Článek
Caesarova vražda je jednou z nejznámějších událostí dějin. Měla kritickou roli ve vzniku císařství, na tisíciletí se stala kulturní ikonou zpracovanou v mnoha dílech a dost možná zajistila Caesarovo místo v historii. Pokud je jedna věc, kterou skoro každý o Caesarovi ví, je to, že byl zavražděn. Ale samotná vražda a motivy jejích účastníků jsou vlastní fascinující příběhy. Bývalí Caesarovi přátelé, spojenci i úhlavní nepřátelé. Ti všichni se spojili, aby ukončili jeho vládu. Čtěte tedy příběh Caesarova konce.
Plánování úderu
Leden roku 44 před Kristem. Gaius Julius Caesar je na vrcholu světa. Po pěti letech od svého slavného překročení řeky Rubikon přemohl svého hlavního protivníka Gnaea Pompeia, rozdrtil zahraniční nepřátele a dostal se na vrchol Římského světa. Jeho pozice je neohrozitelná, všichni oponenti buď mrtví a nebo omilostněni a integrováni do Caesarova státu. Senát ho jmenoval diktátorem, nejprve na 10 let a později doživotně. Zaobírá se pozemkovou reformou, spravováním dobytých území v Galii a plánováním nové velkolepé vojenské kampaně. Ale netuší, co se proti němu chystá ve stínech.
Konspirátoři, o kterých se budeme bavit, byla dosti široká skupina. Stačí se podívat na tři hlavní vůdce. Cassius byl Pompeiův důstojník, který se vyznamenal v boji na zemi a překvapivě i na moři. Přijal sice Caesarovo omilostnění, ale odmítl se připojit k boji proti zbývajícím Pompeiovcům. Za tento postoj zaplatil odstrčením na nevýznamné funkce, ale získal si respekt mnoha Římanů. Decimus Brutus býval jeden z Caesarových největších podporovatelů. V jeho armádě byl důstojníkem v bojích proti Galům i Pompeiovcům. Od Caesara se těšil velkého respektu a měl se brzy stát guvernérem jedné z nejbohatších Římských provincií. A Marcus Brutus? Dříve podporovatel Pompeia, ale po Caesarově vítězství rychle byl omilostněn. Schopný politik a řečník, s Caesarem měl dlouhodobě vřelé vztahy a jeho matka byla dlouholetá Caesarova milenka. Stejně jako Decimus i on se mohl těšit dobrým pozicím pod Caesarovám režimem.
Tak se můžeme ptát, proč se oba Brutové postavili proti svému chlebodárci? Protože Caesar začínal být čím dál víc mocichtivý. Jeho prvotní rozhodnutí o desetileté diktatuře bylo bráno jeho podporovateli s klidem. Řím nutně potřeboval reformy pro své další přežití. Za toto období je Caesar mohl zvládnout provést a tím se navždy zapsat do dějin Římské republiky. Po konci své vlády mohl v klidu dožít, zatímco by se standardní demokratický systém vrátil k normálu. Ale doživotní diktatura, kterou si Caesar od senátu vymohl, byla daleko děsivější. Pro mnohé to byl signál, že Caesar hodlal jít dál a nechat se korunovat králem. Idea království byla tou nejhorší jakou si Římský republikánský systém mohl představit. Svržení králů byl jeden z hlavních momentů Římských dějin a jejich návrat byl nočním strašákem. Caesar navíc čím dál méně respektoval senát, obcházel ho a uzurpoval si mnohé jeho pravomoci.
Jak Decimus tak Marcus nebyli zdaleka jediní. Caesarův bývalí generál Trebonius. Jeho přátelé z dětství bratři Cascové. Konspirace celkově měla v sobě asi 60 členů senátu. Jistou dobu se zvažovali i další možní spojenci, jako Caesarův generál Markus Antonius či starý státník Marcus Tullius Cicero, ale oba byli nakonec ponecháni v informační temnotě. Spiklenci se dokázali shodnout na nutnosti Caesara zabít, ale provedení a rozsah byli silně nejasné.
