Článek
Protože věřím, že když vidíme svět černobíle, tak si tím nejen nepomůžeme, ale doslova i ublížíme jak sobě, tak v budoucnu i druhým.
A když jsem se zeptal, čeho jsem se dopustil, tak jsem dostal tuto odpověď: Nejste ochotný připustit, že váš přístup ubližuje lidem s PO, PTSD, neurodiverzitami, obětem domácího násilí, zneužívání, znásilnění či jiných trestních činů. Nevidíte rozdíl mezi přijetím a odpuštěním, mezi smířením se s minulostí a láskou, vnucujete jednoznačně toxický přístup, jehož škodlivost je prokázána vědecky. Tedy nejednáte racionálně. Ignorujete odhalené manipulační vzorce a fauly ve vaší komunikaci.
Ale paní argumentuje pouze částí vědy, která se jí hodí. Protože např. kdyby skutečně poznala např. heslo sekundární viktimizace (ze které mě také obviňuje), stačila by pouze znalost toho, co se o ní píše na wikipedii, najednou by zjistila:
„Empiricky sekundární viktimizaci zkoumal mediolog Michael Kunczik. Ten potvrdil, že některé oběti trestných činů, o nichž referovala média, se cítily médii poškozeny, avšak především kvůli zkreslení událostí. Naopak většina respondentů Kunczikova výzkumu tvrdila, že jim mediální zpracování pomohlo se s traumatizujícím zážitkem vyrovnat.“
Takže pohled vědy není zdaleka jednostranný. Zatímco pohled ideologizované vědy je jasný. Ale z tohoto hlediska předpokládám, že daná skupina by vyhodila i tento příspěvek: https://www.denik.cz/z_domova/daniel-black-zmena-pohlavi.html
Který také není v souladu s nejnovějšími poznatky vědy. Která je ale podobně ideologizovaná. A proto se nedívá na skutečné lidi, ale na iluzorní gender. A my musíme čekat, až samočistící schopnost vědy dokáže zasáhnout i proti ideologizované vědě. Která si zatím skutečnou vědu vzala jako rukojmího.
Naštěstí jsou oběti hrůzných činů, které nechtějí hrát hru na oběť a pachatele
Tady paní doporučím knihu Erica Berneho Jak si lidé hrají. Není to žádný ezoterik, je to naopak zakladatel velmi úspěšného druhu psychoterapie. A podle mě by každý člověk, který chce pomáhat druhým lidem, měl znát aspoň základy psychologie.
Tady popisuji zprávu, kterou předala lidem paní, která přišla o manžela a 2 měsíční dcerku. Ti totiž byli prvními lidmi zavražděnými (v Klánovickém lese) člověkem, který pak zabíjel na filozofické fakultě. A podle mě paní tou zprávou jasně dala najevo, že ona nechce být obětí. Ona chce místo toho raději žít.
A divil by se někdo tomu, kdyby syn paní byl vychován jako oběť a pak by zjistil, že má právo se mstít za své utrpení? Já ne. Já bych k němu měl soucit.
A stejný soucit cítím i vůči obětem čehokoliv. I já jsem byl obětí šikany. Ale naštěstí jsem byl nemocný a k tomu, abych se uzdravil, jsem zjistil, že zůstávat v roli oběti je to nejvíc nešťastné řešení, jaké existuje. Tedy kromě vraždy a sebevraždy. Protože dokud jsem oběť, tak nemůžu nic pro sebe udělat. A domnívám se, že lidé si zaslouží aspoň vědět, že je i druhá cesta. Která, jak ukázal pan Kucznik, i objektivně pomáhá i obětem nejhorších trestných činů. Je to bolavé? Ano. Když vás bolí zub, také zubař musí udělat nepříjemné věci. Aby vás zachránil. Protože kdyby nic neudělal, vy byste zemřeli v hrozných bolestech. V důsledku zánětu, který by se rozšířil.
Přijetí a odpuštění
Přijetí podle paní vlastně neznamená vůbec nic. Samozřejmě překládám do vlastní řeči. Protože přijetí podle ní znamená v mém slovníku jen to, že člověk zapomněl. Něco podobného říkají lidé, kteří říkají: Odpustil jsem, ale nemohu zapomenout. Tedy jinými slovy si jen namlouvají, že odpustili. Nebo ještě hůř: Protože se jim říká, že mají odpustit, tak si namluvili, že odpustili. Proto já nikdy po nikom nechci, aby odpustil. Protože chci, aby skutečně odpustil. Tedy přesněji řečeno, jestli se chce posunout dál, jiná cesta není.
Je mi moc líto, že tuto znalost nemá téměř nikdo. A ten, kdo ji má a přizná se k ní, tak musí poslouchat nadávky těch, kteří si myslí, že odpuštěním legitimizují ten hrůzný čin. Ale pravda je opačná: Dokud se s tím činem ztotožňují (např. tím, že se definuji jako oběť), tím to nejen legitimizují, ale tím se podílejí na jeho rozšíření.
