Článek
To se mi třeba stalo hned při mé první cestě na ostrov Korfu. Byla to báječná dovolená a od té doby jsem na tom ostrově byl víc jak 10 krát.
Ale pochopitelně ta první cesta je jako vždy nezapomenutelná.
Při tehdejší společné večeři jsem se dal u stolu do řeči s jedním mladým mužem. Stůl nám byl oběma přidělen. Mladíka posléze velmi elegantně okupovala „sociální pracovnice“ na dovolené. Pro úplnost dodávám, že se netajila tím, že si vydělávala svým tělem. Jako mladá emigrovala. A touto profesí si vydělala v USA dostatek peněz, aby si užívala poklidného, zajištěného stáří, života a volnosti.
Mezi to užívání patřil i onen mladík!
Pro mne byl ovšem vtip v tom, že ačkoliv jsem si jel na Korfu odpočinout od filmařských starostí, ukázalo se, že onen mladík je synem jednoho známého epizodního herce.
A od té doby říkám ono úsloví o setkání Měsíci.
Nemusíte poznávat jen neznámé lidi z oboru. Stane se, že potkáte rovnou známého.
Aktuálně jsem jel z Prahy do Žiliny vlakem. Usadil jsem se a koukám: O pár sedadel dal sedí paní Irenka Ulmová, dlouholetá režijní spolupracovnice režiséra Antonína Vomáčky.
„Já jsem si myslela že jste to vy,“přivítala mne, když jsem k ní přistoupil a ona mi podala ruku. Už jsem se chtěl zeptat, jak se má pan režisér Vomáčka, když pokynula paní Irenka rukou a pan režisér seděl naproti.
Bylo to krásné milé setkání na několik okamžiků, protože nemám ve zvyku obtěžovat. Sám vím moc dobře, jak lidé filmové a televizní profese potřebují od lidí spíše odpočívat a jak jsou rádi za každou anonymitu.
Nicméně jsme stačili zavzpomínat na zlaté časy naší spolupráce. Paní Irenka panu režisérovi (82) připomněla, že jsme se potkali při natáčení skečů se Zdeňkem Izerem pro TV Prima.
To už bylo prakticky před 20 lety a po celou tu dobu jsem mohl pozorovat pana režiséra i paní Irenku. Tvořili dokonale sehraný tým a jedině díky nim mohly pořady typu Telebazar nebo Kinobazar vůbec vzniknout.
Ani nevím přesně v kolika scénkách jsem s Izerem hrál. Zato si dobře pamatuji, jak jsem v zaměstnání chodil pořád sem a tam s textem v ruce a jak se říká, cpal si text do hlavy.
Dnes můžete řadu těchto scének najít na YouTube a asi jedna z nejlepších a populárnějších je Izer – důchodce. Ano, a ten druhý dědek jsem já.
Telebazar Zdeňka Izera
Samozřejmě, většině lidí jména tvůrců mnoho neříkají. Možná je to tak dobře. Za tvůrce mají hovořit jejich díla. Pan režisér Antonín Vomáčka má za sebou hezkou řádku televizních snímků, pořadů, dokumentů, soutěží i zábavy.
Stačí když připomenu legendární scénku Felixe Holzmanna s Ivou Janžurovou, „Včera dnes a zítra“. Určitě si vybavíte třeba takovou soutěž o Poklad Anežky České. A třeba, k mému osobnímu překvapení, v šedesátých letech režíroval legendární pořad Co tomu říkáte, pane Werichu?
Podepsaný je ale třeba pod takovými pořady jako Hitšaráda Šípa-Uhlíře, S politiky netančím Šimek-Bubílková a se Zdeňkem Izerem také ještě Na Palmě.
Jak říkám, to setkání dnes ve vlaku bylo víc než milé a bylo na co vzpomínat.
No, protože já sám jsem tak trochu humorista, potěšil jsem paní Irenku i pana režiséra Vomáčku jedním bonmotem. Autorem je legendární barrandovský kameraman Josef Pávek, který mi kdysi dal dobrou radu do života.
„Tvoř tak, že když se za sebou ohlédneš zpět, tak aby tam nebylo nas…“
To poslední slovo jsem pochopitelně pronesl polohlasně a decentně.
Této rady jsem se v životě držel důsledně. A když jsem se o ni teď podělil s panem a režisérem Vomáčkou a paní Irenkou, neopomněl jsem dodat: „Vy se můžete s klidem ohlížet celý život“.
Pan režisér Vomáčka je ročník 1941. Paní Irenka jistě přinejmenším o pár dekád mladší. S radostí i úctou jsem konstatoval, že se oběma v zaslouženém důchodu stále daří a vitalita a humor je neopouštějí.
Takovéto setkání vždycky potěší, i kdyby bylo třeba na Mesíci.
