Článek
Před Velikonocemi 2026 jsem již popáté absolvoval pobyt ve tmě. Tzv. terapie tmou vychází z tradice tibetských lámů, kteří absolvují 49 dní, tedy 7 × 7 dní, sami se sebou v absolutní tmě. V době nástupu už jsem i já měl za sebou ve tmě oněch 49 dní. Na rozdíl od lámů však rozdělených do čtyř pobytů – dvou týdenních, jednoho čtrnáctidenního a svého prozatím nejdelšího pobytu, kdy jsem strávil ve tmě jednadvacet dní v kuse.
Co mě volá zpět
Co mi to vlastně přineslo a stále přináší? Co mě stále volá zpět do náruče absolutní tmy? Do absolutní samoty, kdy jsem celé dny pouze sám se sebou?
Pobyty ve tmě se staly součástí mého života. Osobně si myslím, že sám pro sebe nemohu udělat nic prospěšnějšího a zdravějšího než si jet „odpočinout“ do tmy. Různé lázeňské a ozdravné pobyty – nechci se tím nikoho nijak dotknout – jsou oproti tomu takovým hraním pro malé. Dětskou hrou.
Sice jsem něco podobného zažil naposledy možná v dětství, ale přesto mám jedno srovnání i z doby dospělosti. V době pandemie jsem prožil týden v karanténě v hotelu na Islandu. Sám se sebou, zavřený v pokoji čtyřhvězdičkového hotelu v Reykjavíku. Stejně jako ve tmě mi tam nosili jídlo a pití. Ve tmě potmě, tam tehdy ve skafandru.
V porovnání s tmou tu byl však jeden zásadní rozdíl, který je v mých očích klíčový i u pobytů v lázních a ozdravovnách. Část osobnosti tam odpočívá. Mimo provoz je možná i ta v běžném životě přetěžovaná část nás samotných. Na druhou stranu je však člověk přetěžován jiným způsobem než v běžném pracovním a životním procesu. Má široké spektrum možností své zábavy.
V lázních si můžeme vybrat, zda půjdeme na procházku, jestli budeme cvičit nebo relaxovat. Zda si dáme s někým dortíček či s jiným kávičku. Nebo si dáme skleničku, přečteme si knihu, pustíme si televizi atd.
Stejně tak v karanténě jsem si mohl vybrat, zda budu cvičit, pracovat na počítači, sjíždět mobil nebo sledovat pořady na YouTube či třeba tenis v televizi. Byl to týden, kdy se Karolína Plíšková dostala až do finále Wimbledonu. Vlastně jsem nevěděl, co dělat dříve. A byl jsem tím pádem v určitém slova smyslu v módu přetížení.
Tma není pro každého
To je ten obří rozdíl v porovnání s pobytem ve tmě. Tam dochází k totální smyslové deprivaci. Spektrum možných aktivit je totálně ořezané. Tam vás to tak trochu nutí – a v uspěchaném světě je to vlastně i velice žádoucí – nedělat nejlépe nic. Vůbec nic. A to je v současném světě, zaměřeném převážně na výkon, pro člověka docela potíž.
Proto také tma není pro každého. Určité procento „potemníků“ nevydrží ani základní doporučený sedmidenní pobyt a ze tmy předčasně uteče.
Pak je tu další skupina, která týden dá, ale už se do tmy nikdy nevrátí. Je to dle mého škoda, protože první týden je vlastně jen ochutnávka. Oťukávání se. Teprve delší a opakované pobyty člověka posunou a skutečně mu něco dají.
Je to jako s otužováním. Můžete se jednou „kousnout“ a vlézt s nějakou partou do ledové vody, ale pokud se otužování nestane trvalým návykem a opakovanou činností, žádné další benefity do života nepřináší. Zůstane pouhou vzpomínkou a zajímavou historkou pro posezení u piva či vína se známými nebo přáteli.
Opakování je matkou moudrosti. Nevím ani, kdo to řekl, ale je to pravda.
Co tam vlastně dělám? Co se tam odehrává, že mě to nutí opakovaně se vracet? Jen vegetariánská strava to nebude. Což o to, je fajn a částečně jsem si ji přenesl i do života na světle. A podobné to je s kávou. Špaldovou, bez kofeinu. Tu v běžném životě téměř nepiju.
