Heydrichův adjutant se stal manažerem Philipsu. Američané zpochybnili jeho výpovědi

V září 1988 se americké ministerstvo zahraničí znovu zabývalo minulostí muže, který byl v západoněmeckém průmyslovém prostředí dlouhá léta znám jako úspěšný manažer. Hans-Hendrik Neumann už byl třináct let v důchodu a do jeho osmdesátých narozenin zbývaly necelé dva roky. Americké úřady však při posuzování jeho vízové způsobilosti narazily na zásadní rozpory mezi tím, co o sobě vypovídal, a tím, co obsahovaly dochované nacistické dokumenty.

V diplomatické zprávě z 20. září 1988 dospělo ministerstvo zahraničí již potřetí k závěru, že Neumann nepřekonal důvody, které mu bránily v získání amerického víza. Úředníci upozornili především na jeho někdejší působení v nacistické bezpečnostní službě SD a na blízké vztahy s Reinhardem Heydrichem. Z dokumentů podle nich vyplývalo, že Neumann opakovaně zlehčoval význam svých válečných funkcí.

Muž, který v osmdesátých letech vysvětloval americkým úřadům svou minulost, přitom kdysi pracoval přímo po boku jednoho z hlavních organizátorů nacistického teroru. A jeho kariéra v SS zdaleka neskončila odchodem z Heydrichovy kanceláře.

Hans-Hendrik Neumann se narodil 4. srpna 1910 v Barmenu, dnešní součásti Wuppertalu. Vzdělání získával především v saském Chemnitzu, kde navštěvoval gymnázium a obchodní školu a získával také zkušenosti v elektrotechnickém podniku. Jeho další život však výrazně ovlivnilo rozhodnutí, které učinil ještě před Hitlerovým nástupem k moci.

V roce 1930 vstoupil do NSDAP, krátce působil v SA a následujícího roku přešel k SS. Později se zapojil také do činnosti bezpečnostní služby Sicherheitsdienst, známé pod zkratkou SD. Ve vlastních životopisech z let 1934 a 1938 uváděl jako datum začátku služby u SD 1. prosinec 1933. Právě na tyto písemnosti se o více než půl století později odvolávali američtí úředníci.

Neumann absolvoval důstojnickou přípravu a v polovině třicátých let se dostal do blízkosti Reinharda Heydricha, který tehdy upevňoval svou moc nad nacistickým bezpečnostním aparátem. V letech 1935 až 1939 působil jako jeho adjutant. Byla to funkce umožňující přístup k důležitým jednáním, důvěrným informacím i zvláštním úkolům, které přesahovaly běžnou kancelářskou službu.

Heydrich se v roce 1936 stal šéfem bezpečnostní policie a SD. O tři roky později převzal také vedení nově vytvořeného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, známého jako RSHA. Pod jeho pravomoc spadaly mimo jiné gestapo, kriminální policie a bezpečnostní služba SD. Tento aparát se zásadním způsobem podílel na pronásledování odpůrců nacismu, deportacích a později také na organizování holokaustu.

Neumannovo působení po Heydrichově boku nebylo omezeno na přípravu schůzek. Americké diplomatické dokumenty z roku 1988 připomínají jeho zvláštní služební úkoly i přímé kontakty s nejvyššími představiteli bezpečnostního aparátu. Podle dochovaných služebních záznamů se rovněž podílel na zpravodajské a spojovací činnosti. Při začátku druhé světové války plnil úkoly související s Hitlerovým hlavním stanem.

Význam Neumannova postavení dokládají také dokumenty o jeho pozdějším vyslání do zahraničí. Z nich vyplývá, že Heydrich svému někdejšímu adjutantovi důvěřoval a osobně podporoval jeho služební postup. V říjnu 1941 například požádal o Neumannovo povýšení a současně prosazoval jeho vyslání do Stockholmu, kde měl plnit důležité politické úkoly.

Právě rozsah těchto vazeb začal být po válce problematický. Neumann se totiž později snažil svou službu představovat jako činnost s podstatně omezenějšími pravomocemi. Dochované písemnosti však americké úřady vedly k jinému hodnocení.

Po německém obsazení Norska v dubnu 1940 se Neumann začal podílet na činnosti nacistického okupačního aparátu. Pomáhal norským kolaborantům s budováním organizace Hird, polovojenské složky fašistického hnutí Nasjonal Samling vedeného Vidkunem Quislingem. V únoru 1941 se zapojil také do získávání norských dobrovolníků pro Waffen-SS.

V květnu téhož roku převzal velení průzkumné jednotky divize SS Nord ve Finsku. Na podzim 1941 byl na Heydrichův příkaz vyslán do neutrálního Švédska, kde při německém zastupitelském úřadu ve Stockholmu působil jako policejní atašé. Jeho úkoly souvisely se sledováním politické situace, činností zpravodajských služeb a německými zájmy v severní Evropě.

