Článek
(autor se předem omlouvá uživatelům anglického jazyka za řeznictví, které při morbidní snaze dodržet českou gramatiku uvalí na anglická jména)
Americké prezidentské nás čekají za méně než rok. Primárky hlavních politických stran už začaly, ale prakticky všechny průzkumy nyní prohlašují, že nejpravděpodobnější výsledek bude 2. střetnutí bývalého prezidenta Donalda Trumpa a současného prezidenta Joe Bidena. A to i když má na prezidenta pozitivní názor pouze kolem 40% voličů a Donald Trump se těší podobné úrovni podpory. Není čas na změnu? Když Republikánská i Demokratická strana dokážou nabídnout pouze takto neoblíbené kandidáty, neměli by se voliči po-ohlédnout po alternativách?
Nezávislí kandidáti a takzvané „Třetí strany“, jsou hlavní možnosti pro Američany nespokojené se současným systémem dvou stran. Za hlavní alternativní strany platí Libertariánská strana a Zelená strana USA. Ty se především ukázaly ve volbách v letech 2000 a 2016, ale tento rok je jejich role alternativy převzata dvěma „opravdovými nezávislými“ kandidát. Robert Francis Kennedy mladší, a Cornel West. Pojďme se nejprve podívat na minulost nezávislých kandidátů a třetích stran (nadále v textu pouze nezávislý kandidáti), a pak na současné kandidáty abychom mohli odhadnout jejich šance v roce 2024.
Ego, Odlišnost a Rasa
Pokud bychom se měli zaobírat každým nezávislým kandidátem v Amerických dějin, byl by tento článek delší než Bible. Omezíme se tedy na ty podstatné, kteří žili v současném a minulém století. Za zajímavost můžeme považovat jediného nezávislého kandidáta, který se stal prezidentem a to George Washington, první prezident USA. Všichni další prezidenti byly při svém zvolení součástí jedné z tehdejších dominantních stran, které prakticky vždy byly pouze dvě.
Za první významný zásah ve 20. století byly volby roku 1912. Bývalý prezident Theodore Roosevelt se po čtyřech letech mimo úřad rozhodl, že jeho nástupce William Howard Taft nenaplňuje dostatečně Rooseveltův odkaz a vyzval ho v primárkách Republikánské strany. V nich prezident Taft obstál, ale Roosevelt se s tím odmítl smířit a spolu s významnou částí straníků založil novou, Progresivní stranu, jenž kombinovala americký nacionalismus, podporu pro zahraniční intervence a tvrdou opozici vůči monopolům. Roosevelt dokázal i přes všechny komplikace (došlo na něj i k pokusu o atentát), získat ve volbách druhé místo. Ale Taft skončil třetí, a prezidentem se stal, v Čechách dobře známý, demokrat Woodrow Wilson. Pro mnohé republikány Rooseveltova kandidatura pouze zajistila Wilsonovo zvolení rozštěpením hlasů (Wilson získal pouze 41% hlasů, Taft a Roosevelt dohromady skoro 50%).
Na začátku století získaly poměrně vysokou podporu i krajně levicové strany. Ve volbách roku 1912 získal Socialista Eugen Debs 6% hlasů, na jeho stranu vynikající podíl. Na rozdíl od Roosevelta, ale Socialističtí kandidáti nikdy neměli příliš velké šance být opravdu zvoleni. Spojily se tak s dalšími levicovými skupinami a pro volby roku 1924 vytvořili novou Progresivní stranu (žádné spojení s Rooseveltem), jejíž kandidát získal 16% hlasů a vyhrál ve státu Wisconsin. Hlavním motivem byla blízkost politických pozic obou hlavních kandidátů, což vedlo mnohé k hledání opravdové alternativy.
Od 40. let byla většina nezávislých kandidátů z velmi konkrétní oblasti, Hlubokého jihu. Jejich důvody byli jednoduché, představovat hrozbu porážky pro Demokratickou stranu, která se stávala čím dál liberálnější v otázce občanských a volebních práv pro Afroameričany, v té době občany 2. kategorie. Nejúspěšnější z této nechvalné kategorie byl George Wallace, jenž v roce 1968 opustil Demokratickou stranu a ve volbách se pokusil vytvořit patovou situaci (Americký prezidentský kandidát musí získat většinu ve sboru volitelů, jenž získává za výhru v jednotlivých státech, nemusí tak získat většinu normálních hlasů v zemi). Vyhrál 5 států a 16% hlasů, ale svého cíle nedosáhl a volby vyhrál Richard Nixon.
