Článek
Předvídat, jak by se historie mohla vyvíjet, je nemožné učinit s plnou přesností. Dějiny nám už dlouho ukazují, že události často skončí úplně jinak než se dá dle všech okolností očekávat. Přesto můžeme spekulovat a činit tak na jasném faktickém základu. První světová válka po sobě zanechala dosti pramenů a dokumentů, abychom si mohli představit jak by její pozměněný výsledek předělal svět. Dnešní text o vítězství Německa a jeho spojenců tak bude samozřejmě obsahovat jisté množství spekulací, ale také mnoho prakticky neznámých informací o plánech, které vládci v Berlíně, Vídni, Konstantinopoli a Sofii měli o budoucnosti planety země.
Triumf na západě
Čtenáři se pravděpodobně při přečtení názvu hned objeví v hlavě několik otázek. Jak přesně má k takovému vítězství dojít? A kdy má proběhnout? Již na začátku války roku 1914 či blíže jejímu konci roku 1918? Zde je třeba připomenout, že Centrální mocnosti dosáhly roku 1918 částečného vítězství, když přinutily bolševické Rusko k podepsání Brest-Litevského míru, což spolu s mírovou smlouvou z Bukurešti s Rumunskem ukončilo boje na východní frontě. Následná snaha využít uvolněné jednotky k vítězství ve Francii a Itálii však kompletně selhala a spolu se zapojením USA do války nakonec vedla k plnému kolapsu všech protivníků Dohody.
Scénářů, které by vedly k porážce Francie a jejích spojenců bylo již vymyšleno mnoho, ale tady se zaměříme na dva, které jsou nejproveditelnější a nejzajímavější. První z nich je triumfální rok 1914. Ten spočívá ve splnění původních německých nadějí o invazi do Francie. Ať už díky menšímu belgickému odporu či lépe zvládnutému německému postupu dokáže císařská armáda roku 1914 obsadit Paříž a hlavní francouzské industriální oblasti, což vede ke kapitulaci země. Srbsko je díky lépe organizované rakouské armádě poraženo do konce roku, Británie může pouze vést válku na moři a osamocené Rusko je do konce roku 1915 přinuceno spojenou silou svých protivníků k vyjednávacímu stolu.
Druhý scénář se naopak zaobírá úplně poslední šancí Centrálních mocností na vítězství. Tou je pár ofenziv z roku 1918, které měly ukončit válku na západní frontě. Německá jarní ofenzíva byla v mnohém zoufalým pokusem zasadit smrtelnou ránu Francii, zatímco rakouská ofenzíva na řece Piavě měla přinést plnou porážku Itálie. Zde není ani tak nutné, aby obě ofenzívy byly provedeny lépe (což určitě pomůže), ale aby v předchozím roce nevstoupilo do války USA, jehož nové zdroje a posily dokázaly jak zajistit porážku obou operací, tak posílit morálku Dohody. Toho šlo dosáhnout pomocí daleko méně agresivní německé námořní a diplomatické strategie. Bez amerického vstupu do války tak obě ofenzívy dosáhnou svých cílů a Dohoda je přinucena přijmout nepřátelské podmínky.
Není plně možné využít pro oba scénáře stejné politické následky. Válečné cíle Centrálních mocností se během války mnohokrát měnily a nikdy nebyly kompletně jisté. Je také třeba uznat, že oba scénáře vyžadují silné změny v armádním a politickém uvažování, ale z hlediska realismu jsou pravděpodobně nejlepší šance, které Německo a jeho spojenci měli. Zaměřme se nejprve na západ.
Centrální mocnosti
Hlavní německé cíle na západě zůstávaly během války poměrně jasné. Prvotní význam mělo oslabení Francie, která byla už od sjednocení Německa považována za hlavního geopolitického protivníka. Přímé zabrání francouzského území nemělo být rozsáhlé a především by šlo o malé pohraniční oblasti, které však byly bohaté na nerostné suroviny. Berlín chtěl především francouzské kolonie v Africe, jako bylo Maroko, rozsáhlé oblasti na rovníku a Madagaskar. Spolu s novými vojenskými omezeními by tyto podmínky byly dostatečné k redukci Francie na druhořadou mocnost bez toho, aby Německo muselo okupovat rozsáhlé území v Evropě.
