvář nebožky. Nezastírám, že jsem z toho byl přinejmenším zaskočen. A doma jsem se o tom nikdy nezmínil. Zážitek, který ve mně zůstal dlouhá léta zakonzervovaný.
Pohřeb, který mě zaskočil
Díky našemu pobytu v Itálii jsem v dětství nikdy nebyl na pohřbu. Moji pradědové a prababičky umírali převážně v tomto období, a proto jsem na pohřbech chyběl. Poprvé jsem se tak na pohřeb dostal až pár let po dvacátých narozeninách.
Byl jsem vyslán za celou naši rodinu na pohřeb tety Hermíny. Byla to kamarádka mé prababičky Emči a já jí celé dětství říkal teto. Jelikož jsem znal i všechny pozůstalé, vyslala rodina právě mě.
Usadil jsem se v obřadní síni a zaposlouchal se do smutečního projevu. A jako by se ve mně probudil zážitek z podzemní krypty klášterní školy. Začal jsem nekontrolovaně brečet. Co brečet – řvát, hýkat a hlavně to nešlo zastavit. Přehlušil jsem dokonce i paní pronášející smuteční proslov. O tom, jak jsem dostal do kolen přítomné pozůstalé, ani nemluvě. Držel jsem si pusu oběma rukama, ale nešlo to zastavit. Děsil jsem se sám sebe. Musel jsem opustit obřadní síň.
Jen co jsem vyšel ven, okamžitě vše ustalo. Byl jsem naprosto v klidu. Vrátil jsem se dovnitř až na závěr obřadu kondolovat rodině, ze které jsem všechny znal. Syny, snachu, vnoučata – všechny osobně. Ovšem sotva jsem vstoupil do místnosti, začalo to znovu. Nebyl jsem tedy schopný ze sebe dostat ani slovo. Pouze jsem ke každému přistoupil a s rukou na ústech jen zadržoval hýkající pláč a každého objal se soustrastným kýváním hlavou.
Většinu z nich jsem tím opravdu dostal do kolen a zcela rozsekal jejich emoce, takže brzy hlasitě plakala spousta lidí uvnitř. Raději jsem opět utekl ven. A znovu – jen co jsem vyšel z přítmí na vzduch a světlo, vše skončilo jako mávnutím kouzelného proutku.
Podobný záchvat jsem pak měl ještě na pohřbu mého dědy z otcovy strany. Tam jsem tím rozsekal hlavně moji sestřenici z Prahy, která se venku před obřadní síní do mě pustila:
„Ty vole, co to jako bylo? Cos to tam předved?“
Nebylo to nic ve zlém, jen ji to přinejmenším překvapilo.
Hodiny angličtiny po italsku
Škola v Itálii byla fajn. I po letech na ty chvíle rád vzpomínám. Třeba na hodiny angličtiny. Tu nás neučila naše Suor Aloisia, ale připojovali jsme se k sousední třídě, která měla civilní paní učitelku. Jmenovala se Flora Vilotta, a proto jsme jí neříkali Suora (jeptiška), ale Signora (paní).
Ani ona angličtinu přímo nevyučovala. Na to byly zvláštní jazykové lektorky. Za ty dva roky se jich vystřídalo několik. Vzpomínám si po letech na jednu mladou řádovou sestru z Tahiti.
V angličtině jsem exceloval. Ne proto, že bych ji tak uměl, ale jelikož jsem byl o dva roky starší než zbytek třídy, uměl jsem mnohem lépe než ostatní vyplňovat předtištěná cvičení. Bylo to vlastně ohromně „easy“ a po pravdě k tomu ani nebylo potřeba příliš angličtinu ovládat.
Taky z její výuky máloco a málokomu uvízlo v hlavě. Vybavuji si jeden humorný okamžik po jedné z hodin. Na jednoho z žáků naší spojené třídy jsem v nějaké situaci začal mluvit česky. A on mi bezelstně odpověděl:
„To na mě nemůžeš mluvit anglicky? Víš, že já angličtinu neumím tak perfektně jako ty!“
Tím nechci nijak shazovat úroveň tehdejší výuky. Jen to ukazuje, že učit někoho cizí jazyk – a hlavně ho opravdu naučit – není vůbec jednoduché. Tehdy ani dnes to na školách málokterý učitel opravdu umí.
Kdyby nás sestra z Tahiti vzala také do krypty, slova „dead“ a „cold“ by už nikdy nikdo nezapomněl.
Školní hvězda
Za hvězdu jsem však na škole nebyl kvůli angličtině. Důvod byl zcela jiný. Žáci ostatních tříd žádali o mou účast v jejich hodinách hlavně pro zábavu a také kvůli možnosti se trochu takzvaně ulít a mít vyučování volnější. Hodiny pak byly spíše besedou než běžnou výukou.
Nepůjčovaly si mě pouze okolní třídy, ale i třídy stejného stupně, jako jsem navštěvoval v Československu. Občas přišel požadavek i z druhého stupně a šel jsem „hostovat“ mezi starší žáky. Jednou snad dokonce mezi osmáky, z čehož jsem byl pochopitelně jako mladý zobák nervózní.