Bylo zváženo mnoho možností. Vražda během voleb byla zamítnuta téměř ihned. Byla by sice symbolická, ale příliš veřejná a mohla by vyvolat chaos po celém městě. Zvažovali Caesara zavraždit shozením z mostu, ale tam by bili Caesarovi osobní stráže, proti nimž by většinou fyzicky nepříliš zdatní senátoři pravděpodobně dlouho nevydrželi. A pak padla nová idea. Co Caesara zavraždit v senátu? Tam by neměl své osobní stráže, bylo by to velmi symbolické a konspirátoři by mohli situaci dobře kontrolovat. Původní plány počítaly s vraždou až třeba roku 43 před Kristem, ale zprávy o Caesarově nové plánované kampani za Dunajem je přesvědčily o nutnosti rychle jednat.
Zde také došlo k hlavní rozepři. Cassius navrhl, že by se plán neměl omezovat na Caesara. Přeci jen bylo ve městě několik jeho důstojníků. Nejdůležitější byl Marcus Antonius, ale nedaleko města byl Marcus Lepidus, jenž velel nejbližší legii Římské armády. Pokud chtěli konspirátoři uspět dlouhodobě, měli by je oba zavraždit také. Zde se ukázala hlavní dělící linie spiknutí. Bývalí Pompeiovci podpořili Cassia a bývalí Caesarovci jeho návrh odmítli. Situaci vyřešil Marcus Brutus, jenž se čím dál víc profiloval jako vůdce spiknutí. Přesvědčil Cassia, že jejich plán nebyl o čistce, ale o záchraně Říma před tyranem a že další vraždy by je pouze pošpinili. Jeho výřečnost fungovala. Caesar bude jedinou vraždou dne.
Den na věky pamatovaný
Bylo ráno 15. března, takzvané Březnové idy. Řím se právě probouzel, ale Caesar již byl vzhůru několik hodin. Jeho manželka Calpurnia se probudila s křikem, po noční můře, ve které držela ve svých rukách Caesarovo rozsekané tělo. Je pravděpodobné, že v tu dobu se o spiknutí proti Caesarovi alespoň šepotalo jako o možném po celém Římě. Nic konkrétního, ale dost na vzbuzení obav. Caesar sám se špatně vyspal a rozhodl se, že se raději nezúčastní plánovaného jednání senátu.
Ale zúčastnil se menšího náboženského obřadu, který to ráno probíhal. Tam potkal Spurinnu, věštce, jenž ho předtím varoval, že Caesarovi bude ublíženo na Březnové idy. Když mu Caesar se smíchem řekl, že ten den přišel, věštec mu dopověděl, že ano, ale ještě neskončil. Je pravděpodobné, že Spurinna měl kontakty mezi konspirátory a snažil se Caesara nepřímo varovat. Když se Caesar vrátil domů, čekal na něj Decimus, jenž ho rychle začal přesvědčovat, aby do senátu přeci jen přišel. Řekl, že pokus se Caesar nedostaví kvůli manželčině hysterii (stará špatná starověká Misogynie), senát bude uražen a mohl by zbytečně dělat potíže. Také Caesarovi nalhal o neexistujícím plánu senátorů na udělení nových titulů pro Caesara. Diktátor se nechal přesvědčit a vydal se na cestu do senátu. Během ní mu kolemjdoucí předal papyrus, který si měl Caesar urgentně přečíst. To nebylo nic neobvyklého a Caesar to nechal na později. Později bylo zjištěno, že tento text obsahoval kompletní plány Caesarovi vraždy.
Senátní budova se zrovna rekonstruovala a tak se mocní Říma setkávali na jiných místech. Toho dne se zrovna setkali v Pompeiově divadle, postavené Caesarovým bývalým protivníkem a kdysi spojencem. Autor fikce by nemohl dosáhnout větší ironie. Spiklenci, kteří rychle řešili poslední detaily, byli těsně před jednáním informováni několika neutrálními senátory, že jejich plány jsou mnohými známy a že by měli jednat rychle. Nevýhody rozsáhlého spiknutí se začínali jasně ukazovat.
Caesar dorazil podle plánu. Vstoupil do senátu, kde se usadil na svou speciální novou židli (podivně připomínající královský trůn). Senátor Cimber začal hlasitě žádat Caesara o omilostnění svého bratra, bývalého Pompeiovce. To byl signál, aby se spiklenci rozmístily kolem diktátora. Když Caesar žádost odmítl Cimber ho chytl za tógu načež Casca, Caesarův kamarád od dětství, zasadil první ránu, jenž diktátora lehce zranila. Na chvíli se nikdo další nehýbal a všichni byli zmrzlý šokem momentu. Pak Casca zakřičel: „Bratře, pomoc mi!“, což zlomilo kouzlo situace a další spiklenci vyrazili do útoku.