Právě tuto etapu jeho kariéry později podrobně zkoumali američtí úředníci. Neumann se snažil vysvětlovat svou přítomnost ve Švédsku převážně běžnými služebními záležitostmi, včetně otázky vojenského zásobování. Americké ministerstvo zahraničí však upozornilo na Heydrichovu korespondenci z října 1941. Ta podle jeho hodnocení ukazovala, že Neumannovo vyslání souviselo s významnými politickými a zpravodajskými úkoly týkajícími se Norska a Británie.

Po několika měsících se Neumann vrátil do Norska. V květnu 1942 převzal vedení takzvaného Einsatzstabu, politicko-organizačního štábu působícího pod říšským komisařem Josefem Terbovenem. Jeho úkolem bylo především zajišťovat spolupráci mezi německou okupační správou a norským kolaborantským režimem Vidkuna Quislinga. V některých obdobích Neumann dokonce zastupoval samotného Terbovena.

Podle norského historika Torgeira Ekerholta Sæveraase se Neumann těšil značné důvěře mezi německými i norskými představiteli. Jeho funkce mu poskytovala přístup k důležitým politickým informacím a umožňovala ovlivňovat fungování okupačního aparátu. Právě v této době se také uskutečnila jedna z nejtragičtějších událostí norských válečných dějin.

Dne 26. listopadu 1942 opustila přístav v Oslu německá loď Donau s 529 židovskými deportovanými. Po přepravě přes Štětín skončili v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Pouze devět lidí z tohoto transportu přežilo válku.

Neumannovo působení se časově překrývalo s přípravami a uskutečněním těchto deportací. Historik Sæveraas výslovně upozorňuje, že dostupné prameny neumožňují jednoznačně doložit jeho osobní účast na rozhodnutí o odvezení norských Židů. Vzhledem k jeho postavení v okupační správě a kontaktům s nacistickým bezpečnostním aparátem však považuje za pravděpodobné, že byl o probíhajících opatřeních velmi dobře informován.

Ještě důležitější je Neumannovo vlastní vystoupení přibližně dva týdny po odplutí lodi Donau. Před německými důstojníky v Oslu hovořil o deportacích jako o součásti nacistického „radikálního řešení židovské otázky“. Uvedl také, že Židé z Norska byli odvezeni na východ.

Podobně se vyjadřoval při jednání se švédským generálním konzulem Claesem Westringem. Připustil, že deportace byly německou iniciativou uskutečňovanou v souladu s celkovou nacistickou politikou vůči evropským Židům. Odmítavě se stavěl také k návrhu, aby deportovaní Židé mohli být místo odvozu do nacistických táborů internováni ve Švédsku. Obával se mimo jiné jejich možného působení proti Německu.

Neumannovy výroky jsou významným dokladem toho, že se o pronásledování norských Židů nejen dozvídal, ale také o něm sám hovořil v souvislosti s celkovou nacistickou politikou. Přesný rozsah jeho účasti na rozhodování o deportacích však zůstává otázkou, kterou nelze bez dalších důkazů uzavřít.

Na podzim 1944 se Neumann zapojil do koordinace nucené evakuace obyvatel severonorských oblastí Finnmark a Nord-Troms při ústupu německých vojsk. Působil jako spojovací důstojník mezi Wehrmachtem, Terbovenovou správou a norskými kolaborantskými úřady. Koncem roku byl převelen na frontu do Maďarska, kde velel pluku 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. Závěr války prožil u této jednotky a po německé kapitulaci padl do britského zajetí.

Po německé kapitulaci se Neumann dostal do pozornosti spojeneckých vyšetřovatelů, kteří se snažili objasnit fungování nacistického bezpečnostního aparátu a vztahy mezi jeho představiteli.

Dne 4. září 1947 poskytl přísežné prohlášení pro obhajobu Franze Sixa, bývalého vysokého představitele SD souzeného v norimberském procesu s veliteli Einsatzgruppen. Neumann v dokumentu popisoval především vztahy mezi Sixem a Reinhardem Heydrichem. Tvrdil, že Heydrich považoval Sixa za příliš intelektuálně založeného a ochotného ke kompromisům a že mezi nimi existovalo značné napětí.

Prohlášení se dochovalo v archivu Harvard Law School. Neumann nebyl v tomto řízení obžalovaným. Jeho dokument byl předložen obhajobou, proti čemuž žalobce vznesl námitku. Především však ukazuje, že Neumann měl osobní znalosti o vztazích uvnitř nejvyššího vedení bezpečnostní služby a po válce mohl tyto zkušenosti využívat při výpovědích ve prospěch bývalých kolegů.

Jeho vlastní poválečný život se mezitím začal ubírat úplně jiným směrem. V roce 1949 nastoupil do německé společnosti Philips v Hamburku. Postupně získával stále významnější manažerské pozice a v roce 1951 se stal ředitelem hannoverské pobočky. Od ledna 1957 pak vedl společnost Valvo, která patřila do skupiny Philips a zabývala se výrobou elektronických součástek.

Nešlo o bezvýznamné zaměstnání někdejšího nacistického důstojníka. Neumann se vypracoval mezi vedoucí představitele podniku působícího v důležitém průmyslovém odvětví poválečného západního Německa.

