Článek
Po vesnici díra - Vyklice
Důl, který pohltil dětství
Viděli jste někdy důl? To je díra v zemi. Tu vám nemůže nikdo vzít! Ha, ha, ha. Vtipná replika z cimrmanovské hry, ale v opravdovém životě může představovat hlubokou jizvu na duši.
Z rodného domu se můžete odstěhovat. To je v pořádku. Můžete opustit vesnici nebo město svého dětství. To je běžné a většinou snadno zvládnutelné. Vždyť se na ta místa můžete kdykoli vrátit.
A teď si představte, že ta místa už neexistují. Najednou není dům, ve kterém jste vyrůstali. Neexistuje ani vesnice, kde stál. Zůstala po ní jen obrovská díra, ke které vede silnice překousnutá v půli před desítkami let obrovským železným monstrem.
Na dně té díry kdysi stála vesnice. Kulisy vašeho dětství navždy zmizely a vzniklá prázdnota byla zatopena vodou.
Zmizelá obec Vyklice. Uhelný důl zaplavený vodou. Dnešní jezero Milada.
Prožil jsem tam nádherné roky v domě svých prarodičů a prababičky Emči. Všechny nás vyhnali a vystěhovali už na počátku osmdesátých let 20. století. Přestože mi tehdy bylo sotva osm let, otisk, který ve mně Vyklice zanechaly, je stále živý.
Je to rána, která se nikdy úplně nezacelila. A kdo ví, zda se někdy vůbec zacelí.
I po více než čtyřiceti letech zavřu oči a pamatuji si každý dům i každou ulici. Každé zákoutí, které ve své mysli znovu vidím, je spojeno s nějakým příběhem. Ať už jsem tam dováděl se svou fenkou Dankou, nebo s kamarády z dětství – Romanem, Lenkou od Nováků či Jardou a Janou od Macháčků.
Vzpomínám na každoroční pouť na návsi před naším domem. Na lezení po stromech i toulání mokřady směrem k dosud stojící obci Roudníky. Na ulici, kde mě strejda Pepík naučil jezdit na kole bez pomocných koleček.
Prababička Emča a osud jedné generace
Pamatuji si i boudu nočního hlídače, kam jsem chodil s prababičkou během jejích nočních služeb v JZD. Nechali ji, chudinku, dělat vrátnou na jejím vlastním bývalém statku. Sebrali jí pole, krávy i hospodářství. A krutý osud jí vzal i manžela, mého pradědu Karla Jelínka, který zahynul při nehodě na motorce ještě před mým narozením.
Nikdy jsem ji však neslyšel stěžovat si, přestože by na to měla plné právo. Zažila obě světové války. Během druhé světové války je nacisté vystěhovali ze statku i rodinného domu a museli se přesunout do vnitrozemí, zatímco její manžel byl nuceně totálně nasazen v Německu. Dodnes nikdo netuší, jak se mu podařilo odtud uprchnout, a už není koho se na podrobnosti zeptat.
Po válce se vrátili domů do Vyklic, ale o několik let později jim komunisté znovu sebrali všechno kromě domu. Dopravní nehoda pak prababičku připravila o manžela a přibližně o deset let později přišli soudruzi znovu a vzali jí i náš dům.
Zbourali statek, rodinný dům i celou vesnici. Ženu, která byla celý život zvyklá pracovat venku na čerstvém vzduchu, zavřeli do garsonky ve třetím patře paneláku v Chlumci u Ústí nad Labem. Ulici s jediným dlouhým sedmipatrovým panelovým domem pojmenovali trýznivě Vyklická.
Není divu, že odešla tak brzy. Sedmdesát čtyři let není žádný věk.
Myslím, že jí nepřidal ani náš odchod do Itálie. Byla zvyklá vídat mě v prvních letech života denně a později alespoň každý týden. A najednou jsme se neviděli celé měsíce po několik let. Vzdálenost za železnou oponou pro ni byla těžko představitelná.
