Článek
Italský fašismus je často identifikován jako menší zlo oproti hrůzám německého nacismu. Mussoliniho režim skutečně nikdy nevedl tak ničivou kampaň jako byl holocaust, ale zasloužil se o mnohé zločiny, které jsou podobně kruté a šílené, jako byla vražedná kampaň nacismu. Tuto realitu měla obzvlášť pocítit severoafrická Libye, kterou se Itálie od roku 1911 pokoušela neúspěšně ovládnout. Uspěl až fašistický režim, který byl ochoten pro porážku svých nepřátel použít všechny možné metody.
Jak nevést válečnou kampaň
Začátek 20. století byl časem největšího rozmachu koloniálních impérií a všechny významné státy Evropy si pro sebe chtěly zabrat, co možná největší kus Afriky. Tak tomu bylo i v Itálii, která se však sjednotila teprve roku 1861 a měla tak v dobývání kolonií velké zpoždění oproti ostatním mocnostem. Dokázala sice získat území ve východní Africe, ale její hlavní ambice se zaměřovaly na daleko bližší teritoria. Území dnes známé jako Libye bylo pro italské nacionalisty takzvanou Čtvrtou pláží, která byla přirozenou součástí italského území již od časů Říma. Její dobytí bylo dle jejich názorů klíčové pro budoucnost italské slávy.
Libye byla rozdělena na tři historická území a to Tripolsko, Fezzan a Kyrenaiku. Všechna sice byla už od 16. století pod formální vládou Osmanské říše, ale skutečná imperiální moc byla omezena na přímořské regiony. Vnitrozemí bylo doménou převážně arabských kmenů, náboženských řádů a mnoha dalších autonomních hráčů. Mírnost osmanské vlády byla Italy brána jako důkaz, že obsazení celého regionu bude rychlé a triumfální. Hlavním úkolem italské armády bylo dobytí přístavních měst Tripoli a Benghází, což mělo přinutit Osmany ke kapitulaci. Místní Arabové byly Italy prakticky kompletně ignorováni a ministři v Římě je brali za zaostalé barbary, kteří italskou vládu přivítají s nadšením.
Tradiční provincie Libye
Válka začala v září roku 1911 rychlým italským útokem, jenž dle očekávání obsadil několik přímořských měst včetně nejvýznamnějšího z nich, Tripoli (moderní hlavní město Libye). Osmanské jednotky ustoupily do vnitrozemí a Italové slavili velkolepý úspěch, který však neměl trvat dlouho. Arabské kmeny se hromadně připojili k osmanským jednotkám a to hlavně kvůli italským zločinům vůči arabským civilistům. Řím se sice zavázal respektovat práva místních, ale krádeže, vraždy a znásilnění se rychle stali součástí okupace Tripoli a dalších měst. To si hrdí Arabové nehodlali nechat líbit.
Italská armáda utrpěla na konci roku 1911 sérii ponižujících porážek, která málem vedla k její kompletní porážce. Spory mezi jednotlivými arabskými kmeny a nedostatek munice však umožnil Italům zajistit Tripoli a to s pomocí brutálního masakru místních, jenž měl předznamenat budoucnost italské vlády v regionu. Osmanská říše sice o rok později Libyi opustila, ale místní odpor pouze nabral na síle a po začátku první světové války převzaly partyzánské armády kontrolu nad prakticky celým územím Libye. Situace zašla tak daleko, že Italové museli roku 1918 začít vyjednávat s povstaleckými skupinami pod vedením emíra Idrise, vůdce náboženského řádu Senussi, jenž kontroloval většinu Kyrenaiky.
