Článek
Když jsme si dělali reprezentativní průzkum na vzorku 1500 respondentů, vyšlo nám, že pouze čtvrtina Čechů teď nepřemýšlí o úpravě své hmotnosti. Naopak, pětina hubnout chce a dalších 43 % o tom uvažuje.
Ačkoli to tak možná nevypadá ani podle dat, s hledáním motivace pro hubnutí je docela problém. Vždyť podíl dospělých, kteří jsou rozhodnutí hubnout, případně o tom vážně uvažují, se prakticky rovná prevalenci (obecnému rozšíření) obezity a nadváhy. Pokud by si aspoň desetina zvolila nějaké přijatelné řešení, musela by prevalence klesat.
Trend je ale spíš opačný, negativní. Z toho se dá odvodit, že rozhodnutí zhubnout nebo o tom vážně uvažovat, ještě zdaleka neznamená, že budete mít motivaci s tím něco udělat.
Zlomová období, typicky konec roku, bývají právě tou pomyslnou poslední kapkou, která konečně změní „uvažuji o tom“ na „jdu něco dělat“. Z tohoto pohledu jsou velmi cenná.
Jako terapeuti bychom si samozřejmě přáli, aby rozhodnutí lidí byla vždy uvážlivá, dobře promyšlená, vhodně zvolená, ale realita je taková, že i finální rozhodnutí k hubnutí je často o emocích. A zdaleka to není jen strach o zdraví nebo stud. Někdy je to také hec, naštvání až zlost.
Součástí těchto novoročních emocí jsou i předsevzetí. Jsou opravdu důležitá. Pokud jste příbuzným člověka, který je právě v takovém předsevzetí, podpořte ho: z průzkumů vyplývá, že 80 % hubnoucích potřebuje podporu v rodině, ale neumí si o ni říct. Třetina ji dokonce označuje za naprosto klíčovou. Pokud ji tedy od příbuzných nedostanou, obvykle hubnutí neskončí happyendem.
Problém opravdu není v předsevzetích, ale ve způsobu, jaký si dotyčný zvolí k dosažení svého cíle. Ale to už je jiný příběh.
