Článek
Mám modrou knížku. Přesto jsem jednu noc ve svém životě strávil ve vojenských kasárnách. Inkognito, pod cizím jménem. A dodnes na to rád vzpomínám.
Byly to tehdy, začátkem 90. let 20. století, zajímavé dva dny v naší matičce Praze. Už si přesně nepamatuji, zda to byl rok 1992 nebo 1993. Není to však až tak důležité.
Jel jsem do Prahy na přijímačky na vysokou školu. Bylo to buď na filozofickou fakultu, VŠE, nebo FTVS. Pokud to šlo, přespával jsem v Praze u tety na Břevnově. Tehdy však nebyla doma a já hledal náhradní řešení. Pokud možno také nocleh zdarma.
Můj kamarád z atletiky Martin byl tehdy zrovna na vojně v Praze. Jako atlet tam „vojákoval“ v dresu pražské Dukly v areálu na Julisce, v části Prahy zvané Podbaba. Nabídl mi nocleh v kasárnách se slovy, že spousta kluků z cimry bude v noci na brigádě, a tedy pryč. Nevnímal jsem tehdy, co je důvodem jejich noční absence, a došlo mi to až v Praze.
Trhlina v časoprostoru
Tramvají jsem se vydal směrem na Podbabu a vystoupil na zastávce před šestnáctipatrovým hotelem International. Už se začínalo stmívat a na prostranství před hotelem bylo na první pohled něco špatně. Něco jinak.
V první chvíli se mě zmocnil pocit, že jsem se propadl v čase. Všude stála pouze historická auta, odhadem z poválečných let. Ani tramvaj na protější zastávce nebyla z „mé“ doby. Na ulici nikde nikdo. Několik lidí pouze stálo nebo sedělo v osamoceně stojící tramvaji, která do okolí zářila jako přízrak. I osoby uvnitř byly zvláštně oblečené. Rozhodně ne podle módy 90. let.
Můj neklid se stupňoval ještě chvíli. Dokud jsem si v koutě náměstíčka před hotelem nevšiml přenosového vozu tehdy možná ještě Československé televize. Probíhalo tam zrovna natáčení mého oblíbeného filmového muzikálu Šakalí léta. Děj filmu se odehrával v prvních letech komunistického režimu v Československu, proto ta auta, tramvaj i zvláštní oblečení lidí.
To byl také důvod, proč bylo v kasárnách volno na cimře. Žádná trhlina v časoprostoru se nekonala.
Noční kontrola
Mé ubytování ve vojenském objektu nebylo ovšem snadné. Pochopitelně jsem nemohl vejít dovnitř skrze vrátnici s uniformovanou službou. Musel jsem do pokoje vlézt oknem. Ve druhém nebo třetím patře kasárenské budovy.
Byli jsme mladí a z ničeho jsme si nedělali hlavu. Martin mi vynesl nahoru alespoň tašku, zatímco já se sápal po fasádě.
Na pokoji bylo několik paland. Většina prázdných. Byl jsem instruován, co dělat v případě kontroly cimry noční službou. Martin věděl, že nebudou rozsvěcet a pouze do tmy zahoukají, aby se vojáci ohlásili.
A uprostřed noci služba opravdu na letmou kontrolu přišla. Byla to zřejmě i součást jakési šikany zobáků. Potmě jsem tedy rozespale vstal do pozoru a zahlásil jméno i hodnost podle instrukcí. Vydával jsem se za jednoho z komparzistů ze Šakalích let. Zda tam vojáci byli legálně, nebo načerno, dodnes nevím.
Co mám po letech povídat, příliš jsem se nevyspal. Jednou mě vzbudila uprostřed noci služba a před svítáním mě probudil Martin se slovy, že musím pryč. Ranní služba by při kontrole poznala, že tam nepatřím. S rouškou tmy, zakrývající mou totožnost, už se ráno nedalo počítat.
Ústup za úsvitu
Rozespalý a nevyspalý jsem tedy někdy před pátou ráno lezl opět oknem z kasáren ven.
Už jen pohled dolů mě zcela probral. Potmě a cestou nahoru to vypadalo v pohodě a vylezl jsem celkem snadno. Ranní pohled dolů mě však děsil.
„Ty vole, to nemůžu přežít. Jak jsem sem nahoru vůbec včera dokázal vylézt?“
To vše se mi honilo hlavou.
Na váhání však nebyl čas. Musel jsem se pustit do sestupu, abych Martinovi neudělal průšvih, za který by dostal trest vazby. Zvládl jsem to a sotva jsem se dotkl chodníku, přiletěla za mnou moje taška.
Nevím, jestli to bylo nepříliš vydatným spánkem, nervy z lezení po fasádě kasáren nebo z jiného důvodu, ale mé přijímačky byly neúspěšné.
Vysokou školu jsem poté studoval. A dokonce dvě. Ne najednou, jako tomu bylo u mých dvou základních škol, ale postupně. Jednu na denním studiu a druhou dálkově. Ani jednu jsem však nedokončil.
To je však už jiný příběh…
