Článek
Dalo by se říct, že titulek je poněkud zavádějící. Přece jen, mnoho čtenářů se na začátku 70. let teprve narodilo či vyrůstalo. Ale i tak si myslím, že si událost s často i dnes vzdáleného Španělska zaslouží pozornost. Přeci jen se jednalo o jeden z dost možná nejdůležitějších atentátů v jeho historii. A ta atentáty přímo překypuje. Tak tedy vpřed do bouřlivého Španělska 70. let!
Premiér a admirál
Roku 1939 se stal Francisco Franco nezpochybnitelným vládcem Španělska. Po letech krvavých a nemilosrdných bojů porazil své nepřátele a mohl určovat budoucnost státu podle svých představ. Bude tak činit až do své smrti roku 1975 a za tu dobu získá řadu spojenců, patolízalů a pár přátel. Jen málokdo zastával všechny tři tyto role a nikdo tak aktivně jako hlavní osoba dnešního textu.
Carrero Blanco se poprvé s Frankem setkal roku 1925, když mu jako mladý člen námořnictva připravoval přijetí na lodi. Za občanské války plně podporoval Frankovy síly a zakončil ji jako kapitán. Během druhé světové války silně obhajoval Španělskou neutralitu, což se s porážkou Osy ukázalo jako velmi moudré. Méně moudrý byl ve svém přesvědčení, že největší hrozbou pro Španělsko představují Židé a Svobodní zednáři i tyto názory mu ale nahrávaly u Franka, pod nímž se roku 1941 poprvé dostal k politické moci.
Následující tři dekády byly pro námořního Carrera Blancavskutku požehnané. S Frankem si dobře rozuměl názorově i povahově a k diktátorovi vzhlížel skoro jako k náboženské figuře. Často donášel na méně loajální členy kabinetu a roku 1967 se stal zástupcem premiéra. V té době už také dosáhl na vysokou funkci námořního admirála a čím dál více Španělů ho vidělo jako Frankova nástupce. Také se pod pseudonymem věnoval psaní, v lepších případech o dějinách a náboženství, v horších o osobnostech, které považoval za nepřátele Španělska.
Po svém jmenování premiérem roku 1970 byla Blancova pozice nástupce již prakticky jasná. Frankovo zdraví se každoročně zhoršovalo a nový premiér rychle odsunul všechny osobnosti režimu, které by mu mohli dělat potíže na vedlejší kolej.
Formální pozici hlavy státu měl po Frankově smrti převzít korunní princ Juan Carlos, zatímco Carrero Blanco by sloužil jako pravý držitel moci. Režim by se pouze kosmeticky, ale nový diktátor měl sílu a vůli ho celkově udržet při starém.
Ale budoucí diktátor tak trochu zapomněl na fakt, že Frankisté nebyli jediná síla v zemi. Opozice vůči režimu se po porážce v občanské válce pomalu reformovala, a to jak doma tak i v zahraničí. Jednou z nejaktivnějších skupin byla separatistická organizace z Baskicka, ETA (Euskadi Ta Askatasuna, Baskicko a jeho svoboda). Ta obzvlášť posílila po monstrprocesu z Burgosu roku 1968 s mladými Basky, jenž rozzuřil mnoho obyvatel regionu. Baskové tvrdě oponovali Frankovým snahám o pošpanělštění Baskicka a doufali v jeho svržení a plnou nezávislost. A Carrero Blanco byl ideální cíl pro jejich hněv.
Operace Zlobr
Původní cílem Basků nebylo Carrera Blanca zabít, ale zajmout. Plánovali ho vyměnit za všechny své uvězněné členy, podobně jako dříve unesené vyměňovali za výkupné. Pokud by jejich podmínky nebyly splněny, Blanca by popravily. Uvažovalo se o několika alternativách, například Blanca přinutit k sjezdu automobilem ze silnice a tam ho zajmout, nebo ho přinutit opustit kostel, kam pravidelně jezdil na mši a unést ho tam. Nakonec se rozhodli pronajmout si sklepní byt na adrese Calle Claudio Coello 104 v Madridu, podél ulice kudy Blanco do kostela pravidelně jezdil, aby lépe mohli akci provést.
