Článek
Polozapomenuté dějiny jsou nově dostupné také v audio formě! Na aplikacích Spotify a Apple podcasts si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Odkazy na ně jsou dostupné buď pod autorským profilem či na konci článku v sekci odkazů. Na facebooku a instagramu jsou navíc nově dostupné galerie fotografií, maleb a map (odkaz opět na stejných místech).
Dvojí pád
Kolaps carského Ruska roku 1917 byl mnoha národy vnímán jako ideální příležitost pro dosažení vlastní suverenitu. Většina z nich byla nakonec potlačena bolševickými vojsky Světského svazu, ale tři baltské státy se měly stát významnou výjimkou. Bolševici zde rychle promrhali svou zpočátku silnou politickou situaci a následné války o nezávislost skončily vítězstvím a nezávislostí Litvy, Lotyšska a Estonska. Všechny tři nově vzniklé republiky však vstoupily do nejistého světa a brzy se v nich vytvořily autoritářské režimy. Ty sice přinesli ekonomickou prosperitu a vnitřní klid, ale nemohly zajistit bezpečí před zahraničními hrozbami.
Osud všech tří zemí byl zpečetěn paktem Ribbentrop-Molotov, jež je všechny zařadil do sféry vlivu SSSR. Po rozdělení Polska a válce s Finskem se sovětský diktátor Josif Stalin rozhodl, že je načase získat zpět ztracené baltské provincie a pomocí vojenského nátlaku vnutil všem třem zemím pro-sovětské vlády, které následně zažádaly o integraci svých zemí do SSSR. Ještě předtím do regionu vstoupila Rudá armáda, která rychle převzala efektivní kontrolu nad místní správou a ve spolupráci s tajnou službou NKVD začala likvidovat oponenty bolševického režimu. Červen roku 1940 se tak stal začátkem nového podrobení všech tří republik.
Baltské země však byly unikátně imunní vůči bolševismu. Místní komunistické strany byly miniaturní a silně oslabené represí místních orgánů a Stalinovými čistkami. Všechny tři republiky navíc provedly rozsáhlou pozemkovou reformu, jež uspokojila většinu místních zemědělců, kteří tvořili naprostou většinu obyvatelstva. Sověty prosazované přerozdělení tak bylo daleko méně atraktivní než v jiných oblastech a velmi rychle zasadilo těžké škody místnímu zemědělskému systému. Na řadu navíc přišly také kruté represe. Tisíce lidí byly odvlečeny na Sibiř a mnozí další byly bez milosti popraveni. Veřejný hněv s okupací rostl každý den a pouze čekal na příležitost.
Tou se stala německá invaze roku 1941. Baltské národy měly s Němci komplikované a často nepřátelské vztahy, ale oproti komunistům byly vítanou změnou. Ve všech třech zemích vypukla lidová povstání, která měla překvapivě velké úspěchy. V Litvě osvobodili povstalci hlavní město Kaunas a několik dalších klíčových center, v Lotyšsku ovládly většinu venkova a části klíčové Rigy a jižní polovina Estonska byla partyzány téměř kompletně dobyta pře příchodem Němců. Bývalá vojska všech tří zemí byly Sověty integrovány do Rudé, ale na začátku invaze prakticky kompletně obrátily své zbraně proti bolševikům.
Němečtí vojáci byly z počátku přivítáni s květinami, ale rychle se ukázalo, že nacisté nemají žádné plány na obnovení baltské nezávislosti. V Litvě následně došlo ke kampani veřejné neposlušnosti a nacisté se mohli spoléhat pouze na místní před-válečné fašisty a další radikály. Větší podporu našli v Lotyšsku a Estonsku, kde se zformovaly dobrovolnické jednotky SS, jež se aktivně podíleli na holocaustu. Tyto jednotky byly později masivně rozšířeny nucenými nábory, ale k tomu došlo až poté, co se Rudá armáda dala do protiútoku. Nacisté byli však po dobu okupace vnímány většinou obyvatel jako to menší zlo a místní si aktivní odboj připravovali pro tradičního komunistického nepřítele.
