Článek
Jak se dá sbalit holka v přísném teokratickém režimu? Vlastně velice snadno. Natož když se o to vůbec nesnažíte.
Byla to vlastně náhoda. Nevinný žert. Díky figurkám dvou šmoulů jsme prožili den, na který se jen tak nezapomíná.
Bylo to v moderní části Isfahánu. Kamarád Mehdi, arménský křesťan, nám slíbil návštěvu kostela. Po mešitách a chrámu zoroastrijců jsme s kamarádem Davidem toužili v bývalé Persii nahlédnout i do křesťanského svatostánku. Nepovedlo se, ale na ten večer přesto nikdy nezapomeneme.
Dva šmoulové jako seznamka
Po neúspěšném pokusu o návštěvu kostela jsme si zašli na večeři do jedné modernější a na místní poměry také dražší restaurace. Během jídla jsem si všiml, jak Mehdi pokukuje po dvou slečnách sedících v rohu restaurace.
Jen tak z legrace jsem mu řekl, ať se dívá, jak se balí holky. Vstal jsem od stolu, přešel ke dvěma slečnám a každé z nich daroval figurku malého šmouly. Pak jsem se s úsměvem vrátil ke svému stolu.
Dívky okamžitě požádaly o účet a restauraci rychle opustily.
„To jsi teda zabodoval,“ posměšně utrousil David.
„Každý den není posvícení,“ kontroval jsem klidně.
Po chvíli jsme zaplatili i my a vyšli na ulici. K našemu překvapení tam na nás obě dívky čekaly. Zřejmě se obávaly kontaktu s cizinci, hlavně s muži, před zraky ostatních hostů v restauraci.
Na ulici to však nebylo o mnoho lepší. Začalo se kolem nás motat několik chlápků a zajímali se o cenu našich fotoaparátů. A také, zda jsou na prodej. Odbyli jsme je slovy, že jsou určitě nad jejich finanční možnosti, a hlavně že je rozhodně prodávat nehodláme. Potřebovali jsme z frekventované ulice co nejrychleji zmizet.
Dívky mezitím přivolaly taxík. Pět pasažérů a řidič nebyli žádný problém. Mehdi, David a já jsme si sedli dozadu, zatímco dívky sdílely sedadlo vedle řidiče.
Mehdi se začal modlit a ptal se nás, jak se správně pokřižovat.
„Ty jsi křesťan,“ smál se David. „Tak bys to měl vědět nejlíp.“
Neklid však přenesl částečně i na nás. Začali jsme přemýšlet, do jaké situace jsme se vlastně dostali. Rozhodně jsme nechtěli spadnout do spárů prostitutek a už vůbec jsme nestáli o problémy s íránskou policií, ať už mravnostní, nebo jakoukoli jinou.
Na naši otázku, zda je normální jet na návštěvu ke svobodným dívkám, nebyl Mehdi schopen uspokojivě odpovědět. O žádné sexuální dobrodružství jsme rozhodně nestáli. Byli jsme ale zvědaví, co se z toho vyklube.
A ukázalo se, že nás čeká velice netradiční večer.
Za zavřenými dveřmi jiný Írán
Dívky spolu bydlely v bytě na periferii Isfahánu. Jejich jména pro jistotu zamlčím, hlavně kvůli jejich bezpečnosti.
Jakmile jsme přijeli, sundaly si šátky a převlékly se do tílek a triček s krátkými rukávy. Doma se oblékaly stejně jako dívky u nás v Evropě. Oběma bylo zhruba tolik co Mehdimu, tedy okolo pětadvaceti let. Pochopili jsme, že jedna studuje na univerzitě a druhá by se ráda stala televizní hlasatelkou.
Požádali jsme ji, aby nám něco zarecitovala.
Spustila verše všemi Peršany milovaného Háfeze Šírázího. V Íránu jeho poezii zná zpaměti téměř každý. Jeho verše o lásce jsou součástí perské DNA už od 14. století. Obdivoval je dokonce i Johann Wolfgang Goethe, který se kvůli nim naučil persky.
S Davidem jsme nerozuměli ani slovu, přesto její medový hlas zněl nádherně. Magický tón doslova hladil po duši. Ke splnění svého snu měla vše potřebné – příjemný hlas i pohlednou tvář. Otázkou zůstává, zda to v její vlasti bude stačit.
