Článek
Messi, Messi, Messi. Je to GOAT. Největší z největších. Nikdo nedokázal to, co on. Nerozporuji to a nijak mě to neirituje. Právě naopak. Moje srdce je argentinské, takže ho respektuji i obdivuji. Přesto bude v mém srdci vždy stát mnohem výš Maradona.
Diego Armando Maradona. Bůh s číslem 10 na zádech
Zemřel v roce 2020 a celý svět ho oplakával. V Argentině byly vyhlášeny tři dny státního smutku, v Itálii jeden. Ve svém životě mám pomyslnou trojkorunu zemí. Rodné Čechy, respektive Československo. Druhou vlastí je mi Itálie. Tou třetí, kterou nosím hlavně v srdci, je Argentina.
V mé rodné zemi žádný státní smutek nebyl. Neříkám, že je to škoda. Spíše to odráží skutečnost, že Češi Maradonu nikdy úplně nepochopili. Přitom právě starší generace by mohla snáze porozumět tomu, proč je v Argentině téměř nedotknutelným bohem a proč ho tam lidé dodnes oslavují.
Mrzí mě, že lidé, kteří o něm prakticky nic nevědí, mají Diega zaškatulkovaného jako feťáka a podvodníka kvůli tomu, že zahrál rukou v památném čtvrtfinále mistrovství světa v Mexiku roku 1986. Přitom právě tato ruka z něj udělala nesmrtelnou legendu. Už samotný fakt, že jako snad jediný fotbalista na světě má vlastní církev – Církev Diega Maradony – vypovídá o jeho výjimečnosti. Nebyl jen obyčejným člověkem ani obyčejným fotbalistou. Diego byl génius. Maestro.
Pro Argentinu představoval jednu z největších ikon její historie. V Argentině patří mezi osobnosti, které jsou pro národ symbolem stejně jako Che Guevara, Eva Perónová nebo Juan Manuel Fangio. Pro Argentinu byl Diego naprostou ikonou. A z hlediska mimořádného talentu podle mě patří mezi osobnosti světové historie, jakými byli Mozart, Michelangelo, Leonardo da Vinci a další výjimeční géniové.
Ano, byla tu jeho zpropadená „boží ruka“ i pozdější drogové excesy. Přesto je potřeba vidět i druhou stránku. Navzdory životu plnému večírků a kokainu dokázal po mnoho let týden co týden podávat neuvěřitelné výkony na fotbalovém hřišti. To je něco téměř nepochopitelného a jen to dokládá, jak mimořádně převyšoval většinu svých soupeřů i spoluhráčů. Jako člověk si zřejmě vytrpěl své.
Génius pod obrovským tlakem
Možná bych ho přirovnal k Michaelu Jacksonovi. Uvnitř zůstal dítětem. Měl nadpozemský talent, stal se celoplanetární hvězdou a nakonec na vlastní slávu doplatil podobně jako Michael.
Oba byli pod nepředstavitelným tlakem. Každý se jich chtěl dotknout, každý se s nimi chtěl vyfotografovat. Lidé omdlévali, když je viděli. Fanoušky zachvacoval amok už jen při jejich přítomnosti a někteří plakali štěstím, když jim podali ruku. Oba také odešli příliš brzy. Michael v padesáti letech, Diego v šedesáti.
Pro Argentinu to byl obrovský šok. Po jeho smrti jsem až dlouho do noci sledoval zpravodajství. Dokonce i televizní reportéři plakali v přímém přenosu a za své slzy se nestyděli. Kamarádi z Itálie i Argentiny mi vyprávěli, že probrečeli polovinu noci a slzy jim tekly ještě několik dalších dní.
To všechno podle mě ukazuje Diegovu velikost. Mrzí mě, že hlavně v Česku to mnoho lidí nechápe. Nechápe ani to, proč byl i pro mě Diego téměř bohem.
Odpověď je jednoduchá. Aby člověk Diega opravdu pochopil, musí být alespoň srdcem Argentinec. A já se tak cítím už od dětství.