Daleko složitější byla otázka Beneluxu. Malé Lucembursko se mělo stát novým státem německé federace a být rozšířeno o jistá území, ale Belgie představovala větší problém. Velká Británie, kterou Berlín neměl šanci porazit na moři, považovala existenci nezávislé Belgie za jeden ze svých hlavních geopolitických cílů, a to kvůli její blízkosti k britskému pobřeží. Rychlé vítězství roku 1914 by možná povolilo prosadit německé plány na vytvoření loutkového státu či přímou anexi země, ale pravděpodobnější je, že by Belgii byla vrácena nezávislost výměnou za britské uznání nového řádu na východě a v Africe.
Přemalovaný svět
Daleko rozsáhlejší ambice měl Berlín na východě. Zde máme díky míru z roku 1918 velmi podrobnou představu o budoucnosti celého regionu. Hlavním německým cílem bylo oslabit ruskou říši a zbavit ji jejích západních regionů. To znamenalo vytvoření formálně nezávislých státu na ruských územích v Polsku, Baltských státech, Finsku a pokud možno také na Ukrajině, Bělorusku a Kavkaze. Tyto ambice byly z velké části prosazeny díky míru z Brest-Litevsku (nezávislost všech výše zmíněných kromě Běloruska), ale v případě rychlého vítězství roku 1914 by se německé ambice pravděpodobně spokojily se získáním Polska, Litvy a části moderního Lotyšska výměnou za budoucí narovnání vztahů s Ruskem, které bylo považováno za budoucího ekonomického obra.
Co přesně znamenala tato východní nezávislost? V podstatě šlo o vytvoření států, které měly mít různou míru nezávislosti. Litva měla být královstvím pod princem z Urachu, zatímco moderní Lotyšsko a Estonsko měly být sjednoceny ve společné knížectví pod vedením prince z Meklenburska. Oba státy měly být pod silným německým vlivem a zdrojem ekonomických výhod pro Berlín. Finsko mělo být nezávislé království pod Fridrichem Karlem Hessenským a sloužit především jako pojistka proti Rusku. Polsko a Ukrajina měly mít poměrně nezávislou vnitřní politiku výměnou za zásobování Německa jídlem. Dynastické otázky však byly komplikovány kvůli zájmu další mocnosti, Rakousko-Uherska.
I přes silný nepoměr moci, které Německo mělo se svými spojenci, by nebylo dobré na ně zapomenout. Rakousko-Uhersko mělo silné ambice. Ne až tak teritoriální, ty se omezovaly na malé zisky v Itálii, Rumunsku a Černé Hoře. Větší význam mělo získání vlivu v nově nezávislých státech. Habsburský arcivévoda Karel Albrecht dlouhodobě prosazoval polské zájmy a pro Vídeň byl možným kandidátem na budoucího polského krále. Další možností bylo přímé zapojení Polska do habsburské říše. Albrechtův syn Vladimír naopak věřil ve věc nezávislé Ukrajiny a Vídeň v něm viděla jejího možného panovníka. Velkým cílem pro Habsburky bylo také silné oslabení Srbska a jeho redukce na vazalský stát. Tyto ambice měly daleko větší šanci na úspěch v případě vítězství roku 1914, protože roku 1918 byla habsburská monarchie v mnoha ohledech zredukována na německého vazala.
Často zapomínaným členem Centrálních mocností je Bulharko. Poníženo a územně oslabeno po druhé balkánské válce, bulharský car Ferdinand plánoval velkolepé obrození své milované země. Na rozdíl od Berlína a Vídně plánoval mohutné územní anexe, které měly zahrnovat moderní Severní Makedonii, východní polovinu Srbska, jižní oblasti Rumunska a také řecký sever včetně města Soluň. Zde také Bulharsko vedlo svou vlastní frontovou kampaň proti vojskům Dohody, která se v něm roku 1916 vylodila. Spolu s těmito zisky měla také být posílena Albánie, která měla zaujmout pozici Rakous-Bulharského protektorátu a podpůrné síly proti budoucím útokům Italů a Srbů.
Čtvrtá mocnost měla daleko jednodušší cíl než její spojenci. Osmanská říše bojovala o holé přežití. Její zapojení do války roku 1915 především vycházelo z potřeby zajistit si silné spojence v Evropě, kteří by ji do budoucna ochránili před Ruskem a Británií. Konstantinopol měla své vlastní územní zájmy, ale byla v nich velmi pragmatická. Roku 1918 dosáhla určitých zisků na Kavkaze a doufala v zajištění nezávislého a spřáteleného Ázerbájdžánu. Naopak její naděje na znovudobytí Egypta rychle vzaly za své a i ty nejvíce optimistické scénáře nanejvýš přisuzují Osmanům malé zisky v perském zálivu a na Sinaji.
Mír na věčné časy?
