Článek
Devadesátá léta dvacátého století. Krátké časové okno, kdy život v naší zemi byl divoký a svobodný. Rodil se zcela nový svět. Po dekádách, kdy nešlo téměř nic, bylo najednou možné úplně všechno. Bylo pár let zhasnuto a stejně jako v dobách Divokého západu i zde pozdější elity a bohaté rodiny nejednaly zrovna v rukavičkách a postavily základy svých budoucích impérií.
Ne každému se podařilo ustát skutečnost, že peníze najednou leží v podstatě na ulici. Stačilo začít dělat cokoli a na všem se dalo vydělat i zbohatnout. Než se u nás kapitalismus usadil a rozkoukal, všichni si mysleli, že polistopadové obžerství bude trvat věčně. Spousta lidí vylétla nahoru a stejně rychle se zase ocitla zpátky na dně.
Přes všechna ta světla i stíny lze na tu dobu vzpomínat s nostalgií a být jí i po letech fascinován. Vzpomínky na sladké i hořké devadesátky jen tak nevyblednou. Tehdy bylo možné opravdu cokoli. Byla to divoká jízda. Byl jsem mladý a svět se doširoka otevíral. Skoro všechno, co jsem tehdy dělal, by dnes už neprošlo. Bylo by to nepřijatelné, jelikož život současnosti je velice úzkoprsý, sešněrovaný a sterilně korektní. Za necelé tři dekády se změnil k nepoznání. Od nespoutaného hipíka po trapného a nudného seberevizora. Možná je určité privilegium, a doufám, že ne prokletí, žít a hlavně zažít dobu tak překotných změn. Změn doslova ode zdi ke zdi.
Napadlo vás někdy jen tak zavzpomínat na své automobily? Na ty plechovky, střepy, kočkolapy, fára, bouráky a přibližovadla, za jejichž volantem se odvíjel váš život? Zkuste to. Může v tom být skryté báječné dobrodružství. Dobrodružství, které život napsal jen pro vás a nikoho jiného. Sedačky, volanty, karoserie. Ale hlavně spousta smíchu, energie a krásy života.
První kilometry za volantem
Vzhledem k mému ročníku narození byla prvním vozem, který jsem řídil, škodovka. I řidičák jsem si dělal pochopitelně na škodovce. Pamatuju se, jak jsem hned první hodinu v autoškole vyjel na dálnici a upaloval si to stodvacet kilometrů v hodině. Bylo mi dvacet a poprvé jsem ten den řídil auto. Opravdu poprvé.
Můj otec patří k té sortě lidí, kteří mají šílené obavy o svůj majetek. Tak se bál o svou škodovku, že ho nikdy ani nenapadlo naučit mě řídit a nabídnout mi sednout si za volant na nějaké polní nebo vedlejší cestě. Ta obava z poškození čehokoli v jeho vlastnictví mu zůstala po celý život. Hlavně ve vztahu k nejbližší rodině u něj díky zbohatnutí v průběhu sladkých devadesátek vygradovala téměř v obsesi. Peníze však nekazí charakter, pouze ho ukážou a obnaží to, co bylo v období bez peněz stejné, jen nemělo možnost se naplno projevit.
Nakonec mým prvním autem byla jeho stará Škoda 120, kterou jsme ještě v polovině osmdesátých let jezdili do Itálie. Přemluvil ho k tomu jeho tehdejší společník ve firmě. Jemu přišlo normální, aby měl dvacetiletý syn možnost se vyjezdit. Vnímal auto jako kus plechu a říkal mi tehdy: „Lepší zničit kus starého plechu než ublížit sobě. Je to stará plechovka, vhodná k tvému obouchání za volantem, ale tvůj otec to vidí jinak…“
To „obouchání“ jsem si tehdy vzal k srdci. Stodvacítku jsem nikdy nenaboural, na rozdíl od mnoha jiných aut. Co jsem na ní vyváděl, mělo pouze předurčit spoustu divokých situací spojených s mnoha dalšími automobily, které jsem řídil v devadesátých letech. Nepředbíhejme a vezměme to pěkně popořadě.