Italské sliby o autonomii se brzy ukázaly jako falešné a válka znovu začala. S koncem světového konfliktu však vláda v Římě dostala šanci plně se soustředit na Libyi a přesunula do regionu své nejlepší vojenské síly. Také začala nové technologie jako letadla, tanky a plynové útoky. Oproti tomu měli libyjští povstalci jen staré pušky, meče a koně. Pod vedením schopných velitelů jako byl lev pouště Omar al-Mukhtar a vychytralý nájezdník Mohamed Fekini však povstalecké síly nadále ovládaly většinu vnitrozemí a zdálo se, že italská vláda nebude schopna jejich odpor zlomit. Roku 1922 se však v Římě chopila moci nová síla. Benito Mussolini a jeho fašistická strana.
Krutost fašismus
Mussolini považoval severoafrické ambice předchozích vlád za zcela nedostatečné. Libye měla být prvním krokem pro obnovu zašlé slávy Říma a místní odpor byl zcela nepřijatelný. Nový diktátor hodlal zahájit novou a radikální kampaň, jež měla definitivně potlačit odpor místních obyvatel a zajistit finální triumf nad bouřícími se Araby. Italská veřejnost byla těmito plány nadšena a i mnozí diktátorovi oponenti brali jeho novou koloniální politiku za potřebný a užitečný krok. Obzvlášť nadšen byla italská armáda, jež dostala kompletní volnost v potlačování všech proti-italských skupin v Libyi.
Nová strategie vycházela z předchozích italských metod, ale kompletně opustila všechna pravidla války a snahu o omezení civilních obětí. Nasazení letectva a bojových plynů byla nově omezena pouze dostupností zásob a mohla směle útočit na jakékoliv dostupné cíle. Masakry zajatců se staly standardní částí bojů a pro arabské bojovníky bylo častokrát lepší zemřít v boji než se nechat zajmout koloniálními jednotkami. Největší změna však přišla v otázce nuceného přesunu obyvatel. Italové tuto metodu dříve použili k potlačení městských povstání a vyhnané Araby tehdy přemístili na své ostrovní državy. Nyní se však vyhánění obyvatel stalo hlavní součástí válečné strategie a stovky tisíc obyvatel Libye skončili za branami pouštních koncentračních táborů.
Desítky táborů pro vyhnané Libyjce byly otevřeny po celé kolonii. Byly extrémně izolované a Italové zde mohly vládnout pomocí železné pěsti. Stovky vězňů byly popraveny krutými strážemi, ale největším zabijákem se stalo vedro, které bylo umocněno nedostatečnými zásobami jídla a pití. Dobře nakrmené italské stráže tak bez milosti nechaly své vězně umírat v krutých podmínkách, jež měly navždy pohřbít myšlenku vzdoru proti Itálii. Místní generálové byly ve svých záměrech otevření. Kultura Libye měla být kompletně zničena a místní obyvatelstvo zredukováno na zvladatelný počet. Přeživší byli určeni pro život loajálních služebníků Mussoliniho režimu.
Italský diktátor však nehodlal na Libyi uplatňovat pouze bič. Loajálním Arabům slíbil velké výhody a novou prosperitu. Do místních měst dorazily obrovské italské investice a fašistický režim vytvořil funkční vzdělávací a zdravotní systém. Mussolini se dokonce ukázal s takzvaným mečem Islámu a prohlásil se za ochránce všech muslimů v Libyi. Tyto kroky se zdály benevolentní, ale skrývaly nemilosrdnou realitu. Nové školy se staly propagandistickými středisky a Mussoliniho laskavost vůči islámu zajistila loajalitu části místních kněží. To mělo pacifikovat zbývající Araby, jež měli být brzy doplněni desetitisíci italských přistěhovalců. Jejich unikátní kultura měla být postupně zlikvidována. Mussolini hodlal plně kolonizovat své severoafrické državy a učinit z nich neoddělitelnou součást Itálie.