Oba scénáře nás tedy ponechávají s přemalovanou Evropou. Německo si zajistilo pozici hegemona. Rakousko-Uhersko a Bulharsko uspokojily své dynastické a územní ambice. Osmanská říše je ráda za svou pokračující existenci. Co to vše však znamená pro budoucnost světa? Někteří lidé tvrdí, že by triumf Německa vedl k daleko lepší budoucnosti pro Evropu a vyhnutí se druhé světové válce. Jiní naopak mluví o strašném osudu, který by se brzy přiblížil plánům Adolfa Hitlera. Plnou pravdu se samozřejmě nemůžeme dozvědět, ale můžeme se jí snad přiblížit.
Velkým otazníkem je samozřejmě fašismus a komunismus. Německé císařství bylo ve svém vztahu s bolševickým Ruskem velmi pragmatické, ale jeho generálové plně počítali s budoucí likvidací této možné hrozby. Je tak dost možné, že by německé zbraně podpořily některé více přijatelné opoziční skupiny k co nejsilnějšímu oslabení rudého režimu či dokonce jeho zničení. A to ani nemluvím o vítězství roku 1914, které by pravděpodobně vedlo k oslabení cara a možná větší demokracii v Rusku, ale jen těžko by zajistilo moc bolševikům. Lenin by nadále počítal ovce ve švýcarském exilu.
Fašismus by naopak vzniknout určitě mohl. Ponížená Itálie by byla přirozeným místem pro jeho existenci a to samé se dá říci o Francii. Obě země by také pravděpodobně čelily levicovým radikálům, ale je otázka, zda by vítězné Německo povolilo existenci komunistického režimu v západní Evropě. Proti takovému státu by se nutně obrátila také Británie, která by si určitě podržela většinu, ne-li všechna svá území. Z toho také vychází zmiňovaná logika o neexistenci druhé světové války. Vítězné Německo by bylo daleko silnější než všichni jeho kontinentální protivníci. A radikální režim, který by se pokusil o pomstu, by nemohl počítat s britskou podporou, která by byla nutná pro porážku tohoto nového kontinentálního hegemona.
Ti, kteří přirovnávají císařské Německo k tomu hitlerovskému, vykládají úplné nesmysly. Německá demokracie byla na svou dobu silná a do začátku války funkční. To samé platilo o rakouské polovině Rakousko-Uherska. Obě země samozřejmě nebyly ideální a za války zde panovaly polo-vojenské diktatury, ale tyto systémy by s největší pravděpodobností nemohly po válce pokračovat. Evropa by nebyla žádnou kolébkou tyranů, ale spíše kontinent s více konzervativním stylem demokracie. Mohl by to také opravdu býti více mírový kontinent, i když především kvůli mizerným šancím na vyzvání hegemona.
A co Masaryk a Československo? Rakousko-Uhersko se rozpadlo kvůli válečné porážce. Všechny Masarykovy snahy by prakticky nic nezměnily, kdyby nedošlo k finální porážce v Itálii. S neutralitou USA (která je pro německé vítězství nutná), by Masarykovy plány nemohly uspět. On sám by pravděpodobně zemřel v exilu, kde by také zůstalo mnoho legionářů. Rakouská vláda by možná eventuálně vydala jistou formu amnestie, ale samotný Masaryk by jako zrádný poslanec nebyl vpuštěn zpět. Většina českých politiků byla až do konce války říši loajální a po válečném vítězství by se zaměřila na větší posílení české politické pozice. České země by pravděpodobně eventuálně získaly autonomii podobnou Uhrám a ekonomicky by na tom byly daleko lépe než pod nezávislým Československem.
Byl by tento svět lepší? Pro mnohé určitě ano už kvůli neexistenci Holokaustu a dalších zločinů. Na druhou stranu nelze odhadnout, jaké jiné konflikty by místo druhé světové války vypukly. Možná by se jednalo o daleko krvavější války v koloniích či proti-německá povstání na východě. Jisté je, že by nad mapou tohoto světa mohl dnešní člověk jen kroutit hlavou. Prakticky by se nedal poznat.
Zdroje a další četba:
Prokš, Petr. Konec říše Hohenzollernů: politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku (1914 až 1917/1918). 1. české vyd. Praha: Naše vojsko, 2010. 203 s., [18] s. obr. příl. ISBN 978-80-206-1088-1.
Friedl, Jiří et al. Dějiny Polska. Překlad Martin Veselka. Vydání druhé. Praha: NLN, 2023. 691 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-914-5.
ROGAN, Eugene. The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East, Basic Books. 2016. 512 stran. ISBN: 978-0465097425
