Článek
Co stojí na hliněných nohách, nemůže v čase obstát. Obzvláště pokud je okolo spousta lidí kdykoli ochotných s velkým nadšením do těch nohou kopnout.
Koncem devadesátých let minulého století a na přelomu milénia jsem byl jednatelem a společníkem malého impéria vykazujícího roční obraty přesahující miliardu korun. Byla to škola života a taky zatraceně zběsilá jízda. Desítky firem napříč několika zeměmi. Jízda jako na toboganu – z nuly k finančnímu obžérství a během několika málo let zase zpátky na chodník.
Mysleli jsme si, že to bude trvat věčně. Přitom stačila jedna závistivá a žárlivá osoba a všechno se sesypalo jako domeček z karet. Od sportovně-reklamní agentury přes stamiliony v úvěrech až k miliardám v developerských projektech napříč Českem a Slovenskem. Od plážového volejbalu, koní a trampolín přes sklady, výrobny a mrazírny od Aše až po Košice.
S jídlem rostla chuť
Byly to doby, kdy se dal i stoprocentní dvacetimilionový úvěr na developerský projekt splatit za pět let čistě z komerčního nájmu. Stačilo být dostatečně etablovaný v té správné bance a mít jako nájemce takzvaného „tříáčkového“ klienta.
S jídlem rostla chuť. Přes mrazírny a sklady v řádu desítek až stovek milionů jsme se dostali ke stavbám, jejichž hodnota přešla ze stovek milionů do řádu miliard. A možná právě to nám poměrně rychle zlomilo vaz.
Po úspěších v Čechách jsme se přesunuli na sousední Slovensko. Měli jsme cenné informace od našeho kolegy a partnera v západní Evropě, a tím jsme získali výhodu a hlavně náskok před mnohem většími a etablovanějšími konkurenty.
Na Slovensku tehdy platil ohledně pozemků takzvaný uherský zákon. Znamenalo to, že pokud se pozemky, a především polnosti, dědily, dělila se každá parcela mezi jednotlivé dědice. V katastru pak bylo běžné, že lidé vlastnili pole o rozměrech čtyřicet centimetrů krát sto metrů. Vedle sebe se nacházelo několik takových identických parcel a všude kolem další a další podobně „nakrájené“ pozemky. Scelit území o rozloze mnoha hektarů a získat tak potřebnou stavební parcelu proto byla práce na spoustu měsíců, někdy i několik let.
Díky cenným informacím jsme začali vykupovat a scelovat pozemky na několika místech Slovenska. Když pak přišel movitý investor, byli jsme na rozdíl od globálních hráčů téměř okamžitě připraveni stavět, přestože jsme byli pouze malá rodinná firma.
Igelitky plné milionů a bohovské bouchačky
Byly to zvláštní a divoké časy. Každý se na Slovensku holedbal tím, že umí „všetko“. Málokdy tomu tak však skutečně bylo. Přesto jsme tam vybudovali velice výkonný úzký tým, kterému se podařil – když se na to podívám s odstupem času – téměř zázrak.
Dnes už působí vzpomínky na výkupy pozemků spíše úsměvně. Kolega měl v igelitkách pod kabátem několik desítek milionů v hotovosti a téměř se nemohl hýbat, aby mu něco nevypadlo. Měli jsme zbrojní průkazy a legálně jezdili ozbrojení i přes státní hranice. Celníci s úžasem obdivovali naše „bohovské bouchačky“, protože jejich zbraně vedle našich Glocků, Desert Eaglů a podobných modelů vypadaly jako šrot z muzea.
Byli jsme mladí a cítili se nedotknutelní a nesmrtelní. Jak bláhové, když se okolo nás pohybovali místní „podnikatelé“ v doprovodu goril, které byly často vyzbrojené lépe než elitní zásahové jednotky.
Byli jsme cizí státní příslušníci, a tak jsme si téměř s ničím nedělali starosti. Ostatně stejně jako nikdo, kdo měl v té době na Slovensku hodně peněz. Rádi jsme předváděli svá nadupaná auta. Pomalu jsme se předháněli v tom, kdo zaplatí vyšší pokutu za rychlost nebo bude mít větší účet za mobil.
Ani za rychlost dvě stě kilometrů v hodině v obci s povolenou čtyřicítkou nám nemohli sebrat řidičské průkazy. V Česku bychom o ně asi přišli na místě. Účty za jedno mobilní číslo tehdy často atakovaly stotisícovou hranici ve slovenských korunách za měsíc.
Novely zákonů v úřednickém šuplíku
Rádi se před námi předváděli i úředníci, především na ministerstvech. Vybavuji si, jak jednou jeden chlápek otevřel ve své kanceláři šuplík a ukazoval nám nějaká lejstra.
„Víte, co to je?“ zeptal se pobaveně.
Na naši odpověď: „Netušíme,“ reagoval alespoň pro mě velice překvapivě:
„To jsou novely zákonů připravené dopředu našimi spřátelenými právníky. Jsou v nich úmyslně vytvořené díry. Jakmile už se nebude dařit dostatečně zpeněžovat ty stávající, dostanu pokyn k vytažení novely ze šuplíku. A kšeft pojede lukrativně dál…“
Neumím posoudit, nakolik byla jeho slova pravdivá, ale nedivil bych se, kdyby to tak fungovalo dodnes. A nejen na Slovensku.