Bláznivé nápady, které dnes zní neuvěřitelně
Jedněch z největších zvěrstev jsem se dopouštěl právě za volantem stodvacítky a pak několika vozů Škoda Favorit. Byly to věci zralé na pokutu už tehdy. Dnes možná i na kriminál. Jenže nespoutané mládí v kombinaci se zakázaným ovocem byla v devadesátkách třaskavá směs. Jen namátkou tři „nejlepší“ kousky té doby. Nešlo jen o „papíry“, ale doslova o život. Však posuďte sami.
Představte si Škodu 120, jak jede po polní cestě. Jeden puberťák za volantem a druhý na přední kapotě, držící se lemů oken. Soutěž o to, kdo vydrží zavolat „stop“ později. Jednoduše řečeno, kdo dřív vyměkne. Oba dva jsme tehdy na střídačku vydrželi vlát za předním oknem i v rychlostech okolo sta kilometrů v hodině. Umíte si představit, že na polní cestě není snadné se v této rychlosti na přední kapotě udržet. Na asfaltu jsme si to netroufli. Báli jsme se policajtů. Dnes si říkám: díky Bohu. Na asfaltu bychom dokázali vyvinout ještě větší rychlost a kdo ví, jak by to dopadlo…
Měl jsem tehdy takovou pletenou kuklu na lyže. Byla vyrobena z pruhovaného svetru. Vzor byl jako z katalogu pro teroristy. Pokud jsme tehdy jeli z tréninku nebo ze zápasu ve volejbalu, já nebo kdokoli jiný, kdo řídil, měl na hlavě nasazenou tuhle kuklu. Když jsme zastavili u semaforu nebo na přechodu, bavili jsme se výrazy chodců poté, co zaregistrovali řidiče v kukle. Často nás nenapadlo nic „chytřejšího“, než ještě situaci vyšperkovat gestem symbolizujícím podříznutí krku. To uznávám, bylo hodně přes čáru. Ovšem co v devadesátkách z dnešního hlediska přes čáru nebylo?
Vrcholem našeho blbnutí za volantem škodovek byla jízda městem pozadu. Ten, kdo z tréninku řídil, musel od kurtů až domů couvat. Často jsme to ještě doplňovali tím, že řidič neřadil rychlostní stupně, ale pouze mačkal plyn a spojku. Řadicí páku obsluhoval spolujezdec. Při couvání jsme jinak dodržovali veškeré předpisy. Zapínali jsme zrcadlově blinkry, zastavovali na semaforech i přechodech. Vzpomínám na naše výbuchy smíchu, když jsme pozorovali převážně na semaforech ostatní řidiče stojící ve vedlejších pruzích. Byly to strašně hovězí nápady, ale popravdě, kromě té kukly bych si ty ostatní blbosti užil i dnes.
Tajné výpravy v autech našich otců
Kromě vozidel, která běžně patřila mladým hejskům té doby, jsme si tajně užívali i fára našich otců. Moji vrstevníci si auta od otců většinou půjčovali, kdežto já jsem ho pokaždé musel tajně otci z garáže „ukrást“. Mým kamarádům to tak imponovalo, že si kvůli šťávě a adrenalinu auta svých otců také občas „půjčili“ bez dovolení. Nejvíc je bavilo právě to, co si sami doma nikdy nedovolili.
Často jsem si otcovo služební fáro „půjčil“ z garáže, ale pak ho nechal stát před barákem na ulici. Jejich reakce bývala vždy stejná: „To si děláš prdel, ne? Toho si přece musí všimnout!“ A já kontroval: „Ne, von je úplně mimo. Nebude si pamatovat, jestli ho dal do garáže, nebo ne…“
Můj otec byl a je celý život tak zahleděný do své důležitosti a velikosti svého majetku, že je v běžném životě naprostý mimoň a nechal se opít rohlíkem prakticky kdykoli a kýmkoli.
