Článek
Vyvíteokomjeřeč seděl na tom předávání státních vyznamenání 28. října obklopen nepřáteli. On, který pro nás chtěl jen to nejlepší, chtěl nás dostat na špici Evropy, on, kterému ukradli prezidentství, a musel se dívat se na tu strašnou nespravedlnost. Ani manželku mu nedovolili vzít si do Vladislavského sálu, ani syna, kterého, když mu bylo nejhůř, ani boeing nedokázal řídit, poslal na Rusy okupovaný Krym, ať se zotaví. Seděl tam jak nahý v trní.
Ale to nejhorší teprve mělo přijít, když ten, co mu ukradl úřad, vyznamenal Martu Kubišovou. ANO, tu, které zakázala zpívat organizace, jíž před revolucí tak věrně sloužil, jíž dával informace. Tohle už bylo moc, do očí mu vrhkly slzy a rozhodl se, že ještě víc zdraží rohlíky a vodňanská kuřata.
Pak to v té televizi, co mu zůstala věrná, celému národu i světu vysvětlil: „Podívejte se, my tu žijeme v pohádce. Víte, jak se jmenuje ta pohádka? Císařovy nové šaty. Pohádka je o tom, že předseda ZO KSČ, nomenklaturní kádr, komunistický rozvědčík, předává vyznamenání paní Kubišové, která byla jeden z hlavních symbolů naší revoluce.“ A dodal: „Pohádka je o tom, že pan prezident se cítí jako nový Václav Havel. A to je absurdita naší doby, kdy on předává vyznamenání a chartisti a havlisti to akceptují.“
Nenechte se ošálit slovy o pohádce, kterou si před spaním každý večer čte a snaží se jí porozumět. Ne, ublížený a o úřad okradený položil důraz na slova „naší revoluce“. Byla to přece revoluce jeho organizace, pro kterou pracoval a která zakázala Kubišové zpívat. A jeho organizace si pak vybrala zpěvačku jako symbol revoluce. Jeho organizace dokázala, že se stal nejen miliardářem, ale dokonce i premiérem.
Ale pak přišla ta druhá organizace, ta vojenská, která nikdy neměla tu jeho ráda a která dokonce, jak on dobře ví, práskala Američanům, a ta mu ukradla prezidentský úřad a strčila tam svého člověka, svého rozvědčíka, který se teď dokonce cítí jako nový Havel. Co Havel, možná se cítí jako nová Kubišová, je přece progresivní.
Při recepici ve Španělském sálu pak Vyvíteokomjeřeč pošeptal manželce (na žranici ji pozvali): Měl jsem robiť pre vojáky, ne pro eštébáky, dněska mi to došlo.“ A ona mu pošeptala: „No, asi jo, ty můj burýšku, tak se k nim dej.“