Posledních několik dekád přineslo několik překvapení. Texaský miliardář Roos Perot dokázal v roce 1992 získat 19% hlasů a na vrcholu své popularity vedl před oběma hlavními kandidáty. Jeho kampaň byla podobná té z roku 1924, kdy se obě hlavní strany na většině témat shodovali a lidé doufali v pravou alternativu. O čtyři roky později vyhrál Perot už jen přes 8% hlasů, což je výsledek, který žádný nezávislý kandidát dodnes nepřekonal. A pak přišel rok 2000 a kandidatura Ralpha Nadera, kandidáta Zelených. Ten sice vyhrál pouze 2.75% hlasů, ale během voleb které byly rozhodnuty tisícovkou voličů na Floridě byl Nader obviněn, že kvůli němu demokrat Al Gore prohrál volby. Ať už pravda či ne, u značné části Američanů to vedlo k posílení ideje, že volit pro nezávislé kandidáty je pouze vyhození vlastního hlasu (něco jako hlasovat u nás pro Svobodné či Zelené).
Moderní sláva ne-sláva
Je čas vrátit se ke kandidátům jenž chtějí vyzvat existující řád v roce 2024. A panečku, je fakt o čem mluvit.
Začněme se zatím méně populárním, ale rozhodně ne méně ambiciózním kandidátem. Cornel West, 70 let starý doktor filozofie z univerzity Princetonu, je politicky aktivní už od útlého mládí kdy se účastnil pochodů za rasovou rovnost, sympatizoval s militantní skupinou Černých panterů a protestoval proti válce ve Vietnamu, ale od nejvíc radikálních skupin se nakonec odklonil kvůli svému Křesťanskému založení (v rodině měl několik pastorů).
Přesto zůstal otevřeným socialistou a v roce 2000 silně podporoval Ralpha Nadera. Byl odpůrcem Irácké války a prezidenta Bushe. Ze začátku silně podporoval Baracka Obamu, ale po jeho zvolení ho rychle začal kritizovat a ve své kritice pokračoval po celou dobu Obamova prezidentství (prohlásil že Obama je: „Republikán s Černě namalovanou tváří). Ve volbách let 2016 a 2020 silně podporoval socialistu Bernieho Sanderse, po jehož prohře v primárkách podpořil kandidáty Zelených.
West má od oznámení své kandidatury v průzkumech mezi 2-5% hlasů. Jeho platforma kombinuje domácí politiku, kterou v předchozích letech prosazoval Sanders, například silnou podporu pro-přírodních regulací, nový všeobecný zdravotní systém či zákaz nových ropných těžebních operací.
V zahraniční politice jde ještě dál, válku na Ukrajině dává za vinu expanzi NATO, podporuje Palestince v konfliktu s Izraelem a samotné NATO by nejraději rozpustil.
West má od začátku poměrně zvláštní vztah se stranickou příslušností. Nejprve kandidoval za prakticky neznámou Lidovou stranu, jenž záhy opustil. Následně prohlásil, že bude kandidovat za Zelené. Tento cíl opustil před měsícem, se zdůvodněním, že systém lépe změní bez vnitrostranických hrátek. Otevřenou podporu mu zatím vyjádřilo pouze pár osobních přátel a prakticky bezvýznamných levicových skupin.
A nyní je čas na hlavní divokou kartu. Robert Francis Kennedy mladší, syn zavražděného senátora Roberta Kennedyho, synovec též zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Jeho mládí bylo velmi bouřlivé. Zavraždění otce ve 13 letech, několikrát vyhozen ze škol či zatčen kvůli užívání drog a střídání domovů. Ale v dospělosti se dokázal vytáhnout. Vystudoval americkou historii na Harvardu a následně právo v Británii.
Ve své právní kariéře se projevil silným ekologickým přesvědčením. Bojoval proti znečišťujícím praktikám města New York, střetl se s firmami jenž porušovali federální zákon o čisté pitné vodě a investoval v soukromých iniciativách jenž vyvíjeli technologie proti globálnímu oteplování. Také se vymezil proti snaze využít laxních zákonů v indiánských rezervacích, což mu získalo mnoho obdivovatelů mezi původními americkými národy.