Často si mě zvali do hodin italštiny a učitelky mě rády využívaly i k lehkému zesměšnění některých slabších žáků. Pokud u tabule s něčím ze svého rodného jazyka tápali, byl jsem vyzván, zda bych věděl. A já většinou věděl a šel to opravit nebo doplnit.
Ty chudáky u tabule jsem litoval – jejich pocity jsem později sám několikrát zažil v hodinách matematiky – a asi jsem v ten okamžik nebyl jejich největší oblíbenec. Ovšem pokyn učitelek jsem musel splnit.
Synové slavného Zica
V pomyslném souboji o první místo popularity jsem měl ve škole zdatné soupeře. Nebyl jsem jediné dítě zahraniční sportovní hvězdy. Volejbal byl a je sice v Itálii značně populární, nicméně v porovnání s fotbalem neobstojí na Apeninském poloostrově nic.
Školu navštěvovali hned dva synové fotbalové megastar té doby – Brazilce Arthura Antunese Coimbry, známého jako Zico. Jednalo se o nejlepšího Brazilce své generace, i když generace prokleté, která překypovala hvězdami a předváděla úžasná fotbalová představení.
Zicovi sekundovaly další hvězdy jako Sócrates, Falcão, Júnior a další. Žádného velkého úspěchu se této „prokleté“ generaci nepodařilo dosáhnout. Umírali, jak se říká, na krásu. A Zico byl ten největší mezi největšími. Říkalo se mu bílý Pelé.
Byl hlavně famózním exekutorem přímých kopů. V době jeho největší slávy byl na světě lepší možná pouze Maradona. V porovnání se současností je to asi stejné, jako mít dnes za spolužáky syny Neymara.
Tehdy to byla ještě doba bez ochranek a bezpečnostních opatření. I děti celebrit se tak mohly pohybovat vcelku svobodně a bez obav. Občas je přišel jejich slavný otec vyzvednout, a to bylo ve škole haló.
Vchod byl zcela zablokován chumlem lidí, kde každý toužil po autogramu. Doba selfíček byla ještě daleko a Zico s sebou nosil své vlastnoručně podepsané fotografie a rozdával je na počkání. Když je neměl nebo došly, podepsal se kamkoli. Na tričko, na sešit i na ruku.
Sobotní škola a stolní fotbálek
V Itálii se chodilo – a je tomu tak i v roce 2026 – do školy i v sobotu. Téměř každou. Kompenzovaly to tři měsíce letních prázdnin od 15. června do 15. září.
Já do školy v sobotu chodil, děti jihoamerické hvězdy nikoliv. Měly takový volnější režim. I do vyučování často chodily až po probuzení, tedy pozdě, přestože jsme začínali až v půl deváté nebo v devět. To jsme jim samozřejmě všichni ostatní trochu záviděli.
Starší Arthur chodil v době, kdy jeho bratr Thiago byl v první třídě, do třetí.
Formát vyučování probíhal tak, že jsme měli dopolední blok rozdělený pouze jednou velkou přestávkou. Ta trvala, jestli si dobře pamatuji, třicet až čtyřicet pět minut. Kromě běhání po areálu školy a svačiny byla hlavní náplní hra stolního fotbálku.
A když se malí Brazilci dali do hry, bylo těžké je od stolu odtrhnout a dostat zpět do třídy. Hlavně Thiaga. Ten si často postavil hlavu a odmítal po skončení přestávky hernu opustit. Jeho přesvědčování a lákání zpět do vyučování probíhalo vždy stejně. Prvním krokem bylo domlouvání třídní učitelkou. Ta si poté zavolala na pomoc jeho staršího bratra. Pokud to nefungovalo, přidávaly se další kolegyně z učitelského sboru.
Na samém vrcholu pak nastoupila Matka představená kláštera (La Madre Superiore), která to zkoušela s lízátkem. Pokud nic z toho nezabralo, přišla na řadu poslední instance. Já.
Nevím, čím to bylo. Možná tím, že Thiago věděl, že jsem také cizinec v cizím prostředí a měl ke mně největší důvěru. Větší než k jeptiškám i k vlastnímu bratrovi. Byl jsem přeci jen starší než Arthur. „Léčba mnou“ zabrala pokaždé od chvíle, kdy to někoho napadlo vyzkoušet poprvé. Vzal jsem si Thiaga do „práce“ a společně jsme si třeba kreslili. Jakmile se v mé společnosti odreagoval a uklidnil, pomalu jsem ho odvedl do jeho třídy. Chvíli jsem byl s ním i tam a pak se nenápadně vytratil zpět do naší třídy, která byla hned vedle.
Vím, že Thiago se stal v Brazílii populárním zpěvákem. Jeho otec hrával za Flamengo, tedy klub z Ria de Janeira. Během mých dvou návštěv tohoto přízračného ikonického města mě pokaždé napadlo zkusit se setkat s někým z rodiny Zica. Zajímalo by mě, zda si Thiago na něco z toho také vůbec pamatuje.
Možná ani ne. Byl hodně malý a v cizí zemi. I tak by naše setkání mohlo být zajímavé. Stejně jako s jeho starším bratrem Arthurem. I tam by mě zajímaly jejich vzpomínky na tu dobu.