Do zbraně proti bolševikům!
Odbojové oddíly lesních bratrů se začali formovat ještě před návratem komunistů a už roku 1944 obývali baltské lesy tisíce nadšených odbojářů. Bolševická propaganda je později všechny spojovala s bohatými sedláky a nacistickými kolaboranty, ale realita byla daleko komplikovanější. Ekonomické pozadí bylo velmi různorodé a pro-nacistické elementy tvořili obzvlášť v Estonsku a Litvě malou menšinu. Více jich bylo v Lotyšsku, kde německé jednotky bojovali až do konce války, ale ani tam netvořili kolaboranti většinu odbojového hnutí. Zarytí oponenti komunismu, demokraté a zemědělci všech druhů. To byla hlavní páteř odbojových skupin.
Lotyšsko a Estonsko byly domovem nepříliš organizovaných skupin. Těch bylo skutečně mnoho, ale vzájemně příliš nespolupracovaly a často si i názorově protiřečily. Nedošlo k prakticky žádným vzájemným střetům, ale to bylo především díky přítomnosti bolševického nepřítele. Daleko organizovanější byl odpor v Litvě, kde se nadále nacházela většina důstojníků staré republikové armády. Pro místní stav se často používá název podzemní stát a moderní Litva uznává akta tehdejších partyzánů za zcela legální zákony tehdejší republiky. Ve všech třech zemích byli Lesní bratři především vyzbrojeni opuštěnými německými zbraněmi a staršími předválečnými modely.
Jaké aktivity prováděly tito partyzáni? Prakticky nikde se nesnažili o přímé dobývání území či držení vesnic. Strategie naprosté většiny z nich byla založena na předpokladu, že brzy dojde k válce mezi západními mocnostmi a SSSR, jež umožní baltským národům obnovit svou nezávislost. Stačilo tedy vyčkat a pravidelně oslabovat místní okupanty, což mělo ulehčit budoucí povstání ve stylu roku 1941. Lesní bratři proto především útočili na komunistické funkcionáře, z nichž většina patřila mezi nově příchozí ruské imigranty, vojenské terče a známé členy NKVD. Oddíly partyzánu mohly mít pár členů nebo i stovky bojovníků a podle velikosti také určovali své cíle.
Aktivní boje vypukly především od prvních měsíců roku 1945, kdy zástupci SSSR vyhlásili nové zabírání pozemků, jež do náruče partyzánů vrhlo tisíce nových dobrovolníků. Právě tehdy se většina z nich začala skrývat v lesích, kde budovali své bunkry. Bunkry lesních bratrů si nesrovnávejme například s naším pohraničním opevněním. Jednalo se o rychle postavené struktury, které mohly být prakticky z jakéhokoliv materiálu a především sloužili jako provizorní kryty na noc. Lesní bratři samozřejmě nebyli jen muži a v některých regionech dokonce počet žen zatčených za partyzánskou aktivitu přesahoval počet mužů, ale historický název bratrů k nim naneštěstí plně přilnul.
Období mezi roky 1945 a 1947 bylo vrcholem síly odboje. Odhady počtu partyzánů se liší od několika desítek tisíc až po více než sto tisíc, ale většina z nich byla aktivní právě v tomto období. Litevské hnutí bylo největší a nejlépe organizované, ale i Lotyši a Estonci dokázali posílit spolupráci mezi jednotlivými oddíly a obzvlášť roku 1946 začaly být čím dál větším problémem pro okupantské síly. Sám Stalin byl tímto stavem rozčarován a nařídil proto, aby se na likvidaci partyzánů vyčlenily všechny dostupné zdroje. Hlavní roli měla hrát tajná služba NKVD.