Ale chápu, že to lidé neví. Já jsem si tím musel projít mnohokrát, než jsem pochopil, že cesta k mému osvobození vede jen tudy. A protože ten stejný vzorec vidím i při práci s lidmi, tak si dovoluji říkat něco tak strašlivého. A nejdůležitější je to, že vy na sebe nesmíte tlačit, abyste odpustili. Vy naopak musíte udělat vše (kromě kriminálních činů), abyste se pomstili a pak teprve můžete odpustit.
Protože odpuštění je přirozená věc, o jejíž zákonech nic nevíme, a tak si mnoho lidí myslí, že odpuštění je věc zázračná. A přitom stačí udělat to, co je potřeba a odpuštění přijde samo. I když i tak to může trvat roky.
Nejednám racionálně?
To nechám na čtenářích. Protože každý vidí racionalitu jinde. Někdo třeba v tom, že paní absolutně nezajímala pravda o mě a odmítla si přečíst třeba tento a tento článek. Z čehož by paní musela zjistit, že nejsem bludný ezoterik. Což si pořád asi myslí.
Odhalené manipulační vzorce a fauly v mé komunikaci
Když jsem se na to ptal, nedostal jsem žádné vysvětlení. Vždy jen název toho, co podle ní dělám. Já si velice zakládám na přímé komunikaci. Proto mi nedělá problém, když si někdo o mě pomyslí něco špatného. Protože to jsem si musel vyřešit, když o mě jedna podobná paní napsala článek, který byl „důsledně anonymizován“ natolik, že stačil dát do vyhledavače jediný výraz a vyšel jsem jen já a Shakespeare. A podobně „bezchybný“ byl celý článek. Já jsem v něm napočítal 40 chyb. Takže jestli je teď nové slovo pro toho, kdo přináší nové poznatky, tak se hrdě hlásím k tomu, že jsem psychošmejd. Protože já jsem radši psychošmejd, který si uzdravil svou mrtvičku a depresi, než abych byl úspěšný lékař, který je v posteli, protože ničeho dalšího není schopen.
A právě manipulace tím, že je ten druhý manipulátor, je typická pro ty lidi, kteří se chtějí za každou cenu vyhnout čemukoliv bolestivému = svému uzdravení. Zatímco člověk, který chce tomu druhému pomoct, tak se spíše dívá po příčině. Co se stalo tomu člověku tak hrozného, že nevidí možnost komunikovat přímo a místo toho chce manipulovat? Takže kdybych měl stejný pocit já, tak bych to slovo nikdy nepoužil a místo toho se ptal, co mi vlastně chce říct doopravdy. A toto slovo používám jen tehdy, když vidím, že manipulátor využívá svou obrovskou převahu a když chci lidi upozornit, aby se dobře dívali, co se děje.
Takže milá paní, jestli chce, tak mi může odhalit, kde u mě vidí manipulaci. Protože fígl skutečné manipulace je, že vám nedává žádnou možnost reakce, která bude vzatá jako nemanipulativní. Takže v mém případě se mohu ptát. Ale pak mohu být obviněn z toho, že manipuluji pomocí blokády. Na straně 20 je popis. Ale já přitom chci pořád stejnou odpověď, tedy používám to, co by mohlo k prolomení blokády vést, pokud by se jednalo o omyl.
A když se nebudu ptát, tak souhlasím se závěrem paní. A když se vyjádřím, že to tak nevidím, tak logicky se paní ještě víc utvrdí ve svém závěru. Takže je jenom jedna cesta volná. A to chci, aby viděli mí čtenáři. Protože skutečný manipulant nechodí s tím, že je manipulant. On se naopak tváří jako zachránce.
Toxický přístup?
Rozumím tomu, že můj přístup může být takto brán. Takže jsem tuto námitku vzal jako pro mě prospěšnou. Protože já chci pomáhat jen těm, kdo o to stojí. A článek z toho vzešlý mě snad bude chránit před lidmi, kteří se chtějí jen ubezpečit v tom, že oni to dělají správně a ti druzí jim ubližují. Protože pro ty lidi jsem skutečně toxický. Protože já vidím, že není člověk automaticky dobrý, protože mu někdo druhý ublížil. Protože já jsem už od dětství žil s člověkem, který si myslel, že to, že mu někdo ublížil, mu dává právo ubližovat všem, kdo ho mají rádi. Protože ostatní lidé s ním nechtějí mít nic společného. A tak trpí samotou a depresí už více, než 60 let. A podobně jako paní také nechce nic slyšet. A já už to nepotřebuju. Už umím toho člověka obejmout a mlčet. A někdy dokážu přisvědčit i jeho pohledu, kdy za všechno zlé mohou ostatní a on nikdy za nic nemůže. Protože vysvětlování nikdy nepomohlo. Zatímco tento přístup také ne, ale aspoň neuškodí. I když mě bolí, že mezi ty zlé patří lidé, které jsem měl nejraději. Protože oni mi dali lásku a péči. Zatímco deprese tohoto člověka mi nebyla schopná nic dát kromě snahy o péči.
A tak chci pomoct i lidem, kteří o to stojí, aby jejich děti nemusely zažívat to stejné, jako jsem zažíval já. A už ani nemluvě o tom, že by i oni mohli změnit svůj život. Aby konečně mohli žít. A ne jen přežívat.
PS: Paní, o které píšu, s článkem byla seznámena.