Nikdy si nestěžovala, ale bylo toho na ni za celý život zřejmě příliš mnoho. Možná se proto odchodu z tohoto světa ani příliš nebránila.
Nezapomenu, jak ve Vyklicích ráda sedávala na dvoře se sousedkami a kamarádkami. Drbaly německy, takže jsem jim nerozuměl ani slovo. Mluvila zvláštním sudetským nářečím a používala slova jako grém, balgón nebo cifrplót.
Na statku mě vodila do kravína. Miloval jsem to. Jako pětiletý jsem s veterinářem pomáhal při porodech telat. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Z bučící krávy vycházelo telátko zabalené v průhledné bláně. Tahali ho za nohy ven a sotva přišlo na svět, okamžitě se snažilo postavit na vlastní nohy.
Někdy mě nechali ležet a mazlit se s novorozeným telátkem na slámě. „Malá čenaná bů.“ To bylo jedno z mých prvních slov. Znamenalo telátko.
Když se nad tím zamyslím, vlastně nevím, jaké bylo moje úplně první slovo. Vzhledem k tomu, že mě vychovávali prarodiče a prababička, rozhodně to nemohlo být „máma“ nebo „táta“. Ti byli v prvních třech letech mého života přítomni jen málo. Ve vzpomínkách z té doby vidím především prababičku Emču, babičku Věru a dědu Zdeňka.
Místo, které stále žije ve mně
Vybavím si každý kout domu, kde jsem vyrůstal. Jaký byl kde nábytek, kdo kde sedával či lehával a kde jsem si s kým hrál. Velká kuchyň, kde se odehrávala většina dne. Temný špajz na chodbě před ní. Dlouhou studenou chodbou jsem se po tmě bál chodit sám na záchod, který byl až na jejím konci a vedle něhož se nacházel chlívek s prasaty. Dlouhé točité schody do patra, kde jsem spával v bývalém pokoji své matky vedle ložnice babičky a dědy. Prababička spávala v temné, zatuchlé místnosti vedle kuchyně v přízemí. V patře byl kromě ložnice a pokojíku také obývací pokoj, který se používal jen zřídka, převážně o Vánocích. Několik dalších místností bylo plných harampádí a já v nich byl jen několikrát. Obrovská půda byla opět plná nejrůznějších věcí. Ležely tam i dlouhé sáně s volantem. Ten byl bohužel poškozený, a tak jsem se na nich nikdy nesvezl, přestože to býval můj dětský sen.
Na dvoře byla prádelna, výběh z chléva, houpačka, dřevěný altán a bývalá garáž sloužící jako skladiště uhlí. Za tím vším se rozprostírala zahrada s ovocnými stromy. Ve výběhu ze chléva stávala králíkárna. Chov králíků jsem založil už jako malé dítě. Od druhých prarodičů z Doks u Máchova jezera jsem si občas přivezl malé králíčky a chov se postupně rozrostl natolik, že byl mnohem větší než ten v Doksech, kde králíky chovali celý život.
Na dvorku mě děda Zdeněk učil králíky stahovat i zabíjet. Pamatuji si, že jsem jednoho udeřil rukou za krk a pak jsme ho přivázali hlavou dolů na dřevěnou tyč. Děda ho začal stahovat a já mu jako malé dítě asistoval. V polovině stahování se chudák králík probral. Děda mu okamžitě dřevěným polenem ukončil trápení. Jako dítě jsem neměl dost síly a králíka jsem dokázal pouze omráčit, nikoli mu zlomit vaz, jak by bylo potřeba. Je to trochu krutá vzpomínka na činnost, která je dnes pro většinu dětí téměř nepředstavitelná a pro mnohé dospělé nepřijatelná. Inu, časy se mění.