Dobový odborný časopis Funk-Technik v červnu 1974 připomněl jeho pětadvacetileté působení u společností Philips. Text vyzdvihoval jeho manažerské schopnosti, organizační přístup a význam pro rozvoj hamburského podniku Valvo. Připomínal také jeho předchozí pětileté působení ve vedení hannoverské pobočky.

Je pozoruhodné, jak odlišně tento profesní portrét působil ve srovnání s Neumannovou válečnou kariérou. V popředí stály obchodní výsledky, technické znalosti a organizační schopnosti. Jeho někdejší služba Reinhardu Heydrichovi ani významné postavení v okupovaném Norsku nebyly součástí obrazu, který o něm odborný časopis vytvářel.

V roce 1975 odešel Neumann do důchodu. Za sebou měl více než čtvrtstoletí úspěšného působení ve skupině Philips. Jeho předchozí kariéra v nacistickém bezpečnostním aparátu však nepřestala zajímat americké úřady.

Když se americké ministerstvo zahraničí v osmdesátých letech zabývalo Neumannovou vízovou způsobilostí, mělo k dispozici materiály, které podrobně zachycovaly rozsah jeho dřívějších kontaktů s nacistickým bezpečnostním aparátem.

Zvlášť důležitá byla diplomatická zpráva z 20. září 1988 adresovaná americkému konzulátu v Hamburku. Ministerstvo v ní upozornilo, že se Neumannova vlastní vysvětlení opakovaně rozcházejí s dochovanými dokumenty. Nesrovnalosti se týkaly zejména délky jeho služby u SD, skutečného významu jeho vztahu s Heydrichem a povahy zahraničních úkolů.

Američtí úředníci například připomněli dva životopisy z 28. března 1934 a 22. srpna 1938, které Neumann sám podepsal. V obou uváděl, že do SD nastoupil již 1. prosince 1933. Pozdější vysvětlování své služby přitom podle ministerstva vytvářelo podstatně omezenější obraz jeho zpravodajské činnosti.

Ještě zajímavější jsou dokumenty z října 1941. Z dochované korespondence vyplývalo, že Heydrich osobně usiloval o Neumannovo povýšení a současně prosazoval jeho vyslání do Stockholmu. V dopise vysokému policejnímu představiteli Kurtu Daluegemu ze 17. října 1941 vysvětloval, že za rozhodnutím stojí důležité politické úkoly související s Norskem a Británií.

Americké ministerstvo z toho vyvozovalo, že Neumannovo postavení bylo významnější, než sám připouštěl. Podobné hodnocení podporovaly také písemnosti o jeho zvláštních úkolech v okupovaném Norsku a kontaktech s představiteli kolaborantského režimu.

V jednom z dochovaných hlášení z roku 1940 je Neumann označen za německého spojovacího muže, který se aktivně zajímal o budoucí politické uspořádání Norska. Podle amerických úředníků takové záznamy neodpovídaly představě nevýznamného důstojníka pověřovaného pouze rutinními záležitostmi. Zároveň upozorňovali na další rozpory v jeho vysvětlování válečných úkolů, včetně služby u Hitlerova hlavního stanu.

Ministerstvo zahraničí proto v září 1988 znovu potvrdilo závěr, že Neumann nesplnil podmínky pro udělení amerického víza. Současně připustilo možnost dalšího posouzení, pokud by předložil nové věrohodné informace. Nešlo o trestní rozsudek ani soudní rozhodnutí o jeho účasti na konkrétních nacistických zločinech, ale o administrativní řízení, při němž se jeho vysvětlení střetla s dochovanými historickými dokumenty.

Američtí úředníci tím Neumannovu minulost neuzavřeli. Jejich zjištění však odhalila, jak výrazně se mohl obraz někdejšího nacistického důstojníka lišit podle toho, zda vycházel z jeho vlastního vyprávění, nebo z archivních písemností.

Hans-Hendrik Neumann zemřel 20. června 1994 v Hamburku. Bylo mu 83 let.

Jeho život zahrnoval kariéru ve službách nacistické bezpečnostní organizace, významné působení v okupovaném Norsku i více než čtvrtstoletí ve vedení průmyslového podniku. Přesto jej z mého pohledu nejvýstižněji charakterizuje právě diplomatická zpráva z roku 1988.

V době, kdy už měl Neumann dávno za sebou úspěšnou poválečnou kariéru, se američtí úředníci vraceli k dopisům, služebním záznamům a životopisům starým více než čtyřicet let. Dokumenty, které kdysi potvrzovaly jeho důvěryhodnost v očích nacistického vedení, nyní zpochybňovaly věrohodnost jeho vlastního líčení minulosti.

V červnu 1974 jej německý odborný tisk představoval jako schopného manažera, který pomohl rozvíjet významný podnik elektrotechnického průmyslu. O čtrnáct let později americké ministerstvo zahraničí řešilo, proč jeho poválečné výpovědi neodpovídají dokumentům z doby, kdy pracoval pro Reinharda Heydricha.

Obě části jeho životopisu jsou doložené. A právě jejich spojení ukazuje, jak složité mohlo být poválečné vyrovnávání s minulostí lidí, kteří dříve zastávali důležité funkce v nacistickém mocenském aparátu.