Jedna mince, dvě strany
Jde i o prožitky. Prožitky psychické i fyzické. To rozdělení je jen zdánlivé, protože se to vlastně oddělit nedá. Je to jeden celek. Dvě strany téže mince.
Potmě jsem zažil okamžiky euforie i splínů. Radost i bolest. Hodiny, někdy i celé dny nepřetržitého flow inspirace a různých nápadů. Jsou lidé, kteří ve tmě vymysleli plán restrukturalizace firmy, vytvořili umělecké dílo nebo si sepsali plán svých nových aktivit. Ano, napsali. Vidíte dobře. Psát se dá potmě zcela bez problémů.
Potenciálně existují i lidé, kteří dokáží ve tmě i číst, ale s takovými jsem se osobně ještě nesetkal.
U psaní potmě platí to stejné jako u dalších věcí v životě. To, že si myslíme, že něco nejde, vůbec neznamená, že tomu tak skutečně je. Nebo jak můžeme vědět, že něco nejde, pokud jsme to sami nikdy nevyzkoušeli? Přesto jsou obě varianty mezi lidmi tak běžné.
Naučil, nebo lépe řečeno vyzkoušel, jsem si psaní při prvním pobytu. Psal jsem zpočátku do „půlměsíce“. Někdy se mi stalo, že jsem zapomněl posunout tužku a psal dva řádky přes sebe. To jsem pak často nebyl schopen rozluštit ani na světle. Jinak byl můj rukopis čitelnější, než kdybych psal a viděl na to. Asi to je tím, že se na to člověk musí více soustředit a také nespěchá jako na světle.
Mozek v přetížení
Největší výzvou bylo napsání básně o tmě potmě. A když ve tmě, tak báseň hrající si se slovy začínajícími na písmeno „T“.
Tma tmoucí
Ticho tichem třaskající
Tečkami tma tikající
Teplo tichem tekoucí
Tahy tužkou, ticho a tmu tu a tam testující…
Má pouhé čtyři řádky, ale i tak se mi pořádně zavařily mozkové závity. Jen si to představte. Vymýšlíte text něčeho nově vznikajícího, v tomto případě veršů. Sice jsem si je ihned zapsal, ovšem zcela pochopitelně jsem si je po napsání nemohl přečíst. Musel jsem si tedy již vytvořené verše pamatovat, hlavně jejich poslední slova, abych na jejich rým mohl navázat. Zároveň jsem musel mít pořád v paměti alespoň náznak básně od začátku, abych se neopakoval a významově navazoval. Z hlavy se mi virtuálně kouřilo a byla to pořádná fuška. Dopsal jsem čtvrtý verš a musel jsem si jít lehnout. Mentálně, hlavně díky nepřetržitému soustředění, jsem byl pořádně vyšťavený a unavený.
Bolest jako cesta
Ovšem zapisování, byť inspirativních a velice podnětných poznámek, je jen jakýmsi podružným produktem. Výsledkem, který je nebo může být ihned po vystoupení z temnoty hmatatelně vidět.
Člověk si tam jde v první řadě odpočinout a vypnout. Restartovat a zlepšit své zdraví. A teď se podržte. Všechny tyto benefity získávám, pokud budu mluvit sám za sebe a z vlastní zkušenosti, skrze bolest a utrpení. Ano, tma je o utrpení a bolesti. O jejich snášení a, což jsem se naučil až popáté, o jejich přijetí. Platí zde naplno rčení, že překážky jsou příležitostí k růstu. Nebo že bez překonávání potíží a problémů není posunu vpřed. A tma to upgraduje na vysokou školu přijetí věcí takových, jaké jsou. Ať jsou sebenepříjemnější a sebebolestivější.
Ovšem tma nabízí i jinou zábavu než utrpení. Není to žádný sadomasochistický salón. Za ty týdny v temnotě jsem zažil i spoustu dalších zajímavostí a bonbónků. Třeba hodiny halucinací a vidin, které byly báječným kinem. Nebylo to způsobeno žádnými omamnými látkami. Pouze mozek, naše vědomí a smysly se v situaci, která je nová, snaží nějak si pomoci. A proto sáhnou do rezerv paměti a vytvoří nějaké obrazce, jelikož převážně naše ego absenci všeho, na co je běžně zvyklé, a totální prázdno prostě jednoduše nedává, nebo jen s velkými obtížemi. A tak si pomůže alespoň nějakou projekcí, která se pak jeví nebo může být vysvětlována jako halucinace.
