Článek
Když víš, že je čas na změnu
Věřím, že to zná téměř každý. Pocit, že by bylo dobré něco ukončit, něco radikálně změnit. Ovšem člověk ze své podstaty nemá příliš rád změny. Spíš je neudělá, než udělá. Lepší smrádek, ale teplíčko než mrazivá nejistota.
Přesně takový zlom, změna, se udál v mém životě po padesátce. Desítky let obchodního partnerství, které zpočátku dávaly jasný smysl a přinášely benefity pro obě strany. Takové přínosné vzájemné doplňování, výhoda rozličnosti a rozdílnosti úhlů pohledu. Dlouho to fungovalo, ale pak se to začalo pomalu drolit a pozvolna hroutit.
Pád do slepé uličky
Přestávalo to dávat smysl, ale přesto existovala enormní snaha to udržet. Táhnout tu káru dál, byť to bylo stále obtížnější. Radost zcela vymizela, převažovaly frustrace, stres, deprese a obavy. Problémy rostly a beznaděj bobtnala ve stále hrozivější slepé uličce. Jak jsem však už říkal – lepší smrádek, ale teplíčko.
Sisyfovská snaha udržet vše pohromadě. Depresivní stereotyp, autopilot letící krajinou beznaděje a rezignace. Jen sedět v kanceláři, jen tam dojet a být, bylo stále mučivější a mučivější. Stačilo se jen přiblížit a rostla hladina odporu a stresu. Nekončící nervy vedoucí k depresím, pocitům marnosti a boje proti totální letargii.
Věděl jsem, že to dál tak nejde, ale nedokázal jsem najít řešení. Hlavně jsem se ale bál cokoliv zásadního udělat. Stále jsem doufal v zázrak, který samozřejmě nepřicházel, a bylo vlastně zcela bláhové v něj doufat.
Bylo jasné, že to vede ke konci, k průšvihu, k neodvratitelnému průseru. A my oba společníci jsme navíc, zdálo se, čím dál víc před realitou a nějakým řešením raději strkali hlavu do písku. Vlastně jsme se začali i vyhýbat vzájemnému setkání, jen abychom nemuseli řešit nic nepříjemného, byť neodvratitelného. Byl tam strach něco udělat. Obavy z toho, co by bylo dál, kdyby vše skončilo. Smrtelně toxické zacyklení v neodvratitelném kole směřujícím k fatálnímu konci.
Přestože jsem tušil, že by bylo nejlepší vše ukončit, nenacházel jsem v sobě roky odvahu a byl jsem tak trochu i líný něco dělat. Hlady jsme pořád netrpěli a dluhy, byť narůstající, se stále dařilo nějak řešit a sanovat. Stejně však bylo očividné, že je to jen oddalování neodvratitelného.
Jak v akční bondovce
A pak přišla, jako blesk z čistého nebe, jedna zdrcující předvánoční událost. Událost, která dala věci do pohybu a přes obrovské – jak se lidově říká – porodní bolesti mě postupně donutila situaci konečně vyřešit a rozseknout.
Bylo to jak ve filmu. V nějaké akční bondovce. Doslova.
Jednoho prosincového rána sedím v kanceláři u počítače. Najednou se otevřou dveře z ulice a v nich se objeví chlap jako hora s černou kuklou na hlavě, v neprůstřelné vestě a celý v černém. Za ním jsem spatřil obličej svého kolegy.
Nejdříve jsem se chtěl usmát a říct, co to na mě zkoušejí za vtípky. Ovšem než jsem stačil cokoli říct, prostor kanceláře od vstupních dveří až po zadní stěnu, u které jsem seděl za počítačem, se naplnil možná třiceti dalšími černými zakuklenci s pistolemi a samopaly. Mezi nimi můj společník v železných poutech.
Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo, pouze jsem stál v němém údivu.
Přistoupil ke mně jediný z policistů, který měl odhalenou tvář. Takový poměrně sympaticky vypadající tmavovlasý mladík. Podal mi povolení k domovní prohlídce se slovy, ať to podepíšu, že zatím nic nerozbili ani žádné dveře nevyrazili, tak ať to tak může i zůstat.
V šoku jsem si četl šílené věci o svém kolegovi a myslel jsem si, že se mi to vše musí snad zdát. Z mlčení mě vytrhla další slova vedoucího zásahu: „Neříkejte, že jste nás nečekali.“
To mě probudilo z prvotního šoku a vyhrkl jsem:
„Ty pičo, jak nečekali? Co to je? Co to jako má být? To se mi snad zdá, ne? Já vůbec netuším, o co tady jde, a koukám na vás jak z jara!“
Nastalo pak jakési hemžení, kdy jsem policii pustil do požadovaných prostor a nechal je tam s kolegou i s jeho právním zástupcem, který se mezitím také objevil.
V našem objektu i okolí pobíhali vyděšení klienti i sousedé. Na ulicích byly desítky zakuklených ozbrojenců a kdokoli chtěl naším směrem z hlavní ulice odbočit, raději s blinkrem blikajícím doleva pokračoval rovně dál a vyděšeně mi telefonoval, co se to děje, že přijede, až tam fízlové nebudou.