Po chvíli perské poezie přišly na řadu karty. Ne jejich vykládání, ale jednoduchá hra vzdáleně připomínající Oko bere. Jakmile měl někdo v ruce určitou kombinaci, hodil karty doprostřed a cosi zvolal.
Na koberci ležely kromě karet čtyři polévkové lžíce. Bylo jich vždy o jednu méně než hráčů. Jakmile karty dopadly na zem, vrhli jsme se po lžících a ten, na koho žádná nezbyla, dostal od ostatních lehké plesknutí přes hlavu. Nejčastěji to odnášel David a na jeho holé hlavě lžíce pěkně pleskaly.
Na dívkách i Mehdim bylo vidět, že kvůli omezeným možnostem kontaktu mezi muži a ženami působilo jejich chování při hře stále spíše dětsky než jako chování vysokoškoláků. Hráli jsme několik hodin až hluboko do noci.
Nad ránem jsme se rozhodli jít spát. Dívky nám rozestlaly postele v ložnici, což jsme odmítli. Trvali jsme na tom, že budeme spát na koberci v obývacím pokoji, nebo ať nám zavolají taxík do hotelu. Varianta, že bychom spali v posteli a ony na zemi, nepřicházela v úvahu.
Perský koberec byl sice měkký a příjemný, přesto jsme se příliš nevyspali. Ráno jsme proto rádi nasedli do taxíku a vrátili se do hotelu ještě trochu dospat.
Jedna fotografie a dvě různé reality
Stejně jako Mehdi jsme s dívkami zůstali v kontaktu na Instagramu. Tam si David všiml jednoho příspěvku, který ho velice znepokojil.
U fotografie Adolfa Hitlera stálo: „Moje nejoblíbenější postava.“
David byl rozhozený a uvažoval, že si dívku z přátel smaže.
Dostal se ale do pasti člověka vyrůstajícího v evropské kultuře. Do pasti pohledu, který je natolik samozřejmý, že si často ani nepřipustíme, že jinde může svět vypadat úplně jinak.
Evropané, ale často i Američané, mají sklon věřit, že správné vidění světa je pouze to jejich. Cokoli se od něj odlišuje, automaticky považují za špatné. Touto úzkoprsostí však ochuzujeme především sami sebe.
Nikdo nám často nestojí za to, abychom se pokusili pochopit, odkud jeho názory vycházejí.
Je to patrné i v rámci samotné Evropy. Západní země si jen zřídka daly práci pochopit, co má za sebou východní Evropa a co její obyvatelé během čtyřiceti let komunismu prožili. Kdyby se o to pokusily, mohly by si být jednotlivé země Evropské unie mnohem bližší.
Jsme jiní, protože vycházíme z jiných zkušeností.
Stejně tak se v Isfahánu na Instagramu té dívky ocitl i David.
„Je jednoduché ji odsoudit a smazat si její profil,“ řekl jsem mu. „Sám jsi viděl, že na ulicích běžně koupíš Mein Kampf v perštině. Doma měla knihy od Nietzscheho. A vůbec netušíme, co jim do hlav vtloukají na místních univerzitách.“
Nemůžeme si pořád myslet, že Evropa nebo Amerika jsou pupkem světa.
Už před lety mi jeden muž v Indii bez mrknutí oka řekl, že Hitler je borec.
Zeptal jsem se ho proč.
„Protože nakopal prdel Britům.“
To, že my máme na něco jednoznačný názor, ještě neznamená, že jej sdílí celý svět.
Západní svět se natolik zamiloval do vlastní neomylnosti, že v očích mnoha zemí ztrácí svůj kredit. Stále více států nechce přebírat naše hodnoty ani naše návody na život.
Největším problémem současné Evropy podle mého názoru není to, že ztrácí vliv. Největším problémem je její neschopnost připustit si, že kdysi vládnoucí centrum světa je dnes už jen historicky významným, ekonomicky slábnoucím poloostrovem na konci Asie.
Čím dříve si uvědomíme, že svět se změnil, tím lépe. Je potřeba změnit úhel pohledu a začít si říkat pravdu do očí, jakkoli může být nepříjemná. Není za pět minut dvanáct. Spíše už půl jedné. A čím dříve si to připustíme, tím větší bude naše šance zachovat si v měnícím se světě důstojnou roli.
