Článek
Myslíte si, že po desítkách let na cestách křížem krážem celou planetou vás už snad nemá ani co překvapit. A ejhle! Sotva tomuto pocitu propadnete, hned vás život vyškolí jako malého kluka.
Bylo to takhle jednou ráno v centru hlavního města Kolumbie, Bogoty. Jen pro zajímavost – název Bogotá znamená něco jako „nejzazší pole“. Samotná kolumbijská metropole leží v poměrně vysoké nadmořské výšce. Více než kilometr nad vrcholem naší Sněžky, tedy téměř ve třech tisících metrech. Bogotá tak odkazuje na skutečnost, že se v očích původních obyvatel jednalo o nejzazší místo, kde se ještě dalo věnovat serióznímu a smysluplnému zemědělství.
Po nejzazším poli jsem se tehdy procházel s kamarádem Davidem, v blízkosti prezidentského paláce. Byl čas snídaně. Najednou jsem na protějším chodníku zpozoroval starší dámu v červených šatech. Rychle jsem si ji vyfotil. Všiml jsem si, že si mého počínání všimla a usmála se na mě. Vydal jsem se tedy přes ulici k ní, abych jí snímek ukázal a získal i její dodatečný souhlas s vyfotografováním.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem došel až k ní. Displej mého fotoaparátu ji vůbec nezajímal. Bez rozpaků vymrštila ruku do mého rozkroku a uchopila mě za mužství. Rudé šaty by mi něco napověděly, pokud by k setkání došlo po setmění. Před snídaní mě to však zastihlo zcela nepřipraveného.
David vše pobaveně sledoval z povzdálí a ještě více ho pobavila moje reakce na nečekanou situaci. Tvář mi pokryl ruměnec, totožný s barvou šatů čiperné dámy. A já utekl pryč jako malý kluk.
Nikdy si nemyslete, že už vás nemá co překvapit. Jakmile tomuto pocitu propadnete, život vás okamžitě vrátí nějakou lekcí zpátky do reality.