Fašistické metody byly kruté, ale ukázaly se jako účinné. V koncentračních táborech zemřelo 50 až 100 tisíc lidí, což například v Kyrenajce vedlo k úmrtí více než jedné třetiny všech obyvatel. Hnutí odporu bylo postupně zničeno a jeho bojovníci museli utéct do dalekého exilu, kde se k nim přidal také emír Idris a Mohamed Fekini. Pouštní lev Omar al-Mukhtar vzdoroval nejdéle, ale roku 1931 byl zajat a odsouzen k smrti. Byl oběšen před zraky tisíců libyjských vězňů v jednom z největších koncentračních táborů. Odboj pokračoval ještě několik let, ale měl minimální sílu. Mussolini dokázal úspěšně dobýt Libyi a zajistil si obdiv mnoha Italů. O celou kampaň však také projevily zájem vyslanci rodícího se nacistického režimu.
Obdiv třetí říše
„Velkolepý úspěch a model pro budoucí generace!“ To jsou slova Hermana Göringa z roku 1937. Nacistický maršál a Hitlerova pravá ruka to řekl v rozhovoru pro italský časopis v Libyi, kde právě dokončil svou státní návštěvu. Nový německý režim už v té době připravoval své plány pro dobytí Evropy a nacisté aktivně přemýšleli o budoucí kolonizaci dobytých území ve východní Evropě. Libye, kde Italové dokázali potlačit místní obyvatele a zahajovali program pro její osídlení jihoitalskými farmáři, byla ideálním exemplářem pro tyto ambice a Göring se netajil svým obdivem vůči Mussoliniho metodám. Italskou kolonii tak začalo navštěvovat čím dál více německých hodnostářů.
Jedním z nich byl také velitel SS Heinrich Himmler. Ten se nejvíce zajímal o italské koncentrační tábory, jež se mu zdáli jako ideální metoda pro realizaci budoucích nacistických ambicí. Nacisté v té době už začínali realizovat své vlastní vězeňské tábory, ale italská zařízení v Libyi se stala návodem pro budoucí expanzi koncentračních a vyhlazovacích táborů nacistické říše. Plán na osídlení Libye Italy byl následně použit jako základ pro budoucí germanizaci východní Evropy.
Nacisté byli pro své zločiny inspirováni mnoha zdroji, ale italská genocida v Libyi je dodnes poněkud zapomenutou součástí tohoto procesu. Je tomu tak záměrně. Itálie roku 1943 přešla na stranu spojenců a částečně se tak očistila od předchozího spojenectví s nacistickým Německem. USA a Velká Británie se obávali moci italských komunistů a umožnili proto omilostnění mnoha fašistických generálů a politiků. Připomínat jejich válečné zločiny se žádné z mocností nehodilo a byly proto tiše zapomenuty. Oficiální omluvu za zločiny fašismu obdržela Libye od italské vlády až roku 2007. Nejlépe absurditu celé situace shrnuje fakt, že se prvním italským premiérem po pádu Mussoliniho stal generál Badoglio, jenž několik let působil jako guvernér Libye a aktivně se podílel na genocidě vůči místním Arabům.
A genocida to skutečně byla. Brutální masakry místních obyvatel spojené se snahou zničit jejich kulturu se jinak označit nedají. Itálie však ve svých ambicích selhala a po 2. světové válce o Libyi definitivně přišla. Spojenci odsouhlasili vznik nového libyjského království pod vedením emíra Idrise. Nová země dokázala přes všechny tragédie minulosti dosáhnout své nezávislosti, ale její budoucnost měla být tvořena sérií katastrof. Krále svrhl roku 1967 vražedný tyran Kaddáfí, jehož pád roku 2011 vedl k sérii občanských válek a konfliktů. Budoucnost této severoafrické země je dodnes nejistá a člověk může pouze doufat, že její utrpení brzy skončí.
Zdroje a další četba:
Loparo, Kenneth: Mohamed Fekini and the Fight to Free Libya (Italian and Italian American Studies), Palgrave Macmillan, 2015, 240 stran, ISBN: 978-1349291724
Wright, John: A History of Libya, C Hurst & Co Publishers Ltd, 2010, 276 stran, ISBN: 978-1849040419
Ahmida, Ali: Genocide in Libya, Routledge, 2020, 214 stran, ISBN: 978-0367468897