Caesar utržil další několik dalších ran. Cassius ho sekl přes tváře načež Caesara bodl mezi žebra Cascův mladší bratr. Další ránu zasadil Decimus, když svého bývalého velitele bodl do nohy. Několik senátorů se pokusilo Caesarovi pomoci, ale spiklenci je udrželi mimo dosah. Většina členů senátu pozorovala situaci v šoku. Caesar nakonec padl k zemi kvůli ztrátě krve. Klekl si k němu Marcus Brutus. Shakespearova slavná slova „I ty Brute?“ jsou pravděpodobně založeno na zprávě několika starověkých autorů. Ti za Caesarova poslední slova považovali v řečtině řečené: „I ty, mé dítě?“
V Dantově díle Inferno jsou Cassius a Brutus odsouzeni za svou zradu Caesara k věčnému utrpení v nejhlubším kruhu pekla. Brutus se na dlouhá staletí stal synonymem zrady. Zaslouží si to? Ano. Jistě, svůj čin spáchal z idealismu, ale při tom zavraždil člověka, jenž ho omilostnil a zajistil mu úspěch. A co byl nakonec výsledek Caesarovi vraždy? Vzestup nového vládce, jenž byl historií hlavně znám jako císař Augustus. A tak spiklenci jenž chtěli republiku zachránit pouze zajistili její konec.
Krátké vítězství
Plány spiklenců byli od začátku vágní, co se budoucnosti po vraždě týkalo. Brutus se dokázal stát vůdcem, ale nebyl příliš rozhodný co se politických otázek týkalo. Na čas se spiklenci dokázali dohodnout s Marcem Antoniem a Caesarovci v Římě, ale toto příměří dlouho nevydrželo. Po pár měsících se většina spiklenců stáhla z Itálie do vzdálených provincií. Decimus se v severní Itálii střetl s Antoniem a dočasně vítězil, ale nakonec se proti němu Antony spojil s nejnovějším titánem Římské politické scény. Gaius Octavián Caesar, adoptovaný syn a dědic zavražděného Caesara. Decimus byl zanedlouho zavražděn v Alpách.
Antony a Octavián následně provedli tvrdou čistku v Římě a spolu s Marcem Lepidem zformovali 2. triumvirát. Cassius a Marcus Brutus se spolu s dalšími bývalými spiklenci sjednotili v Řecku a začali formovat armádu na pochod na Řím. Antony a Octavián se vydali s vlastním vojskem do Řecka a střetli se roku 42 před Kristem v bitvě u Filipp. Cassius si v průběhu bitvy spletl vlastní přijíždějící spojence s nepřítelem a promptně spáchal sebevraždu. Brutus, daleko méně schopný generál, následně bitvu proti Caesarovcům prohrál, několik dní se potuloval v horách se zbývajícími podporovateli a nakonec také spáchal sebevraždu. Tak skončili slavní spiklenci.
V Dantově díle Inferno jsou Cassius a Brutus odsouzeni za svou zradu Caesara k věčnému utrpení v nejhlubším kruhu pekla. Brutus se na dlouhá staletí stal synonymem zrady. Zaslouží si to? Ano. Jistě, svůj čin spáchal z idealismu, ale při tom zavraždil člověka, jenž ho omilostnil a zajistil mu úspěch. A co byl nakonec výsledek Caesarovi vraždy? Vzestup nového vládce, jenž byl historií hlavně znám jako císař Augustus. A tak spiklenci, jenž chtěli republiku zachránit, pouze zajistili její konec.
Zdroje a další četba:
GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Caesar: život giganta. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2010. 549 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87374-43-6.
PLÚTARCHOS. Fall of the Roman Republic: Six lives by Plutarch, Marius Sulla, Crassus, Pompey, Caesar, Cicero. Repr. London: Penguin Books, 1988. 361 s. The Penguin Classics. ISBN 0-14-044084-4.
TEMPEST, Kathryn. Brutus: the noble conspirator. New Haven: Yale University Press, [2017], ©2017. xiii, 314 stran. ISBN 978-0-300-18009-1.
