Článek
V dubnu 1989 zaplnila slovenská skupina Monte Rosa bratislavský Park kultúry a oddychu. Podle vlastní kapelní kroniky přišlo přibližně 1200 fanoušků, kteří zpívali její písně a vytvářeli atmosféru připomínající koncert zavedené popové hvězdy. O dva roky později se první album skupiny dostalo na šesté místo prodejního žebříčku. Místo očekávaného pokračování úspěšné kariéry však přišly spory a odchody. Kapela, která se během několika let vypracovala ze studentského projektu mezi výrazné představitele československé elektronické hudby, začala ztrácet své nejdůležitější členy.
Při vzpomínkách na československý synthpop se dnes nejčastěji vybavuje Oceán, Petr Muk nebo následný Shalom. Na slovenské straně hudební scény však ve stejné době působila Monte Rosa, která měla vlastní publikum, výrazný repertoár a ambice přesahující prostředí studentských klubů. Její hudba vycházela z podobných inspirací jako tvorba českého Oceánu, zejména z britského synthpopu a novoromantismu. Přesto si dokázala vybudovat vlastní identitu, založenou na melodických elektronických aranžích a slovenských textech, které se nevyhýbaly ani společenským tématům.
Zajímavý je také osud samotných muzikantů. Milan Bartalský, zpěvák, kterého fanoušci znali pod přezdívkou Monte, vystupoval v době největší popularity před nadšenými posluchači a později hledal uplatnění také v muzikálovém prostředí. V květnu 2025 slovenský deník Korzár přinesl rozhovor, v němž připomněl jeho neobvyklou profesní cestu. Bartalský dnes žije v Praze a pracuje jako dispečer metra. Mezi začátkem jeho hudební kariéry a současným životem se odehrál příběh opakovaných návratů, nenaplněných očekávání i překvapivě vytrvalého vztahu mezi skupinou a jejími fanoušky.
Od studentských kolejí k vlastní hudební identitě
Historie Monte Rosy se začala psát v roce 1985, kdy se na studentské brigádě v Kežmarku setkali Ivan Babocký a Jozef Bomboš. Oba studovali na vysoké škole v Bratislavě, měli hudební zkušenosti a spojoval je především zájem o elektronickou hudbu. Západní scénu tehdy výrazně ovlivňovaly skupiny jako Depeche Mode, Alphaville, Duran Duran nebo Bronski Beat. Pro mladé československé posluchače představovala tato hudba nejen nové zvukové možnosti, ale také kontakt se světem, jehož kultura byla za železnou oponou dostupná jen omezeně.
Babocký s Bombošem začali společně hrát na chodbách bratislavského vysokoškolského internátu Mladá garda. K dispozici měli syntezátory Casio a Korg Poly-800, na nichž přehrávali skladby svých oblíbených interpretů a postupně vytvářeli vlastní hudební nápady. V roce 1986 založili společně s Ivanem Kelementem formaci Boutique, která vystupovala v prostředí studentských klubů. Projekt sice neměl dlouhého trvání, ale právě v tomto období vznikaly základy pozdějšího repertoáru Monte Rosy. Babocký začal skládat původní hudbu, včetně materiálu, ze kterého se později vyvinula například skladba Bezbranní.
Rozhodující okamžik přišel počátkem roku 1987, kdy dvojice hudebníků poznala Jána Korába, studenta designu a začínajícího textaře. Jeho příchod znamenal mnohem víc než pouhé doplnění autorského týmu. Koráb se stal také manažerem skupiny a svými texty postupně ovlivnil její charakter. V březnu 1987 se začala formovat Monte Rosa, jejíž název odkazoval na známý alpský masiv. Podle vzpomínek samotných muzikantů měl současně vyjadřovat určitou nezávislost a odstup od komerčního pojetí populární hudby.