Proč je „boží ruka“ v Argentině symbolem hrdosti
Chtěl bych osvětlit hlavně onu „boží ruku“, kterou mnoho lidí dodnes považuje pouze za podraz.
Ano, byl to gól, který neměl být uznán. Sám Diego později přiznal, že kdyby nešlo právě o Anglii, proti kterémukoli jinému soupeři by se přiznal a branka by neplatila. Právě tady je ale potřeba pochopit historické souvislosti.
Je to podobné, jako kdybychom se my v Československu vrátili do doby po roce 1968. Sovětský svaz okupoval naši zemi a každý hokejový zápas proti Sovětům byl otázkou národní hrdosti. Mohli jsme prohrát s kýmkoli, ale Sověty jsme prostě chtěli porazit. Stejné emoce prožívala Argentina. Čtyři roky před mistrovstvím světa proběhla válka o Falklandské ostrovy, které Argentinci nazývají Islas Malvinas. Zemřely při ní stovky argentinských vojáků a národ utrpěl hluboké ponížení.
Proto utkání Argentina–Anglie na mistrovství světa 1986 nebylo jen fotbalovým zápasem. Bylo pokračováním národní bolesti. Pro Argentince bylo důležitější porazit Anglii než vyhrát celý šampionát. A právě touto optikou je potřeba se dívat i na „boží ruku“. Diego vstřelil Anglii dva góly. Jeden bývá označován za nejkrásnější v historii mistrovství světa, druhý za ten nejkontroverznější. Kdyby Anglii porazil třemi nebo pěti regulérními góly, nikdy by ji podle Argentinců neponížil tolik jako právě brankou, která neměla platit.
Byla to symbolická národní pomsta. Proto většina Argentinců o „boží ruce“ nemluví jako o podvodu. Vidí v ní odplatu za Falklandy. A právě tím se Diego stal nesmrtelným.
Diego bude pro mě vždy větší než Messi
Představme si, že by se tehdy přiznal a rozhodčí gól neuznal. Jeho kariéra by možná vypadala úplně jinak. A kdo ví, jak by se na něj dívala vlastní země. Samozřejmě je to jen úvaha, ale myslím si, že právě tehdejší rozhodnutí z něj udělalo národního hrdinu. Proto je potřeba na celý zápas nahlížet v historických souvislostech.
Proto vznikla slovní hříčka D10S. Dios – Bůh – s číslem deset na zádech. Lidé, kteří Diega opravdu milovali, ho neobdivovali kvůli drogám ani kvůli jeho chybám. Bylo jim líto, že se dostal na scestí a že podlehl závislostem. Jenže kdo z nás by dokázal ustát takovou popularitu?
V době, kdy ještě neexistovaly dnešní bezpečnostní týmy, se musel doslova prodírat davy lidí, z nichž si na něj chtěl každý sáhnout.
Podívejte se někdy na dokument o Diegu Maradonovi. Uvidíte člověka, kterého miliony lidí skutečně uctívaly. Nejen v Neapoli, kde prožil nejlepší klubová léta, ale po celém světě.
Nebylo jednoduché být Diegem Maradonou. Možná si sám mnohokrát přál být obyčejným člověkem.
Dostal však od Boha dar, který se vymykal běžnému chápání. Talent mazlit se s míčem způsobem, který popíral fyzikální zákony. Dokázal přenést do hry radost, vášeň i neuvěřitelnou energii. Fotbalu dal úplně všechno.
Takto na něj budu vzpomínat já. A nestydím se za slzy, které mi po jeho smrti ukáply na tvář. Plakali kvůli němu chlapi po celém světě. Odešel totiž velikán. A v mých očích bude navždy stát výš než Lionel Messi, ať už Leo získá jakýkoli počet trofejí. Diego Diego Maradona byl míčový virtuóz, který se narodí jen jednou za mnoho generací. A právě proto pro mě zůstane navždy číslem jedna.
