Článek
Všichni si mysleli, že Andrejova pravá ruka Alenka Schillerovic přehání, když o šéfovi generálního štábu armády Řehkovi řekla: „Úplně se osypu, když čtu jeho vyjádření, jeho headliny připravme se na válku.“ Bohužel nepřeháněla.
Když ji sám Vladimir Vladimirovič nominoval na Stalinovu cenu míru (rusky Stalinskaja premija mira) a měla jet do Moskvy přednést kandidátskou řeč, potkala omylem (nebo to nebyl omyl, nastražili to na ni, aby ji znemožnili?) Karla Řehku. Kráčel proti ní chodbou sněmovny v generálské uniformě, ona se několikrát pokřižovala, jak ji to naučil šéf Andrej po loňské návštěvě Pražského Jezulátka, na obranu mumlala „chceme žít v míru, chceme žít v míru, chceme žít v míru“, ale málo platné, už cítila, jak to na ni jde.
A taky to na ni šlo. Celá se úplně osypala. Bylo to mnohem horší, než když jen četla Řehkova vyjádření, to jí pak stačil suchý zásyp. Ne, bylo to horší, jeho fyzická přítomnost osypky prudce zhoršila, vyskákaly jí po celém těle pupínky velké jak angrešty, dokonce i na obličeji. A takto osypaná letěla do Moskvy přednést svou kandidátskou řeč.
Bylo to těžké, ale co by Alenka neudělala pro mír? Pro světový mír? Protikandidátem jí byl Maďar Viktor a Slovák Robert, ale ona, celá k nepoznání osypaná, vystoupila na Rudém náměstí zaplněném tanky a obrněnými vozy, pod nebem, jež křižovaly suchoje, a přednesla svou kandidátskou řeč.
Řeč, za kterou by se ani její šéf nemusel stydět, jak byla dobrá. Začala ruštinou, jež o sto verstev předčila její angličtinu: „My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“ Obrovský potlesk Rudého náměstí. I Vladimir Vladimirovič lehce pokýval hlavou. Pokračovala, osypky neosypky: „My chceme žít v míru, my chceme žít v míru, my chceme žít v míru…“ Potlesk, a dokonce i jemný úsměv Vladimira Vladimiroviče, zatímco Viktor s Robertem se ošklivě mračili, cítíce, že se jim cena Josifa Vissarionoviče Džugašviliho vzdaluje.
Povzbuzena, zapomněla na osypky a rozvinula svoji myšlenku: „Určitě ne být připraveni na válku, my chceme žít v míru, v míru, v míru.“ Opět potlesk, a to už našla svoji starou sílu a volala (v rozrušení česky): „Zbrojaři jsou jedním z vítězů této krize spolu s energetickými firmami, oni plus řetězce, to znamená, to jsou vítězové, a banky, ještě jsem zapomněla na banky, to je čtvrtý vítěz této krize!“
Jak už byla rozjetá, zvolala mocným hlasem, už zase rusky: „Chceme mír, chceme mír bez NATO!“
A pak se to stalo, pak se to skutečně stalo. Vladimir Vladimirovič vstal, vše utichlo, stíhačky na nebi se zastavily, střely z tanků se zastavily, na Krasnoj ploščadi zavládl mír, Vladimir Vladimirovič šel k Alence, objal ji svými svalnatými pažemi a v tu chvíli, ano v tu chvíli jí zmizely všechny osypky! Měla pleť zase jako na billboardech a cítila, jak se vznáší mezi suchoji nad Rudým náměstím. „Jsi matka světového míru,“ pošeptal jí Vladimir Vladimirovič (Ty mať mira vo vsjem mire).
