Článek
Co je vlastně meditace?
Nejrychlejší cesta k meditaci. Jak meditovat? Co je to meditace? Jak ji uchopit? Jak se dostat do meditativního stavu? Spousta otázek. Čím více o meditaci přemýšlíme, tím více máme hlavu spíše jako pátrací balón, než abychom nalezli hledaný klid a uvolnění. Tak co je tedy meditace neboli meditativní stav?
Problém je v tom, že příliš přemýšlíme. A právě to je kámen úrazu. Meditace je stav bez myšlenek. Je to Království nebeské. A pokud znáte Bibli, nemusíte se obávat, že Království nebeské je pouze pro dementy. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské.“
Znamená to, že jej máme stále na dosah. Je nám neustále k dispozici a trpělivě na nás čeká. Je to stav bez myšlenek. Stav života v přítomném okamžiku. V přítomném okamžiku totiž není prostor pro myšlenky. Pokud jsem plně přítomen v daném okamžiku. Což však většina z nás téměř nikdy není.
Pokud se v jakékoli chvíli rýpete v minulosti nebo se trápíte budoucností, nejste přítomni ve svém vlastním životě. Jste někde na návštěvě, na vandru, a život vám protéká mezi prsty. Ten opravdový, reálný život. Ten totiž existuje a probíhá pouze v přítomném okamžiku. A ono Království nebeské, plná přítomnost v daném okamžiku, je zjednodušeně řečeno stav meditace.
Paradox chtění
No jo, ale jak se tam dostat? Jak dokázat vypnout ten neustálý, šíleně rychlý tok myšlenek? Je to jednoduché, a zároveň ohromně složité a těžké. A pokud bychom to dokázali, každý z nás by se stal Ježíšem nebo Buddhou. Jen tak si sednout a být. Být pozorovatelem dění. Pozorovat i sám sebe. Sedět u břehu řeky a najednou si všimnout, že mě požírá krokodýl.
To je však naprostý vrchol, ke kterému se za celá tisíciletí „dopracovalo“ jen několik osvícených jedinců.
Ovšem i pouhý záblesk takového stavu je úspěchem a silným zážitkem. V přítomném okamžiku se údajně skrývá veškerá energie vesmíru. Představte si být v takovém poli, v takovém stavu, hodiny, týdny nebo měsíce. Nepředstavitelná krása.
Byť jsem Vodnář, tedy vzdušné znamení, zůstaňme nohama na zemi. I prchavé okamžiky mohou být nesmírně obohacující. Hledal jsem k nim cestu a chtěl jsem ji najít.
Jenže chtít nestačí. A paradoxně je to dokonce kontraproduktivní. Čím více chcete, tím více se vzdalujete cíli. Cílem je totiž prázdnota. Holé nic. V tom jsou ukryté všechny paradoxy.
Společnost se honí za hmotnými statky. Snaží se uspokojit hromaděním aut, nemovitostí, šperků a dalších podobných zbytečností. Čím více toho máme, tím větší prázdnotu uvnitř cítíme. Ne každý ji dokáže rozpoznat, a tak se tuto sžíravou nicotu snaží zaplnit dalším a dalším hromaděním. A následně ji utišit alkoholem, drogami či léky.
Vidím v tom obrovský smysl pro humor celého vesmíru. Snažíme se naplnit prázdnotu hmotou. Přitom naprostou většinu každé hmoty tvoří prázdný prostor. Přijde mi komické promarnit celé roky honěním se za prázdnou plechovkou vzduchu. A přitom na tom stojí téměř veškerá činnost „vyspělé“ společnosti. Pak se nelze divit, že většině lidí z toho šibe.
Začarovaný kruh ničeho
Návod, jak se dostat do meditativního stavu, vlastně neexistuje. Každý návod totiž podstatu meditace popírá. Nesnažit se. Nedělat nic.
I očekávání nebo modlení je pořád něco. A my potřebujeme nic. I chtít a potřebovat je něco. A cílem je nic. Jenže cíl je opět něco. A my potřebujeme… nic. Úžasný začarovaný kruh. Našel jsem z něj zatím jen krátkou cestu. Průnik malou trhlinou. Ovšem i málo může pomoci. Nemusíme mít všechno.
