Když má problém jeden člověk ve vztahu, má ho i ten druhý

Abyste dobře pochopil, co se vlastně stalo, tak si nejdřív přečtěte článek Muž dává ženě bezpečí. A žena dává dětem lásku. Tento článek je první částí jejich příběhu.
Tento muž je typický muž, takže odmítal mou pomoc. Protože on přece musí zvládnout vše sám, bez pomoci dalšího muže.
Ale když on začal mít pocit, že je v ohrožení jejich dítě, tak najednou uslyšel to, co mu říkám už delší dobu.

ve skutečnosti mají problém oba. Předtím si on myslel, že on nemá problém a problém má jen jeho žena. Tedy v jeho případě on je ten správný a má smůlu na ženu, protože je moc hysterická. Ale vždy, když je ten druhý „moc“, tak já jsem „málo“. Takže celý jejich problém byl v tom, že ona byla moc hysterická i za něj, protože on byl až moc klidný. Ve skutečnosti nebyl klidný, ale překlidnělý. Protože klid by přenesl i na svou ženu. A protože byla naopak ještě více neklidná, tak pod jeho vnějším chováním (klid) se skrývá skutečnost (že klid není skutečný, ale falešné zdání klidu).
V jeho případě to není zcela typická situace, protože on si své problémy řeší a to velmi úspěšně. Ale problém je, že jeho způsob je hodně dlouhý. Kdybych měl dát přirovnání, tak on třeba řeší problém půl roku. A přitom stejný problém se dá vyřešit za den, když víte, jak na to. Ale i tento pro mě velmi dlouhý proces je velmi krátký z pohledu normální společnosti.
Protože většina mužů i žen „řeší“ své problémy roky bez valného výsledku. Nebo utratí peníze za pouhé popovídání si. V tomto ohledu je logické, že muži raději „řeší“ své problémy v hospodě. Cena je často nižší, než cena za hodinu psychoterapie, výsledek se zdá být lepší, když jste opilý a bez starostí.

Zatímco pro typickou ženu už samotný fakt, že jí někdo věnuje svou pozornost, zapříčiní, že se cítí lépe.

To, že jsou druhy psychoterapie, které skutečně mohou pomoci, zatím není součástí naší obecné zkušenosti, protože část psychoterapií spočívá jen v popovídání si a nalezení viníka. Což je další důvod, proč muži nechtějí „pracovat na sobě“, protože většina psychoterapeutů stojí na straně žen. A tudíž viníky jsou často muži. Přičemž skutečnost je taková, že dokud hledáme viníka, nemůžeme uzdravit problém. (Ale někdy potřebujete projít i touto etapou).

Protože takový psychoterapeut není vlastně terapeut, ale spíše smírčí soudce. A jak to poznám s jistotou? Když psychoterapeut odmítá přijmout do své péče i druhého partnera. Pak to znamená, že daný druh psychoterapie odmítá přijmout možnost, že by se dalo najít řešení nejlepší pro obě strany. A pak je logické, že takový druh psychoterapie má ve svém etickém kodexu zákaz pomáhat oběma stranám, protože to podle tohoto druhu psychoterapie není možné.

Ale to ještě není to nejhorší. Protože smírčí soudce chce aspoň smír (tedy vlastně vás nemůže skutečně uzdravit, jen vás může dovést k příměří). Takže v určitém okamžiku potřebuje sdělit výsledek sporu i druhé straně.
Ale když je psychoterapeut jednoznačně na straně svého klienta proti jeho partnerovi, tak se s ním ani nesmí vidět. Dokonce jsem slyšel případ, kdy měl muž zájem se něco dozvědět o tom, jak může své ženě pomoci. A daná psychoterapeutka se s ním odmítla sejít, aby nebyla ovlivněna. Tím, jak celou situaci vidí její partner. Čímž popírá všechny psychologické znalosti, totiž že pravdu nemůžete zjistit z povídání jedné strany sporu. Když si vyberete takového psychologa, výsledek je předem daný a můžete hned požádat o rozvod. Když to uděláte hned, ušetříte peníze a máte šanci se rozejít v dobrém nebo aspoň lepším, než po takové psychoterapii.