V autech našich otců jsme se věnovali opět, z dnešního hlediska, velice nekorektní zábavě. Vlastně něčemu, co je dnešní optikou až těžko uvěřitelné. Opět se to dá přirovnat snad jen k období Divokého západu.
Devadesátky znamenaly uvolnění všeho. Tedy i mravů. Dálnice do Drážďan ještě nebyla ani na papíře a do Německa se jezdilo přes Dubí u Teplic. Silnice až k hraničnímu přechodu byly plné vykřičených domů, ať už se jednalo o hotely, bary s výlohou nebo dřevěné boudy. Za výlohami i na chodnících se kroutily stovky prostitutek v různých stádiích obnaženosti. Byl to takový skanzen šílenosti, ubohosti, ale i nespoutané svobody. A pro nás mladé výrostky v „papínkově“ fáru obrovská zábava a pozdvižení.
Koho by ve dvaceti letech nebavilo, že ho holky v podprsenkách tahají ven z okénka naleštěné káry? Navíc káry s americkou espézetkou? Ano, jeden z mých kamarádů měl otce, jehož služební vozidlo mělo značku New Jersey. Proto jsme tím autem jezdili do Dubí nejčastěji a nejraději. Byla to pro nás ovšem jen pubertální zábava. V naleštěných fárech našich otců jsme v té době takzvaně „smrděli korunou“ a na využití služeb profesionálek jsme neměli ani jeden. Jezdili jsme se tam jen předvádět, stejně jako spousta ostatních. To nám stačilo.
Odbočím na chvíli od aut a zmíním se o dalším, dnes těžko uvěřitelném způsobu obživy. Přesně však zapadajícím do charakteru té doby. Vybavuji si rozhovor z novin. Žádný bulvár, ale seriózní deník té doby. Jakýsi příslušník etnika, které se dnes už nesmí nahlas vyslovit, se redaktorovi chlubil, kolik západoněmeckých marek mu denně vydělávají jeho ovečky v Dubí. Nemínil tím však žádné dvounohé slečny. Na rozdíl od svých konkurentů pásl ovečky čtyřnohé. Liboval si společně s německými klienty, jak jsou jeho „holky“ krotké a bezpečné. Mnohem bezpečnější a poslušnější než dívky a ženy. I pohlavní orgán prý mají téměř stejný. Nedivil bych se, kdyby podobné choutky u některých mužů přetrvávaly dodnes, ovšem interview v mainstreamovém tisku by o tom dnes určitě už nikdo neudělal.
První velký karambol
Který mladý kluk za volantem nadupaného auta by si nechtěl zazávodit a vyzkoušet, jaké to je sešlápnout plyn až na podlahu? Zažít ten pocit lehkého strachu i opojení z okamžiku, kdy mnohasetkilové monstrum vystřelí vpřed a vy máte plné ruce práce udržet volant, a tím i auto na silnici. Samozřejmě že jsme rádi závodili i my. A v autech našich otců obzvlášť.
Rádi jsme se předváděli na diskotékách a s tím byl spojený i alkohol. A co se stane dříve nebo později, pokud za volant usednete opilí? Průser, co jiného! Jelikož jsme pili a věděli, že o víkendech, hlavně okolo diskoték, stojí policejní kontroly, měli jsme vlastní netypické trasy, kterými jsme jezdili domů. Bylo to oklikou přes různé vesnice nebo polní a lesní cesty. Jen abychom nemuseli jet domů přes centrum města a po „hlídaných“ trasách.
Často jsme „vypůjčené“ služební vozy našich otců používali i jako off-roady. U toho byla výhoda v nízké rychlosti přesunu. Museli jsme jet pomalu, a možnost nehody tak byla malá. Jakmile jsme to vzali přes vesničky po asfaltu, koledovali jsme si o průser. A jednou to přišlo.