Drahé vzpomínky, hrdé výsledky
Předchůdkyně KGB byla nemilosrdnou pěstí Stalinova režimu. Její baltská operace měla kombinovat cukr a aspoň pět bičů, které měly zajistit pacifikaci regionu. Tisíce důstojníků a ruských agentů měli doplnit místní jednotky pod jménem destrukční bataliony. Ty byly především domovem pro místní kriminální živly, jež na oplátku za službu dostaly od bolševiků amnestii a šanci na jistou míru prosperity. Doplňovala je hrstka místních komunistů a také členové před-válečných fašistických gangů, jež rychle změnily svou ideologii a staly se hrdými komunisty. Destrukční bataliony měly omezenou efektivitu, ale pro účely NKVD bohatě stačily.
Začalo nové období hrůz. Proti samotným partyzánům vypukla brutální kampaň retribucí, jež často mířila proti jejich příbuzným a rodným vesnicím. V tu samou dobu však komunistické úřady zahájily propagandistickou kampaň o amnestii, která měla část partyzánů přimět k dobrovolné kapitulaci. NKVD se však především spoléhala na novou vlnu deportací, jež měli definitivně zlomit místní odpor a rozvrátit základy baltské společnosti. Baltské státy přišli o půl milionu svých obyvatel, které následně nahradily migranti z jiných částí SSSR. Komunisté vedli otevřenou kolonizační kampaň a postupně v ní slavily úspěchy.
Partyzánské hnutí začalo od roku 1948 propadat demoralizaci. Kruté tresty a lákavé amnestie měly své následky, ale také došlo k hlubokému zklamání v otázce západních mocností, které se evidentně nechystali k válce proti SSSR. První vlny deportací způsobily dočasný růst počtu partyzánu díky příchodu lidí utíkajících před nuceným přesunem, ale o roku 1949 začala síla jednotlivých oddílů rychle slábnout. NKVD navíc dokázala část jednotek infiltrovat svými agenty, což vedlo obzvlášť v silně organizovaném litevském odboji k masivním ztrátám. Navíc se postupně začala stabilizovat ekonomická situace a mnozí lidé byly po pěti letech bolševické vlády s novou realitou smířeni.
Boje pokračovali do 50. let, ale už se jednalo o kolabující sílu. Poslední větší střety proběhly roku 1952 a ve většině případů skončily rozdrcením partyzánů. Stalinova smrt a Chruščovovo uvolnění dále demoralizovali zbylé jednotky a rozdrcení maďarského povstání roku 1956 bylo poslední ránou. Neochota západu pomoci Maďarům byla definitivním potvrzením faktu, že k osvobozující válce velmocí nedojde a odbojové hnutí tak ztratilo svou poslední naději. Lesní bratři definitivně složili své zbraně. Pár se jich ukrývalo až do 70. let, ale to už byly pouhé pozůstatky padlé éry.
Jejich odboj však nebyl zbytečný. Idea dlouhého boje se uchytila v myšlení všech tří národů a odboj proti komunismu se pouze přesunul na novou úroveň. Když v 80. letech vypuklo národní obrození baltských zemí tak mezi jeho vůdci byly i veteráni ozbrojeného boje. Další bývalí partyzáni emigrovali na západ, kde vytvořili důležitou část místní pro-baltské lobby, která si získala důležitou pozici ve Washingtonu D.C. I díky činům Lesních bratrů proto v 90. letech nabyli všechny tři republiky svou nezávislost a Litva, Lotyšsko i Estonsko jsou jim za to dodnes vděčné.
Zdroje, další četba a audio odkazy:
Wnuk, Rafał. Lesní bratři: protikomunistické podzemí v Litvě, Lotyšsku a Estonsku 1944-1956. Překlad Michala Benešová. Vydání první. Praha: Academia, 2025. 439 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. Historie. ISBN 978-80-200-3639-1.
Schöningh, Ferdinand: Violent resistance: from the baltics to central, eastern and south eastern europe 1944-1956. Paderborn, 2020, ISBN 978-3-657-70304-3
Švec, Luboš a Štoll, Pavel. Dějiny pobaltských zemí. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 423 s. Dějiny států. ISBN 80-7106-154-9.