jako ji umí lékaři, každý, kdo by měl problémy ve vztahu by šel za svým obvodním psychologem a odešel by uzdravený. A přestalo by být ostudou jít k „odborníkovi na hlavu“, ale bylo by to naopak. Každý, kdo chodí s neošetřenou zlomeninou ruky, je divný. Ale to, že po světě chodí miliardy lidí s neošetřenou „zlomeninou vztahu“ je pro lidi normální. Protože psychologové neumí ošetřit „zlomeninu vztahu“. A jen menší část druhů psychoterapie umí řešit příčiny. Aspoň ty povrchní. Takže po jejich zásahu láska vzroste.
Většina psychologů umí dát jen dlahu a někteří psychologové dokonce radí, abyste se rány nedotýkali. Ale ta rána tam pořád je. A kosti jsou mimo své správné místo. Takže když se rány nedotýkáte, zlomenina sroste, ale vy nejste schopni rukou hýbat. A vždy, když chcete svůj vztah používat, tak se znovu objeví bolest. Která je známkou toho, že jste živý. A dokud budete živý, do té doby vás vzpomínka na to, co se stalo, bude bolet. A řešení je snadné. Narovnat kosti. Což je bolestivé. Ale když to uděláte dobře, tak najednou můžete rukou hýbat a nic nebolí. V tom je lepší „zlomenina vztahu“, protože jakmile ji uzdravíte, je hned vše v pořádku. Zatímco u zlomeniny ruky musíme čekat několik týdnů, aby se rána zacelila.

Protože každý psychoterapeut musí dodržovat etiku své práce. A k té patří i to, že nesmí kritizovat jiné psychoterapeuty. I já jsem to tak dělal, protože jsem si myslel, že každý psychoterapeut je tak kvalitní člověk, jako můj primář. Ale pak jsem uviděl, že psychoterapeutem se může stát i člověk nevalných lidských kvalit, který manipuluje a lže a přesto má plnou ordinaci. A ostatní psychoterapeuti to buď nepoznají nebo se bojí se ozvat. A protože nejsem psychoterapeut, ani psycholog, tak mohu říkat, co cítím. A díky tomu, že jsem hledal pomoc pro sebe, tak teď chci i dalším lidem pomoci, aby nemuseli hledat tak dlouho, jako jsem ji hledal já. A díky tomu, že vše dělám nejdříve na sobě, jsem zjistil, že skutečná příčina většiny nemocí je úplně někde jinde, než si myslí psychologové. A čím lepší je psychoterapeut, tím je těžší rozeznat, zda to říká psychoterapeut nebo hlubinný konstelatér. Člověk, který zná hlubinné konstelace a teď se učí jeden velmi dobrý druh psychoterapie, tak mi říká, že jsou rozdíly mezi tímto druhem psychoterapie a konstelacemi velmi malé. Ale ono se není čemu divit, protože sama zakladatelka této psychoterapie se učila i od člověka, který je zakladatelem rodinných konstelací. Který byl také nejdříve psychoterapeutem. Než se dostal do stavu, kdy by se musel zříct svých vědomostí, které byly „vědecky“ odmítnuty a on musel odejít pryč z psychoterapie. A až o 30 let je věda dospěla k novým poznatkům a po roce 2000 se za epigenetiku začaly dávat Nobelovy ceny. A tak vzniklo celé rozdvojení psychologie, kdy mezi těmi nejlepšími psychoterapeuty jsou ti, co se nesmí tak nazývat.

Protože skutečné řešení problému je takové, kde jsou VŠICHNI členové rodiny spokojeni. A teď viděl muž i na svých dětech efekt jediné konstelace na jejich vztah. A když mu došlo, že za pouhý víkend práce na sobě způsobil to, že s jeho ženou se dá žít a za 3 týdny měla jen jeden veliký hysterický záchvat a jinak je to velmi dobré, vzhledem k tomu, jak to bylo dřív, tak najednou chce chodit snad i pravidelně. Protože kdyby jeden kurz měsíčně stačil k tomu, aby se celý měsíc dalo s jeho ženou žít, tak chce chodit každý měsíc. A to se domnívám, že v jeho případě to mohu zaručit tak nejméně na 90%.

Protože dokud mají oba pocit, že já za nic nemohu a za všechno může JEN ten druhý, tak potřebují spíš smírčího soudce nebo advokáta, než terapeuta. Takže takovým lidem nemohu pomoci a nemůže jim pomoci ani dobrá psychoterapie. Takovým lidem může pomoci jen psychoterapie založená na rozumu a jen do té míry, do jaké jsou schopni necítit sami sebe. Protože čím více jste jako robot, tím snadněji se rozumem přesvědčíte, že je vám vlastně dobře. A pak vaše problémy převezme někdo jiný, nejčastěji je to vaše žena nebo dítě. A ten člověk, který cítí sám sebe, se stane identifikovaným pacientem. Což je zjednodušeně řečeno většinou nejcitlivější člen rodiny, na kterého se hodí problémy, které si ostatní členové rodiny odmítají připustit, že mají.

https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi Tam se snažíme o spolupráci klasické medicíny a vědoteriky. Vědoterika je to nejlepší a nejúčinnější z ezoteriky vybrané na základě vědeckého pozorování výsledků.