Pláč, který léčí
Létal jsem vesmírem. Stál v černobílých hologramech pravěkých tropických biotopů. Kochal se změnami barev a světelnosti tmy při změně teplé vody na ledovou a opačně. Prožíval jsem euforii i plakal. Při euforii ve tmě zářilo prudké intenzivní světlo. Prožil jsem i strach. Při něm mi přebíhal mráz po těle a tma temně zrudla.
Pláč nebyl vůbec nepříjemný. Zažil jsem ho pouze jedinkrát při svém čtvrtém pobytu. Byl velice konejšivý a, ať to zní sebezvláštněji, nečekaně příjemný.
Pan doktor Urbiš, terapeut, odborník na terapii tmou a hlavně vzácný člověk, se kterým jsme se za ta léta stali přáteli, to přisuzoval absolvování šamanského dýchání těsně před mým vstupem do tmy. Jedná se o určitou verzi dýchání podobného tomu holotropnímu. Obojí vyžaduje asistenci zkušeného terapeuta, což pan Urbiš do puntíku splňuje.
Ve tmě jsem mrznul i se potil, přestože je tam udržována konstantní teplota. Při prvních pobytech jsem do tmy nikdy ani nepromluvil. První hlasitá sebemluva přišla až při jednadvacetidenním pobytu. Tehdy jsem zpíval, mluvil do tmy s potenciálními anděly nebo Ježíšem. Nikdy se samozřejmě nikdo z nich neozval. I to bylo součástí sebepoznání. Ponaučení o tom, že když něco příliš chcete, spíše to odeženete, než dostanete.
Když chceš příliš
Do tmy jsem i sprostě řval. To když mi nešlo usnout a já byl frustrován tím, že jsem hrozně moc chtěl. To chtění až fyzicky bolelo. A dostal jsem pěkně za vyučenou. Představte si zoufalou snahu usnout. A při ní by před váš obličej najel kamion a zapnul dálková světla. Takové to bylo. Hodiny a dny se opakující martyrium. Obrovská záře směřující k mým zavřeným očím. Ta záře téměř i pálila. A pokud jsem otevřel oči, byla tam naprostá tma. Zavřel jsem je a kužel intenzivního světla se mi opět zavrtával do víček. A tak pořád a pořád dokola. Další lekce tmy skrze spánek.
Spánek si musíte dovolit, ten se nedá vynutit ani nařídit na povel. A spánek ve tmě člověka opravdu prověří. Pokaždé. První den třeba prospíte i dvacet hodin, ale postupně spát potřebujete méně a méně, až se odhadem dostanete na pouhé tři až pět hodin denně. Usnutí je navíc ztížené tím, že mě v rámci ozdravných procesů bolelo tělo i vnitřnosti. Vibrovaly a pulzovaly. V poloze na břiše a na boku se někdy nedalo vydržet ani chvíli. A jindy to zase nešlo na zádech.
Tma má určitě i smysl pro humor, ať už to pro mě bylo sebedrsnější. Někdy nešlo spát kvůli neustálému pocitu potřeby močení. Na míse však často vyšlo jen pár kapek nebo vůbec nic. I to jsem se učil přijmout jako skutečnost a jako zdraví prospěšný benefit a přínos. Tma je vším, rozhodně však ne procházkou růžovým sadem. Vím, o čem mluvím. Zažil jsem toho v ní poměrně hodně.
Každý si tam jde pro své
To vše mi přinesla tma. Jsou to zážitky a prožitky mé osobní a nikdo by si podle nich správně neměl dělat představu, a hlavně očekávání toho, co jeho osobně ve tmě může čekat a čeká. Každý jsme originál a každý si tam jdeme pro něco jiného. Pro to své vlastní. Někdo to vydrží a někdo uteče. Ani jedno není správné ani špatné. Prostě to nastane a úkolem bude to hlavně dokázat přijmout a nelhat si přitom do kapsy.
Pokud vás zajímají i další detaily a podrobnosti terapie tmou, pusťte si video, které jsem natočil přímo ve vile Má Tma v Čeladné:
https://www.youtube.com/watch?v=3ReE9YU4wqo
nebo náš rozhovor s panem doktorem Urbišem, který vznikl tamtéž:
https://www.youtube.com/watch?v=MTJo98gGIYk