Vybaví se mi i příhoda z opačného úhlu pohledu. Žádná nenažranost, právě naopak. Zadali jsme truhláři, aby nám vyrobil vybavení kanceláře na míru. Udělal část práce za třicet tisíc slovenských korun a už nikdy nepřišel. Vydělal si dost a byl spokojený. Na dokončení místnosti jsme museli sehnat jiného truhláře.
Vzpomínám si také na jednoho komického pána z archeologického průzkumu. Běhal po stavební parcele s geologickým kladívkem a hledal údajný hrob Huna Attily. Na dokončení a předání stavby jsme měli doslova šibeniční termíny. Smluvní pokuta za jejich nedodržení byla snad milion korun denně. Pokud by pán něco našel, znamenalo by to pro nás finanční smrt.
I tam tehdy platilo, že archeologický průzkum hradí stavitel a investor a že může trvat měsíce, ne-li roky. Pán s kladívkem asi netušil, že by stačilo zvednout ruku a kdokoli ze zainteresovaných by ho bez mrknutí oka raději přejel bagrem.
U toho jsem byl vždy velice nerad. Byly to divoké časy a šlo o veliké peníze. Kultura podnikání byla taková, že se to opravdu mohlo stát. Já osobně bych s tím neuměl žít. Tehdy ani nyní. Měl jsem však pocit, že jsem naprostá výjimka.
Z miliardového Ruska téměř na chodník
Slovensko jsme zvládli a na řadu mělo přijít Rusko. Z miliard korun jsme se měli dostat k miliardám dolarů. V katalogu jsme si už vybírali soukromé letadlo a měli vyřízená pracovní víza do Ruska. Všechno vypadalo růžově.
Z miliard a tryskáče však nakonec nebylo nic. Auta už jsme si potom nikdy nekupovali jako rohlíky. Neměli jsme na drahé bouráky s černými okny. Žádné modré majáky, které jsme drze a nabubřele používali při rychlých jízdách po dálnici, průjezdech dopravními zácpami a párkrát dokonce i policejními kontrolami.
Asi jsme si o tu lekci koledovali. Do roka a do dne od nepodepsání ruského kontraktu jsme byli téměř na mizině.
Naši stavební dodavatelé se na rozdíl od nás v Rusku prosadili. Jednoho z nich jsme po letech náhodou potkali a už z dálky hřímal:
„Buďte rádi, že jste do Ruska nešli! Já už stříhám metr a těším se do důchodu.“
Jestli byla podnikatelská kultura na Slovensku divoká, ta ruská byla podle jeho slov brutální. Tvrdnutí jater z neustálého „povinného“ pití stakanů vodky a různých samohonek bylo tím menším problémem. Pán musel polykat celé hrsti prášků, mimo jiné na nervy. Téměř každá pijatika se často zvrhávala až v takzvanou ruskou ruletu. Pistole na stole i u hlavy v alkoholovém rauši musel snášet celá léta. Jsou věci, které si člověk rád odpustí…
Nepodepsaný kontrakt v Rusku však nebyl důvodem tak hlubokého pádu. Finanční kontrola v kombinaci se závistí nám však vaz zlomit dokázala. A nebylo snadné to skousnout. Mě to poprvé v životě dostalo téměř na chodník. Životy mých tehdejších kolegů to však bohužel ovlivnilo navždy.
Přitom se jedná o naprosto absurdní kauzu, která si žije vlastním životem. Rozjetý vlak se už nikdo neodváží zastavit, protože konečný účet by byl příliš vysoký.
Kontrola, která trvá čtvrt století
Začalo to běžnou finanční kontrolou. Dodnes nevím, zda si ji pro „jistotu“ neobjednal jeden z kolegů, aby se před vstupem do Ruska ujistil, že máme všechno v pořádku. Nebo snad šlo o objednávku konkurence? Spíše to byla běžná kontrola, protože jsme vyčnívali z řady.
Výsledek kontroly? Desítky milionů korun k dodanění.
Odvolali jsme se k vyšší instanci. Ta po přezkoumání vydala stanovisko, že máme všechno v pořádku a žádné dodanění nebude. Řeknete si: Paráda, dobře to dopadlo. Jenže opak byl pravdou. Všechno teprve začalo a stále to trvá.
Osoba, která nám během kontroly s takovou chutí našla položky k dodanění, nemohla naše úspěšné odvolání takzvaně vydýchat. Vystoupila tedy jako soukromá osoba a na policii obvinila dva mé kolegy z toho, že připravili stát o sto milionů korun.
Odstartovala tím neuvěřitelnou mašinerii, která bude zřejmě trvat až do konce života mých tehdejších kolegů. Měli tu „smůlu“, že si na rozdíl ode mě stihli dostavět svá soukromá sídla, a byli tak více na očích.
Během několika měsíců se vyšetřovatelé sešli nejen se všemi našimi klienty, ale doslova s každým, kdo nám kdy předal třeba jen vizitku na druhém konci Evropy. Všichni klienti se od nás pochopitelně odvrátili a my jsme se z miliardových výšin ocitli téměř na chodníku.
Vyšetřování nikdy nedospělo k žádnému kloudnému výsledku. Už čtvrt století mají kolegové v ruce doklad, že finanční kontrola po odvolání žádné daňové pochybení nenašla. Přesto mají stejně dlouhou dobu obstavený majetek a nemají cestovní pasy.
Nikdo si už netroufne tuto absurdní kauzu ukončit, protože finanční náhrada za zničené životy a živobytí by byla astronomická. Čeká je tahání po soudech až do konce života.
Je to příběh jako o babylonské věži. Mířili jsme tak vysoko, až se nám všechno sesypalo jako domeček z karet…