Hudební směřování bylo od začátku poměrně jasné. Dva syntezátory, automatický bubeník, výrazné melodické linky a zpěv měly vytvořit zvuk, který se odlišoval od převládajících kytarových skupin. Prvním zpěvákem se stal Vilo Valach, s nímž Monte Rosa absolvovala první veřejná vystoupení a koncertní cestu po Slovensku. Po neúspěšném vystoupení na festivalu mladých hudebníků v Bojnicích však v roce 1987 odešel. Jeho místo v září obsadil Milan Bartalský, který předtím působil ve skupině ARS.
Právě příchod Bartalského znamenal zásadní změnu. Jeho hlasový projev a pódiové vystupování dodaly hudbě Monte Rosy charakter, který se stal pro její nejslavnější období typickým. Vedle syntezátorových aranží Babockého a Bomboše začaly výrazněji vynikat také Korábovy texty, které se nezaměřovaly pouze na milostné vztahy. Objevovala se v nich osamělost, mezilidské odcizení, nejistota i kritičtější pohled na společnost. Přestože byli členové skupiny inspirováni především britskou elektronickou scénou, jejich písně postupně získávaly vlastní podobu.
Označení slovenští Depeche Mode, které se s Monte Rosou spojovalo, tak vystihovalo především její hudební inspiraci a fanouškovské prostředí. Přímé srovnávání obou skupin ale může být zavádějící. Monte Rosa zpívala slovensky, reagovala na domácí prostředí a snažila se vytvořit vlastní repertoár. Právě tato kombinace jí umožnila oslovit posluchače, kteří v elektronické hudbě hledali něco jiného než běžnou taneční zábavu.
Sídliskové manekýnky a cesta k velké popularitě
První výraznější úspěchy přišly v roce 1988, kdy Monte Rosa uspěla na přehlídce začínajících hudebních skupin Rocklet a postupně se dostávala do povědomí rozhlasových redaktorů i hudebních publicistů. Skutečný průlom však přinesla až skladba Sídliskové manekýnky, jejíž cesta do televizního vysílání nebyla úplně přímočará. Podle kapelní kroniky hudebníci původně připravovali pro televizní hitparádu Triangel píseň Ako máš?. Producentům se ovšem nezamlouval její společensky kritický text, a proto dostaly přednost Sídliskové manekýnky, které byly z tehdejšího pohledu přijatelnější.
Rozhodnutí se nakonec ukázalo jako mimořádně šťastné. V únoru 1989 se Sídliskové manekýnky dostaly na první místo Trianglu a o měsíc později vítězství zopakovaly. V dubnu skončily druhé, ale Monte Rosa už byla mezi mladými posluchači dobře známá. Začaly vznikat fanouškovské kluby, posluchači sledovali televizní vystoupení a cestovali na koncerty. Významnou část publika tvořili příznivci elektronické hudby, kteří současně poslouchali Depeche Mode a další zahraniční interprety.
Rostoucí popularita se projevila také návštěvností koncertů. V dubnu 1989 skupina podle svých archivních záznamů vyprodala bratislavské PKO a v červenci vystoupila v tamním amfiteátru před přibližně patnácti sty lidmi. Pro formaci, která ještě před dvěma lety vznikala na vysokoškolských kolejích, šlo o mimořádný posun. Monte Rosa přitom nezůstávala pouze na Slovensku. Koncertovala také v českých městech a v roce 1989 se v Českých Budějovicích setkala na společném pódiu s Oceánem.
Spojení obou skupin nebylo náhodné. Český Oceán i slovenská Monte Rosa čerpaly z podobných hudebních inspirací a jejich fanouškovské základny se částečně překrývaly. Přesto se jejich další osudy začaly vyvíjet rozdílně. Zatímco Oceán postupně pronikal také za československé hranice a budoval si výraznější mezinárodní kontakty, Monte Rosa se soustředila především na domácí scénu. Rozhodujícím krokem k další kariéře mělo být vydání jejího prvního alba.
Na podzim roku 1989 se do prodeje dostal alespoň singl Ako máš? / Zlomené krídlo. Podle oficiální historie kapely se jeho náklad prodal během několika hodin. Takový zájem naznačoval, že Monte Rosa má dostatečně silné publikum i pro rozsáhlejší nahrávku. Jenže do jejího vývoje začaly výrazně zasahovat politické a společenské události. V listopadu 1989 vypukla sametová revoluce a dosavadní fungování československého hudebního průmyslu se začalo rychle měnit.