Pokud si položím filozofickou otázku: „Není všechno vlastně nic? A tím pádem není nic vlastně všechno? Není v tom skryta i podstata Boha?“
Ano, začarovaný kruh. Nestresujme se tím. Nesnažme se. Počkejme a ono to přijde. Nesmíme však chtít ani očekávat vůbec nic. Je to vlastně nad možnosti chápání lidského mozku.
Přesto jsem hledal a něco jsem našel. Malou trhlinu, kterou lze projít. Hledání je snaha, já vím. Jenže já hledal něco jiného a tato zářící skulina se zjevila jakoby mimochodem. Sama od sebe. Jak jsem říkal, meditace je stav bez myšlenek. V ten okamžik se člověk dostává do jakési rovnováhy. Vše se srovná a zároveň zmizí. Protiklady se vzájemně vynulují.
Představte si například pozici stromu v józe. I v běžném provedení má při ní spousta lidí problém s rovnováhou. A i když ji zvládnou, jsou stále jen na minimu skutečné rovnováhy.
Zkuste tuto pozici se zavřenýma očima. Přestože ji s otevřenýma očima lze zvládnout poměrně snadno, jakmile oči zavřeme, ocitáme se ve zcela jiné dimenzi. Se zavřenýma očima potřebujeme být prázdní. Jakmile máme zaplněnou mysl, rovnováhu neudržíme. I mikrosekunda myšlenky: „Sakra, já padám!“ vše zhatí. Je potřeba se tomu poddat. Nesnažit se to udělat. Stát se tím.
Podobné je to při chůzi po laně. Neustálé přepadávání na jednu nebo druhou stranu je způsobeno myšlenkami. Jak to mám udělat? Kam se naklonit? Co zpevnit? Nepřemýšlet. Být prázdný. Dovolit, aby se to stalo. Mrzí mě, že jsem si to na laně nebo slackline ještě nevyzkoušel. Vlastní zkušenost mám pouze s pozicí z jógy. A moje nejsilnější zkušenost se týká žonglování se třemi míčky.
Postupný nácvik začíná jedním a dvěma míčky. To lze při základní šikovnosti zvládnout během chvíle. A čím více to trénujete, tím lépe. Pak přišel třetí míček. Jak to udělat? Jak to uchopit? Jak u toho vnímat a přemýšlet? Samozřejmě všechno špatně. A proto se mi to nedařilo.
Čím více jsem se snažil, tím méně to šlo. A tím více jsem cítil jakousi bolest, nebo spíše tlak v mozku. Snaha bolela a byl jsem unavený. A pak to přišlo. V té únavě, především mentální, jsem přestal myslet. Unavená mysl se stáhla do pozadí a zůstaly jen pocity.
Nepřemýšlet, stát se tím
A najednou to šlo. Nežongloval jsem. Stal jsem se žonglováním. Přestal jsem se snažit. Přestal jsem přemýšlet. Uvolnil jsem se a plně se tomu oddal. Tak naplněné a energií nabité. A přitom prázdné. Poddal jsem se tomu.
V jedné ruce dva míčky, v druhé jeden. Postupně jsem zkoušel točit na jednu stranu a pak na druhou, abych měl dva míčky střídavě v pravé a v levé ruce. Začalo mi to jít. Čím více jsem se dokázal uvolnit, tím lépe to fungovalo. Uvolněná mysl, uvolněné tělo. Šlo to na jednu stranu a pak zase na druhou.
K finále chyběl jediný krůček. Doprava, stop. Doleva, stop. A pak to přišlo. Hodil jsem vše za hlavu a po „doprava, stop“ a „doleva, stop“ jsem si dovolil pokračovat. Zvládl jsem jen dvě až tři plynulá kola, ale otevřelo se mi Království nebeské. Pozemskými slovy: byl to úlet. Lepší než fet. Naprosto nepopsatelné nadšení a euforie. Příval energie jako po požití omamných látek nebo energetických nakopávačů. Fantazie.
Nesnažit se něco dělat. Nenutit se do něčeho. Dovolit si stát se tím. Každý okamžik našeho života může být meditací. Zvedněte ten poklop. Bude to jako Pandořina skříňka, jen s opačným znaménkem. Po staletích tápání to lidé potřebují jako prase drbání…
