Článek
Děti. Mají to nejlepší i to nejhorší z nás. A proto nás někdy dokážou rozpálit doběla rozčilením a jindy naopak dohnat až k slzám dojetí. Jsou jakýmsi pomyslným zrcadlem, které nám život průběžně nastavuje.
Děti jsou naším vrcholným životním dílem. Když držíte poprvé v životě v rukou své dítě, je to naprosto jedinečný okamžik. V životě nic krásnějšího už nezažijete. Nic většího už nedokážete. I kdybyste si koupili nebo dobyli celý svět, bylo by to naprosté nic ve srovnání s okamžikem, kdy poprvé spatříte svého potomka a ten uzlíček lásky a štěstí se vám téměř vejde do dlaně jedné ruky.
Nic lepšího už nezažijete. Budování kariéry a honění se za hmotnými statky je jen marněním času na vedlejší koleji. Ta hlavní a nejdůležitější linka se týká právě rodiny.
Rodičovství jako nejtěžší životní úkol
Rodičovství je pořádná výzva. Vychovávat děti je možná to nejtěžší, co před nás život položí. Nikdo nám pořádně neporadí, jak na to. Je to činnost, kterou často vykonáváme stylem pokus–omyl. Učíme se to de facto za pochodu a celý život. Možná i proto se říká, že děti by měli vychovávat prarodiče. Mají už něco za sebou a nejedou na vlně adrenalinu jako převážná část mladých a premiérových rodičů. Kromě větší rozvahy a klidu a také již nabytých zkušeností může být ve vztahu prarodičů a vnoučat i další a mnohem zásadnější aspekt.
Jedním z největších zvěrstev páchaných rodiči na vlastních dětech je pocit, že jim ty děti patří. Toto má prarodič vyřešené. Ví, že dítě mu nepatří, a naopak je často i rád, že má to roztomilé zlobidlo zase komu pěkně vrátit. Prarodič zrovna tak mnohem snadněji naplňuje podstatu takzvané nepodmíněné lásky. Dítě tady prostě je, a to samotné mu stačí k tomu, aby ho jednoduše chtěl „umačkat“ samou láskou.
Je toho tolik, co si uvědomíte, až když vám vlastní děti odrostou a stanete se prarodiči. Spoustu těchto výchovných paradoxů jsem zažil sám na vlastní kůži a ještě více jsem těchto „úletů“ sledoval a stále sleduji téměř všude kolem sebe.
Když rodiče dětem nalinkují život
Kolik rodičů vědomě i nevědomě totálně devastuje své potomky? Mají pocit, že jim jejich děti patří, a snaží se jim nalinkovat život podle svého nejlepšího svědomí a mínění. Přitom nic horšího svému dítěti nemůžete udělat.
Přesto se valná část dospělých tohoto zločinu na bezbranných a nic zlého netušících ratolestech dopouští. Tvůj děda byl právník, já jsem právník, takže samozřejmě ani ty nemůžeš být nic jiného než právník. A za slovo právník lze dosadit cokoli jiného – doktor, inženýr, truhlář – a stále se bude jednat o tu stejnou katastrofu. Svým způsobem téměř o vraždu za bílého dne.
Kde se bere v rodičích ten neochvějný pocit, že vědí vše nejlépe a nedají svému potomkovi ani trochu prostoru být také sám sebou? Tyto děti pak mají skvělé kariéry, někam to „dotáhnou“ a rodiče se mohou dmout pýchou. Vsadím se však, že kdybychom píchli do bubliny tohoto „pozlátka“, v naprosté většině případů se nebudeme stačit divit. Všemi kolem obdivované persony, mající podle lidí ve svém okolí „všechno“, mají pod zlatou oponou prázdnou a rozervanou duši.
Navštěvují celá léta psychology nebo i psychiatry. Třeba i celá desetiletí polykají všelijaké pilulky na uklidnění nebo proti depresi. Možná stále dokola čelí různě závažným zdravotním potížím. A důvod je jediný. Žijí život někoho jiného. Nedokázali se rodičům, popřípadě celé rodině, vzepřít a žít život podle sebe. Ne podle představ ostatních o tom, jaký by jejich vlastní život měl být.
Jed zvaný podmíněná láska
Téměř vždy bude v tomto marasmu schovaný i další častý zločin páchaný rodiči na dětech. Jed zvaný podmíněná láska. Dítě si ji musí pořád dokola a dokola zasluhovat. Něco za něco. Nestačí, že jsi, abychom tě s maminkou milovali. Je to něco za něco. Dobré vysvědčení. Úspěch ve sportu. Vysokoškolský titul. Skvělá kariéra. Někam to dotáhnout.
Přitom ruku na srdce: Co o svých dětech většina rodičů ví? Opravdu je známe? Víme, co cítí? Jsme si jistí, že nám beze strachu všechno řeknou? Je to jako s čímkoli jiným v našem životě. Snažíme se směšně a bláhově jednoznačně zhodnotit a ihned uzavřít něco, o čem známe jen zlomek všech okolností. Místo toho, abychom dali dětem jen pocit tepla a jistoty. A dostatek prostoru k samostatnému rozkoukání.
Stačí jim jen naše láska. Vědomí, že tady jsme pro ně pořád. A že ať už udělají cokoli, nepřestaneme je mít rádi. Je jedno, co z nich bude, jestli to někam „dotáhnou“, nebo ne. Jsou a vždy budou našimi dětmi, a to naprosto stačí k tomu, abychom je objali a chtěli umačkat samou láskou.
Děti nám nepatří
Děti rodičům nepatří. Jejich duše si je vybraly za rodiče. Ti jim mají pouze poskytnout zázemí a připravit je na život. Rodičům nepřísluší hodnotit, jaký by život jejich dětí měl být. Je to jejich život. Stačí, když je rodiče naučí, že za cokoli, co v životě udělají, bude potřeba převzít vlastní odpovědnost. To naprosto stačí. Nikdo jiný neví lépe než ony, po jakém životě touží a jakou cestou se chtějí vydat. Rodiče mohou poskytnout svůj úhel pohledu a své rady. Rozhodnutí však musí být vždy a pouze na dětech samotných.
Častokrát jsem slyšel: „Moje dcera mě zklamala. Můj syn mě zklamal.“ V takovém prohlášení je skryto ono naprosté nepochopení. Pokud toto jakýkoli rodič prohlásí, měl by se v první řadě zamyslet sám nad sebou, zda nezklamal hlavně on sám. Dítě přece rodiče nemůže zklamat. Je to – nebo by to měl být – vztah té nejčistší lásky. Nepodmíněné. Dítě může udělat i říct cokoli, přesto jej rodiče nikdy nepřestanou milovat.
