Článek
Pomezí Francouzské Guyany a Surinamu. Podzim roku 2003. Má třetí návštěva Jižní Ameriky. Dva kamarádi a přízračná bílá stařenka. Gang podivných rastamanů v městečku Albina u řeky Maroni. Nejneuvěřitelnější a nejtajemnější událost mého života. Doprovázel mě můj kamarád Richard, za kterého mi nepřísluší tu událost hodnotit, nicméně vnímali jsme ji velmi podobně.
V těch dobách neexistovaly o zmíněných lokalitách téměř žádné informace. Pusté pláže, kde jsme potkávali maximálně indiány. Celé týdny jsme nepotkali kromě nás žádné cizince, natož turisty. Putovali jsme převážně podél pobřeží moře, jelikož ve vnitrozemí téměř žádné silnice nebyly. Naším jediným vodítkem bylo pár stránek v průvodci Levně Jižní Amerikou. O to více se jednalo o jednu z mých nejúžasnějších a nejryzejších cest.
Francouzská Guyana byla ještě jakž takž funkční destinací. Byla tam znát evropská ruka. Však se jedná o francouzský zámořský department, a díky tomu o území Evropské unie na jihoamerickém kontinentu. Za řekou Maroni, v nejlesnatější zemi světa, však začínal nefalšovaný Divoký západ.
Surinam tehdy byl jedinou zemí na planetě, která se mohla pyšnit tím, že přes 90 % svého území má pokryto lesy. A možná i díky tomu se jednalo o destinaci plnou pašeráků, drog, podivných podnikatelů a místo, kde nebyl problém kdykoli, kdekoli a hlavně beze stop zmizet navždy.
Hranice mezi světy
Již příhoda na hraničním přechodu byla více než vypovídající. Nějaký chlápek se nás u řeky zeptal, zda chceme překročit hranici oficiálně, nebo neoficiálně. Po naší otázce, jaký je v tom rozdíl, ukázal na dřevěnou boudu. V ní seděl úředník s razítkem. To byla oficiální možnost překročení hranice. A pokud chceme neoficiálně? Stejné místo, stejná vydlabaná loďka, pouze bez razítka v pasu.
My jsme zvolili variantu oficiální. Ne z důvodu obav. Punc nelegálnosti a nebezpečnosti by naopak dodal větší šťávu našemu dobrodružství. Potřebovali jsme však v Surinamu žádat o vstupní víza do bývalé Britské Guyany a bez potvrzení oficiálního vstupu do Surinamu by to mohl být potenciální problém.
Loďkou jsme se dostali z města Saint-Laurent-du-Maroni do městečka Albina na druhém břehu řeky. Díky absenci dostupných informací jsme Saint-Laurent-du-Maroni jen prosvištěli, čehož jsme později litovali. Právě tam se natáčel slavný film Motýlekse Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích. Budovy bývalé trestanecké kolonie by bývalo bylo možné si prohlédnout.
Řeku jsme přepluli nedaleko Île de la Quarantaine, což by mohl být onen ostrov malomocných, přes který Motýlek ztvárněný Stevem McQueenem ve filmu a Henri Charrière v knižní předloze podnikli jeden ze svých útěků z vězení. Škoda. Miluji procházet se místy, kde se natáčely slavné a hlavně mé oblíbené filmy.
Rastamani z Albiny
Za řekou jsme ihned začali hledat pozemní spojení do hlavního města Paramariba. V jakési jídelně, kde jsme se najedli, jsme narazili na partu podivných rastamanů se síťkami na vlasech. Parta divných, rozpustilých týpků. Nabídli nám odvoz do Parba, jak se surinamská metropole zkráceně nazývá. A mimochodem, jmenuje se tak i výborné místní pivo. Plzeňské. Pochopitelně s malým p. Nevyrábí se v Plzni, ale plzeňským způsobem.
Nabízená cena přepravy byla však absurdní. Odmítli jsme ji se slovy, že letenka do Evropy a zpět by byla levnější. Odešli jsme a oni za námi volali, že stejně nebudeme mít jinou možnost než jet s nimi.
Procházeli jsme uličkami toho zapadákova. Albina na nás působila jako nějaká vesnička nebo zapadlá osada na konci světa. Až později jsem se někde dočetl, že je to druhé největší město v zemi. Surinam měl tehdy necelých čtyři sta tisíc obyvatel a z nich většina žila v hlavním městě.
Na téměř pustých prašných ulicích jsme jinou možnost spojení do Paramariba nenašli. Rozhodli jsme se proto zkusit stopovat. Na okraji Albiny, na začátku džungle, jsme si stoupli na volnou mýtinu a čekali, až někdo pojede kolem. Jako supi kolem nás kroužila pouze čas od času auta nám již dobře známých týpků se síťkami na vlasech a rojem much okolo nich. Pokaždé jsme na ně mávli, ať jedou pryč, že nemáme zájem. Oni se naopak smáli s vědomím, že nemáme jinou možnost a nakonec vyměkneme.
Bílá žena na mýtině
Slunce pálilo a voda nám docházela. Pomalu jsme se začali vnitřně smiřovat s tím, že budeme muset přijmout jejich nabídku. V okamžiku, kdy jsme se rozhodli definitivně a chtěli jít s nimi smlouvat o ceně, stalo se něco, na co oba s Richardem i po letech vzpomínáme se zvláštními tajemnými pocity.
Na mýtině se zčistajasna před námi objevila stará vrásčitá babička. Celá v bílém, včetně klobouku s širokou krempou. Na pomezí zemí, jejichž úředními jazyky byly francouzština a nizozemština, na nás promluvila perfektní angličtinou. Ani jeden z lokálních jazyků jsme s Richardem neovládali.
Dodnes si pamatujeme její slova:
„Nesmíte s nimi jet do Paramariba. Jinak vás rozsekají v džungli mačetami. Jděte k řece. Tam stojí dodávka, která vás za dvacet guldenů odveze do hlavního města. Pokud to neuděláte, dnes večer zemřete.“
Podívali jsme se s Ríšou na sebe. Chtěli jsme jí poděkovat. Před námi však už nikdo nestál. Z té mýtiny by ani Usain Bolt nestihl utéct k nejbližší vegetaci nebo stavbě tak rychle, abychom si toho nevšimli. Bylo to nemožné.
Šli jsme tedy zpět k řece Maroni. Stála tam dodávka a její řidič si řekl o dvacet guldenů. Nastoupili jsme a spolu s několika dalšími Surinamci bezpečně dojeli do Paramariba.
Byla ta babička naším strážným andělem, který se zjevil, aby nám zachránil život?
Dodnes jsme o tom ani já, ani Richard nikdy ani na okamžik nezapochybovali. A přestože od té doby uplynulo téměř čtvrt století, i teď, když o tom píšu, mi po zádech přeběhl lehký mráz…