V zahraniční politice je silně izolacionistický. Stejně jako West, i Kennedy obviňuje Západ z války na Ukrajině, především prezidenta Joe Bidena. Revoluci z roku 2014 označuje za západní převrat. Alespoň se vymezil proti Putinovu režimu, jenž označil za monstrózní. Z těchto bodů by se Kennedy mohl zdát jako další levicový kandidát, ale zbytek jeho platformy vede do jiných a podivnějších rovin.
Kennedy se nejvíce proslavil svou podporou konspiračních teorií o COVID-19 a očkování všeobecně. Je dlouhodobým podporovatelem skupin, jež očkování viní z vytváření autismu. Během COVID pandemie prohlásil, že miliardář Bill Gates přinutí občany, kteří se nebudou očkovat, k vyhladovění. Silně podporuje právo na držení zbraně pro všechny občany a z rostoucího množství útoků v amerických školách obvinil léky proti depresím. A také podpořil konspirační teorie kolem smrti svého otce a strýce.
S touto podivně fascinující kombinací extrémně pravicových, levicových a konspiračních idejí nejprve kandidoval v demokratických primárkách, z nichž rychle odstoupil. Ve volebních průzkumech kolem 15%, a zatím není jasné, kterého z hlavních kandidátů připraví o víc hlasů. Podporu mu vyjádřilo několik (vesměs bývalých) politiků, aktivistů a přátel. Nemá však mnoho podpory mezi svou vlastní vlivnou rodinou.
Čas pravdy
Tak jak tedy? Může jeden z těchto kandidátů vyhrát americké volby? Ne, s největší pravděpodobností ne. Může volby vyhrát pro jednoho z kandidátů? Možná, ale spíš také ne.
Nejprve pro pořádek. K volbám je to stále rok. A volební průzkumy rok před samotnou událostí nás o ničem nemůžou ujistit. Ross Perot byl půl rok před volbami favoritem, a nakonec byl rád za 3. místo. V roce 2016 měl libertariánský kandidát v průzkumech až 12%, a skončil s třemi. Ani jeden z hlavních kandidátů ještě aktivně nevede kampaň, a stále je malá možnost, že zdraví či primárky (ale spíše zdraví), vynesou do boje o Bílý dům někoho úplně jiného.
Rozhodně panuje nespokojenost se současným stavem věcí. Biden i Trump jsou nepopulární, ale pro mnohé je spíše problém jejich radikalizace, a kandidáti zde představení Trumpa i Bidena v této kategorii převyšují.
Cornel West by se dal přirovnat k mnoha socialistickým kandidátům 20. století. Přidá se k němu část radikálů na demokratické levici a mnozí ti co by jinak volili pro Zelené, ale to není koalice co může vyhrát volby (jak zjistil Bernie Sanders, nevyhraješ s ní ani primárky). Kennedy je poněkud unikátní v tom, že nejde dobře zařadit. Získává si jak silně přesvědčené podporovatele životního prostředí, tak pravicové konzervativce co si myslí, že Trump je příliš liberální. Nesvatá aliance krajní pravice, levice a konspiračních teoretiků, jíž Kennedy dopřává své slavné jméno. Ross Perot nebo Theodor Roosevelt by mohli být dobrým přirovnáním, alespoň v ohledu osobního ega. Kennedy prozatím však nemá voličskou koalici, která by mu volby mohla vyhrát.
Můžou, ale pro Bidena či Trumpa volby prohrát? Odklonit dost voličů? Alespoň prozatím se zdá, že oba nezávislý kandidáti berou dohromady poměrně stejně od obou kmetů. V průzkumech se všemi čtyřmi mají Trump a Biden oba téměř 40%, a dělí je statistická chyba. Také je otázka zda může hlavní kandidát vinit někoho jiného za svou vlastní porážku, ale to je spíš otázka filozofická.
Ať již je to dobré či špatné, USA bude mít v roce 2024 pravděpodobně tu stejnou volbu jako roku 2020. Joe Biden nebo Donald Trump. A na kvalitní alternativu si nějaký ten rok ještě počká.
Zdroje a další čtení:
https://projects.fivethirtyeight.com/polls/-Největší akumulace volebních průzkumů z USA
TINDALL, George Brown a SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Překlad Alena Faltýsková. 5., dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 904 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7106-588-3.
Posner, Gerald L. Citizen Perot : his life and times. New York : Random House, [1996]. ISBN 0679447318