Dvoulitrový Opel Vectra se v jedné zatáčce ocitl na střeše. Promáčknutá střecha a interiér plný hlíny a trávy. Měl jsem totiž otevřená okénka a celý břeh škarpy jsem dokonale vyplel. Přijela policie i odtahovka. A policista, kterému mohu být dodnes vděčný. Dal mi dýchnout, ale pak se podíval na zničené auto a řekl: „Kromě auta jste nic nezničili. Je to auto pojištěný?“ Po mém přitakání pokračoval: „Můžeš mi líbat ruce!“ A zahodil rozpálenou trubičku alkoholového testeru do křoví.
Škoda na vozu byla téměř půl milionu. Otci, který byl na chatě, jsem tu „novinu“ jel oznámit s pomocí jeho tehdejšího společníka a ochránce mých tehdejších klukovin. Deset dní předtím mě s jiným autem přivezla domů odtahovka po nehodě na dálnici, kdy jsem potmě rozbil chladič o patník na odpočívadle. Bez alkoholu samozřejmě. Vybavuji si po letech jen dvě věty. Tu první od otcova kolegy: „Copak o to, je to jen kus plechu, hlavně že se ti nic nestalo. Ale fotr, ten se posere!“ A druhou větu od mého tehdy osmiletého bratra: „Když fóťa viděl v servisu to nabouraný auto, tak říkal – já ho snad zabiju!“
Tu noc po obrácení auta na střechu jsem měl samozřejmě šok. Trval jsem na tom, aby u mě spal jeden můj kamarád. Když jsme ulehli a všechno znovu probrali, dostal jsem nakonec záchvat hysterického smíchu. Tlemili jsme se snad hodinu jako dvě hovada. A na alkohol jsem si potom už dával pozor. Nohu na plynu jsem však měl i nadále těžkou.
Dnes už cítím spíš nadhled a respekt, když sešlápnu plyn a jedu příliš vysokou rychlostí. V devadesátkách tomu však bylo přesně naopak. Při rychlé a nebezpečné jízdě jsem výskal nadšením. Rychlost mě fascinovala a rychlejší byl i život, přestože z dnešního úhlu pohledu mi to připadá opačně.
Honda Integra – splněný sen
Vzpomínám na naše šílené honičky na trase Ústí nad Labem – Doksy. V obou směrech. Na zcela rozteklé neoriginální poklice na předních kolech mého osudového vozu Opel Vectra. Na honičky ve Škodě Favorit. Na rekordní jízdy za plného provozu, kdy můj mladší kolega tuto trasu zvládl za méně než čtyřicet minut s kočárkem na střeše a svou malinkou sestřičkou v dětské sedačce na zadním sedadle.
Pamatuju, jak mě ten samý kolega začal jednou tlačit na dálnici. Jel jsem tehdy do Prahy a on ještě dělal v jiné firmě. Zjevil se najednou vedle mě a pak mi zavolal mobilem, abych tomu šlápl trochu na krk. Jen jsem se zasmál a dál jel svých sto třicet. Najednou můj Favorit začal z ničeho nic zrychlovat až na sto padesát. Zmateně jsem sledoval tachometr, přestože jsem měl už dávno nohu z plynu. Ten magor se mi ve stotřicítce přilepil na zadní nárazník a začal mě tlačit. Roztlačil mě až na sto padesát kilometrů v hodině, než jsem si toho vůbec všiml.
V pětadvaceti jsem pak zažil sen každého mladého kluka. Honda Integra. Žihadlo, které po načipování umělo zrychlit z nuly na sto přibližně za šest vteřin. Ani ne hodinu poté, co jsem si tuto Hondu vyzvedl novou u prodejce, byla přední bílá kola černá od pilin z brzdových kotoučů. Naložil jsem tři své kamarády a jeli jsme se projet. Žádné pozvolné zajíždění. Hned jsem Hondě dal plnou nálož. Auto nakonec nevydrželo ani měsíc.