Vzpomínám na altán, který byl plný nejrůznějších věcí. Mezi nimi jsem objevil motorku. Byla to ta, na které zahynul praděda Karel. Lákala mě, ale nikomu z rodiny se nechtělo ji vytáhnout, natož mě na ní svézt. Přestože děda i babička měli řidičské průkazy, ani jednoho jsem nikdy nezažil za volantem. Během mého života navíc žádné auto nevlastnili.
Tajemství pod třešní
Zarostlá zahrada byla potemnělá a trochu strašidelná. Jako děti jsme lezli až do vrcholků korun stromů. Nejraději jsme měli třešeň, a to nejen v době, kdy dozrávaly plody. Lezli jsme na ni nejčastěji, téměř po celý rok.
Právě v jejím stínu jsem s kamarádem Romanem zažil jednu podivnou událost. Zatímco jsme seděli na stromě, najednou zmizela moje fenka Danka. Bylo to zvláštní, protože celou dobu pobíhala kolem kmene, a najednou nikde nebyla. Slezli jsme dolů a začali ji volat. Po chvíli vylezla z díry v zemi nedaleko od nás a v tlamě nesla lidské kosti. Říkal jsem jí „fuj“ a ona vzápětí znovu zmizela v tom otvoru.
Byli jsme malé děti, a tak jsme do díry strčili hlavy také. Nedalo se tam prolézt a po tom, co jsme spatřili, se nám tam ani lézt nechtělo. Šlo zřejmě o zasypaný sklep, který pravděpodobně patřil k sousední budově řezníka. Na hromadě tam leželo množství kostí a lebek. Danka byla ve svém živlu.
Zavolali jsme ji ven a oba postupně nahlédli dovnitř. Měli jsme však strach vstoupit. Snažili jsme se o tom říct dospělým, ale nikdo nás nebral vážně a nevěnoval tomu pozornost.
Dodnes nevím, co si o tom mám myslet a o co vlastně šlo. Možná je lepší to nevědět. Hromadný hrob? Nebo pozůstatek něčeho bestiálního a zvráceného? Nevím. A už se to nikdy nikdo nedozví. To tajemství zmizelo spolu s celými Vyklicemi.
I po více než čtyřiceti letech si vybavuji, jak jsme se tím směrem do zahrady dívali po setmění v den našeho dětského objevu. Už nevím, jestli jsem tam byl sám, nebo s kamarádem Romanem. Viděli jsme po zahradě přeběhnout cosi jako strašidlo, ducha nebo přízrak. Byl to jen bílý záblesk.
Zda šlo o skutečnost, nebo o dětskou představivost pracující na plné obrátky, už dnes nedokážu posoudit.
Díra v duši
I bez tohoto zvláštního dětského dobrodružství na Vyklice nikdy nezapomenu. Je to téměř díra v duši. Něco krásného, co se už nevrátí a ani vrátit nemůže.
Zůstala po něm jen ukousnutá silnice a zatopené, vydolované údolí. A také trýzeň z toho, že nezůstal ani zlomek kulis mého krásného a šťastného dětství. Dnes se mi někdy zdá, jako by všechny ty roky byly spíše pouhým snem než skutečností.
Možná i proto tolik cestuji. Snad hledám náhradu za ta zmizelá místa. Vím, že je nic nikdy plnohodnotně nenahradí. Snad se mi s tím jednou podaří zcela smířit. Zatím se tak ale nestalo.
Uvnitř ve mně stále přetrvává touha vrátit se alespoň na jedinou hodinu do Vyklic. Vběhnout do kuchyně v přízemí a spatřit znovu prababičku na gauči nebo u plotny. Dědu sedícího v jeho křesle před černobílou televizí a babičku šlapající na pedál šicího stroje.
Dal bych nevím co za těch několik málo okamžiků. Všichni tři už tu dávno nejsou. Odešli před desítkami let. Musel jsem to přijmout a naučit se s tím žít. Přestat na ně myslet však nedokážu.
Chybějí mi.
A vím, že čas nikdo nevrátí…