Komando ETA, které později používalo krycí jméno Txikia (podle jména člena ETA Eustakia Mendizabala, zabitého v dubnu 1973), dorazila do Madridu postupně během února 1973, kde se vydávali za baskické studenty hledající práci. Dost zajímavé byly reakce sousedů, kteří si z nich často dělali šprýmy o tom, že jako Baskové musí být členové ETA. To, že se omylem strefili do černého ještě dlouho nezjistí.
V průběhu roku došlo k významné změně plánů. Blanco intenzivně posiloval svou pozici a vznikla obava, že se jeho tělesná stráž rozšíří tak, že únos nebude možný. Separatisté měli výhodnou lokaci a rozhodli se, že provedou místo únosu atentát. Během pěti měsíců skupina vykopala tunel pod ulicí a aby skryla svůj pravý záměr, tvrdila pronajímateli, že jsou studenti sochařství. Tunel byl naplněn 80 kg výbušnin, které byly o pár měsíců dříve ukradeny z vládního skladu.
Dne 20. prosince 1973 v 9:36 hodin tříčlenné komando ETA převlečené za elektrikáře odpálilo výbušninu pomocí dálkového ovládání, když kolem projížděl Blancův automobil. Výbuch vymrštil Blanca a jeho auto 20 metrů do vzduchu a nad pětipatrový kostel, kde přistáli na terase ve druhém patře na protější straně. Blanco výbuch přežil, ale zemřel v nemocnici téhož dne v 10:15. Krátce poté zemřeli i jeho bodyguard a řidič. Převlečení útočníci na ohromené kolemjdoucí křičeli, že došlo k výbuchu plynu, a pak ve zmatku utekli. ETA se k odpovědnosti přihlásila až22. ledna 1974. Samotní atentátníci nebyli nikdy plně identifikováni.
První Španělský astronaut
Franko byl situací těžce zasažen, Blanco byl jedním z jeho nejstarších zbývajících spolupracovníků a jediný člověk, kterého považoval za svého plnohodnotného nástupce. Čím dál víc se tak upnul k osobě budoucího krále Juana Carlose. Španělští Frankisté se mezitím pustili do střetu o budoucnost režimu. Reformní proud pod novým premiérem Carlosem Ariasem Navarrem se pokusil o uvolnění režimu, ale silně konzervativní část armády a byrokracie dokázala reformám na chvíli zabránit.
Kromě skalních Frankistů doopravdy oplakával admirála-premiéra málokdo. Španělsko po letech ekonomického růstu začínalo stagnovat a popularita režimu nebylo nijak závratná. Sám Blanco byl vnímán spíše jako zákulisní figura, často se špatným vlivem na Franca. Mezi lidmi se žertovalo, že se admirál, jehož auto při výbuchu vyletělo 20 metrů do vzduchu, stal prvním španělským kosmonautem, v narážce na Francovy často megalomanské plány. Boj mezi jednotlivými frankistickými frakcemi pouze posílil nechuť mnoha běžných lidí k režimu. To byl jeden z mnoha faktorů, který umožnil Juanu Carlosovi, jenž se po Francově smrti roku 1975 stal králem, konečně ukončit éru diktatury. To, že jako premiér nebyl přítomen Carrero Blanco, ale reformista Navarro, pro Španělsko přímo nebeský dar.
A co ETA? Ta ve svém boji pokračovala, a dokonce ještě zesílila své útoky během nové demokratické éry. Ale Baskům postupně docházela s touto čím dál krutější organizací trpělivost a od konce 80. let začala ETA silně slábnout. Ozbrojeného boje se organizace vzdala roku 2011 a plně se rozpustila o sedm let později. I přes mnoho krutých činů se mnoho historiků domnívá, že bez atentátu roku 1973 by Španělská cesta k demokracii byla daleko delší a tvrdší, pokud by vůbec byla.
PRESTON, Paul. Franco. Překlad Radim Klekner a Luboš Heger. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2001. 706 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-7257-619-4.
CARR, Raymond. Spain 1808-1975. 2nd ed. Oxford: Clarendon Press, ©1982. xxx, 856 s. Oxford history of modern Europe. ISBN 0-19-822127-4.
FOREST, Eva, Operation Ogro: The Execution of Admiral Luis Carrero Blanco, Ballantine books, 1976, 208 s. ISBN 9780345253538