Tu nehodu předpověděla i kartářka, ale dozvěděl jsem se to až později. Za volantem jsem však nebyl já, ale můj jmenovec. Kamarád se stejným křestním jménem. Dodnes říká, že jsme mu to tehdy měli říct dříve, než si sedl za volant. Bylo to vlastně takové nevinné odpoledne. Potřeboval jsem převézt jinou naši Hondu do garáže v části Ústí zvané Střekov. Měli jsme přejet Mariánský most a pak už jen projet okolo sídliště na Kamenném vrchu. Řekl jsem tedy, ať se projede v mém sporťáku. Kdybych věděl, že by ho nemusel zvládnout, nepůjčil bych mu ho tehdy ani ve městě. Jenže jsem si říkal, že na tak krátkém úseku se přece nemůže nic stát. To auto ale byla pila. I na pár metrech dokázalo nabrat ohromnou rychlost. A to byl pro někoho, kdo na něco podobného nebyl zvyklý, problém.
Dodnes to vidím před sebou. Přejeli jsme most a Martin tomu šlápl na krk. Během okamžiku se mi vzdálil o stovky metrů a já jen z dálky sledoval, jak nezvládá vůz v táhlé zatáčce, dostává smyk a začíná brousit svodidla. Škoda okolo tří čtvrtě milionu. Modlil jsem se, aby to nebyla totální škoda. Těch aut bylo v Čechách jen několik a bylo pravděpodobné, že nové bych už nesehnal.
Byly to jen plechy a řidiči se kromě vyděšení nic nestalo. A já po více než měsíc trvající opravě mohl v kokpitu opět vyvádět psí kusy. A že jsem tu Integru nešetřil. Ono to ani nešlo. Ten zvuk, přikrášlený vyladěným výfukem. Tomu se nedalo odolat. A jekot motoru připomínající pilu nebo motorku byl opojný. Dostat otáčky do červeného pole a zase zpět – to byla doslova drogová závislost. A šílenství za volantem. Dnes mi to připadá naprosto neuvěřitelné, ale opravdu jsem to zažil.
Stosedmdesát kilometrů v hodině uprostřed Benešova mostu přes Labe. Přitom tam byla maximálně padesátka. Rozjel jsem to už u Setuzy a na rovince před mostem tomu pořádně naložil. Občas jsem měl vedle sebe spolujezdce a oba jsme si u toho zaječeli nadšením z té nespoutanosti a rychlosti.
Cesty po dálnici byly pro mě tehdy jako závod. Neustále v levém pruhu. Průměrně okolo 200 km/h a maximálně 255 km/h. Integru jsem měl asi jen tři roky a za tu dobu se mi jen jednou stalo, že mě někdo vyblikal, abych uhnul, protože jedu pomalu. Jel jsem dvě stě padesát pět kilometrů v hodině a zdržoval jsem jedno BMW M5. Na to jsem neměl. To dokázalo jet okolo tří set kilometrů v hodině.
Kromě letu přes Benešův most v Ústí nad Labem se mi vybavuje ještě jedna šílenost. Cesta z Ústí do Bratislavy. Ve všední den, za plného provozu. Bylo to tehdy asi 440 kilometrů a já ji zvládl za dvě hodiny a čtyřicet minut. Přitom dálnice z Ústí do Prahy nebyla ještě ani zdaleka dokončená…
Když se dnes ohlédnu zpátky, říkám si, že jsem měl víc štěstí než rozumu. Několikrát rozhodovaly centimetry, vteřiny nebo prostá náhoda. Tehdy jsem si připadal nesmrtelný. Dnes už vím, že nesmrtelný není nikdo.
Přesto bych ty roky neměnil. Byly bláznivé, nespoutané a často za hranou. Daly mi spoustu zážitků, na které se nezapomíná, ale také respekt k životu, který se z učebnic ani z vyprávění naučit nedá. Některé lekce si člověk bohužel musí prožít sám.
Devadesátky byly jako jízda se sešlápnutým plynem až na podlahu. Krásné, divoké a nebezpečné zároveň. A možná právě proto na ně dodnes vzpomínám s úsměvem i pokorou.