Bylo to svým způsobem chvílemi až vtipné, kolik lidí při pohledu na policisty ztrácelo klid a vykazovalo tak trochu ne zcela čisté svědomí.
U výslechu
Vše se nakonec uklidnilo. Všichni odjeli a ulice se vylidnily.
Já za pár dní zašel s mým právníkem na výslech. Nebylo to nic hrozného a vlastně byl zcela zbytečný. Celá záležitost se mě osobně ani našeho podnikání netýkala. A navíc jsem o ničem opravdu neměl ani tušení. Ani v náznaku.
Díky tomu, že kolegu sledovali celé měsíce, věděli to sami moc dobře a o mém programu a pohybu v areálu měli větší přehled než já sám.
Pamatuji si jen na to, že jsem se na konci výslechu ptal vyšetřovatelky, proč jich proboha přijelo kolegu zatknout tolik. Proč to muselo být takové haló a taková ostuda před všemi sousedy. Vždyť to byly manévry, jako kdybychom svrhli přinejmenším vládu.
Odpověděla, že to bylo běžné opatření a postup v případě, kdy zadržovaný má zbrojní průkaz a existuje pravděpodobnost, že u sebe může mít střelnou zbraň. Navíc po události v Praze na Filozofické fakultě se tato opatření ještě znásobila. A proto pro kolegu přijela taková armáda samopalníků.
Spouštěč změny a zlom uvnitř
Není důležité, co můj kolega provedl, proč ho zadržela policie. Ve vazbě a vězení strávil necelý rok. Nakonec se to celé vybarvilo tak, že i přes počáteční humbuk a obrovské mediální haló možná ani nic neudělal. Bylo to velice zmatečné a komplikované. A hlavně na náš rozchod to nemělo samo o sobě ten hlavní vliv. Jednalo se spíše o jakýsi spouštěč změn.
Přispěl k tomu i zákaz mých návštěv u něj ve vazební věznici.
Problematická komunikace, fámy a hlavně informace zkreslené přes prostředníky nás nakonec rozhádaly a když jsme se konečně mohli vidět osobně a mluvit z očí do očí, už bylo pozdě cokoli urovnávat.
Zpočátku jsem si stále myslel, že to zvládneme, vše se urovná a budeme společně po jeho propuštění pokračovat. Nakonec to dopadlo jinak.
Ve vazbě se alespoň vůči mně projevoval velice zle. Výčitky a nadávky. S odstupem času se mu ani nedivím, jelikož zkreslené informace, které mezi námi zpočátku kolovaly, vše definitivně rozvrátily a rozbily. Každý jsme měli svůj úhel pohledu a svůj díl pravdy i omylu.
A ve mně konečně uzrálo přesvědčení, že zásadní krok, odvážný krok do neznáma, není najednou jen potřebný, ale naprosto nutný.
Vzdání se, které zachraňuje
Byly to měsíce takového tlaku, nervů a hnusu, že jsem se vzdal všeho majetku a možná 80 až 90 procent svých příjmů. Spousta lidí ten můj krok vůbec nechápala. Měl jsem většinu karet na své straně, a přesto jsem ustupoval v jedné záležitosti za druhou.
Já sám však vím, že jsem to udělat nejenom potřeboval, ale musel. Pokud bych to neudělal, stálo by mě to v lepším případě zdraví a v tom horším i život. Já vím, že ano. A obrovsky se mi ulevilo.
Vzdal jsem se pohodlné renty a mnohamilionového majetku. Kromě auta vlastně veškerého. Vzdal jsem se hmoty a zachránil tím svůj život.
Často na něčem lpíme – na majetku obzvlášť. Lpíme na něm tak, že tomu obětujeme zdraví i život.
Musel jsem zahodit to, co mě ničilo a dusilo. Zbavit se toho, aby vznikl prostor pro nové, smysluplnější a naplňující.
Vítězství a nový začátek
Nebyl to snadný krok, ale krok potřebný. Byť bolestivý, to nepopírám. Vzdal jsem se všeho a skoro nic mi nezůstalo. Uvnitř však vím, že to byl správný krok, byť se z něj budu třeba i dlouho vzpamatovávat.
Nevzdal jsem se.
Neprohrál jsem.
Naopak jsem zvítězil nad svým strachem a obavami. I nad svou leností.
Život může zase začít plynout, kdežto ta hmota jej udržovala v zapáchající bažině, ve které bych se dříve či později utopil.
Takto jsem opět dostal možnost vyplout do svěžích vod opravdového života. Do vod nebezpečných, bouřlivých a nepředvídatelných. Takových, jakých opravdový život má být plný.
Zatuchlý život je totiž přežíváním. Ne oslavou každého dne, jakou by měl být.
Dovolit si žít – k tomu je často zapotřebí i dostatek odvahy. Stojí to však za to a život, ten opravdový, nám to dokáže mnohonásobně vrátit a vynahradit.
Milujte život a vše ostatní k vám přijde samo.
A nebojte se změn a pádů – jen těmi se život může plnohodnotně někam posunout.
Bude to bolet, ale stojí to za to!
