Článek
Ahoj,
jmenuji se Martina, je mi 34 let, v srpnu už tomu tak ovšem nebude. Od dětství jsem toužila stát se spisovatelkou, ale nikdy jsem nenašla odvahu. Napsat knihu mi totiž připadá jako veliká výzva, protože tak nějak nevím, čemu bych ji měla věnovat. Navíc knih je tolik, až si říkám, že bych se na knižním trhu ztratila. Psávala jsem básně na písmák nebo jen tak pro sebe - v dospívání jsem poezii, stejně jako sebepoškozování, využívala jako způsob ventilace. Trochu to pomáhalo.. Obojí..
Později jsem si zavedla terapeutický deník, do kterého jsem vypisovala své bolesti, nářky, stesky, vzteky a všechny další náročně emoce. Dnes už jej využívám jen v případech, kdy mě někdo opravdu hodně vytočí nebo řekne něco, co se mě osobně dotkne. Jsem totiž houba, co nasává vše z okolí a pak to potřebuje tak nějak někam odložit, aby se to v těle nehromadilo. Zbavovat se nastřádaných nezpracovaných emocí není žádná sranda, takže je potřeba ventilovat průběžně. Proto mě blízcí lidé znají jako osobou, co všechno hrozně hrotí.
Ano, rozebírám na atomy, protony a neutrony. Ale už jsem se naučila vypsat se nejdřív do deníku a pak teprve pitvat s ostatními - nevalím pak toho na ně tolik a je to veliká úleva jak pro mne, tak pro mé blízké. I když mezi svými blízkými se už téměř nevyskytuji. Již tři roky žiji v Rakousku se svým maďarským partnerem. Své blízké si po většinu času nosím v srdci. A to už vlastně více méně 9 let, protože, co jsem ukončila pajdu, vyskytuji se tak nějak všude a nikde.
Za tu dobu jsem také několik blízkých ztratila. Nemyslím to tak, že by již nebyli mezi námi, ale zkrátka jsme si dali, co jsme si dát měli a naše cesty se rozešly. Často v dobrém, občas ve zlém. A tím nemyslím jen přátele, ale i rodinu. To zdravé a tolik ceněné jádro však přetrvává, i když většinou na dálku, a za to jsem nesmírně vděčná.
Kolik přátel jsi ve svém životě poztrácel Ty?
Samozřejmě mi přicházejí do života noví lidé, ale, jak již zmíněno, tím že jsem všude a nikde, je téměř nemožné vybudovat si nové hluboké vztahy tak, jako tomu bylo během dospívání. Poznávám spoustu nových lidí, ale povrchně. Jsem vlastně tak moc zvyklá se loučit, že už mi u toho ani není smutno, i přesto, že mi někteří lidé opravdu přirostli k srdci. Znám na vlastní kůži velmi dobře, co to znamená „Sejde z očí, sejde z mysli“. A není to mým přístupem, ale přístupem těch ostatních. Nemám problém udržovat kontakt na dálku, byť by to mělo být jednou za x měsíců, stále však narážím na to, že druhým to činí neskutečný problém. Takže když se se mnou někdo opět loučí slovy: „Zůstaneme v kontaktu“, v myšlenkách už nejsem schopná odpovědět jinak, než: „Tak určitě.“
Nevím, jak je tomu u lidí, kteří zůstávají na jednom místě. Kolik nových lidí poznáš za rok Ty? Kolik nových, opravdu hlubokých, přátelství jsi schopný ve svém věku vybudovat? Nebo jsi na tom vlastně úplně stejně jako já, protože jsi zabřednutý ve svém životě, práci a rodině? Nebo už máš svůj okruh přátel a nové přátele nepotřebuješ?
Znáš ten citát od neznámého autora:
„Každý nosí ve svém srdci jakoby malý hřbitov těch, které miloval.“?
Ne, že bych to počítala, i když s mojí obsedantně-kompulzivní poruchou bych se tomu ani nedivila, ale můj hřbitov je už celkem rozsáhlý. Svíčky tam nezapaluji, o hroby se nestarám. Líbí se mi můj hřbitov jako takový malý zarostlý prales, kde si vše žije vlastním životem a mrtvolky mají klid.
Ale znáš ten pocit, kdy někoho zkrátka pohřbít nedokážeš? A nebo jsi někoho pohřbil, ale za pár let se myšlenky na něj začnou vracet a Ty uvažuješ nad tím, že ho vyhrabeš, ale nejsi si jistý, jestli to k něčemu bude? Tak to máme úplně stejné. V celku vzato mám za to, že je to v životě naprosto běžné, jen je hezké se nad tím občas zamyslet.
Já už si pár let pohrávám s myšlenkou, že vyhrabu kamarádku z dětství, ale nedokážu ten krok učinit. Naše cesty se rozešly ve zlém.
Mno, chtěla jsem začít úplně jinak, ale flow (tok myšlenek) mě zavedl tímto směrem. A já se ráda nechám smést proudem, tak totiž vznikají ty nejlepší řádky - když se člověk nenutí psát o tom, o čem by měl, ale píše o tom, co mu mozek (srdce?) diktuje.
Jmenuji se Martina, brzy mi bude 35 let. Od dětství jsem toužila stát se spisovatelkou, ale nikdy jsem nepřišla na to, o čem bych měla psát. Teď už vím, že nejlíp dokážu psát o sobě. Zažila jsem toho ve svém životě opravdu hodně. A protože předávat moudra a inspiraci skrze skutečné příběhy je mnohem účinnější než dávat nevyžádané dobré rady, chtěla bych se s Tebou podělit o ty své.
Nudit se nebudeš - budu Ti vyprávět o nestabilním rodinném zázemí, cholerickém taťkovi, který nás fyzicky napadal a mamce s narcistickými sklony, sexuálním obtěžování z dědovi strany, šikaně, sebepoškozování, promiskuitě, toxických vztazích, závisti a žárlivosti, pokusu o sebevraždu, psychických problémech, hledání cesty ven z pekla, cestování, stěhování.. A nakonec celý ten materiál vydá třeba i na knihu.
Měj se zatím moc hezky.
Slunce v Duši.
Pozn. autora: V textu nepoužívám genderové rozlišení při oslovení „Ty“, jelikož zájmeno „Ty“ je myšleno jako „Ty, člověče.“