Hudebníci se k revolučním událostem připojili mimo jiné zrušením plánovaných koncertů. V prosinci následně vystoupili na benefiční akci Vianoce bez násilia, která byla věnována obětem revoluce v Rumunsku. Nové společenské poměry přinesly svobodu cestování, podnikání i hudební tvorby, současně však otevřely domácí trh zahraniční konkurenci. Pro skupiny inspirované západní hudbou tak začínalo období, kdy už nestačilo nabídnout posluchačům zvuk, který se ještě nedávno dostával do Československa jen obtížně.
Monte Rosa přesto vstupovala do roku 1990 jako zavedená koncertní skupina. V dubnu vystoupila v bratislavské sportovní hale na Pasienkoch společně s Oceánem a francouzskou formací Miss Kong. Na konci roku si obě československé skupiny zahrály v bratislavském PKO znovu. Především se však podařilo dokončit jednání s vydavatelstvím Opus, které Monte Rose nabídlo možnost natočit debutové album. V září 1990 hudebníci nastoupili do bratislavského studia a začali nahrávat materiál, na jehož vydání čekali několik let.
Album přišlo pozdě. Ne kvůli nezájmu publika
Debutové album V prvom rade se do prodeje dostalo až na konci května 1991. Obsahovalo dvanáct skladeb, mezi nimi například Ako máš?, Cis, Bezbranní, Vlastný priestor, Červené mäso, Zatiaľ čo spíš, Film nebo Zlomené krídlo. Součástí nahrávky byla také skladba Manekýnky II, která navazovala na nejznámější hit skupiny. Album představovalo poměrně ucelenou podobu hudebního stylu, který Monte Rosa během předchozích let vybudovala. Elektronické aranže, melodické refrény a texty s osobními i společenskými tématy vytvářely charakteristický celek, jenž dnes připomíná podobu domácího synthpopu na přelomu dvou historických období.
Samotné nahrávání navíc neprobíhalo bez komplikací. Ivan Babocký musel nastoupit základní vojenskou službu, takže závěrečné práce na albu probíhaly bez jeho přímé účasti. Vydání desky se protáhlo do doby, kdy už československá hudební scéna fungovala v podstatně jiných podmínkách než v době největší koncertní popularity Monte Rosy. Přesto album rozhodně nebylo komerčním neúspěchem. V červnu 1991 se podle dobových údajů zachovaných v kapelním archivu dostalo na šesté místo mezi nejprodávanějšími hudebními tituly.
Právě v této chvíli však začaly naplno propukat vnitřní problémy. Mezi členy skupiny a managementem existovaly neshody, společná tvůrčí aktivita slábla a představy o budoucnosti se stále více rozcházely. Po červnovém televizním vystoupení odešel Ivan Babocký a krátce po něm se rozhodl skupinu opustit také Milan Bartalský. Monte Rosa tak během několika týdnů přišla o dvě zásadní osobnosti sestavy, která ji přivedla k největší popularitě.
Právě tento okamžik považuji za nejpozoruhodnější zlom celé její historie. Monte Rosa neskončila proto, že by posluchače přestala zajímat nebo že by se její první album neprodávalo. Rozpadla se v době, kdy konečně získala vlastní dlouhohrající desku a mohla se pokusit navázat na předchozí úspěchy. Samozřejmě nelze tvrdit, že by dřívější vydání alba automaticky zajistilo skupině velkou kariéru. Přesto se nabízí otázka, zda by se její další vývoj neodehrával jinak, kdyby dokázala využít mimořádný zájem publika už v letech 1988 a 1989.
Odchod hlavních členů však neznamenal okamžitý konec samotného názvu Monte Rosa. Jozef Bomboš se společně s Jánem Korábem pokusil skupinu obnovit a v roce 1992 sestavil novou formaci se zpěvákem Eugenem Prejsou a Denisem Havrilou. Projekt později vystupoval pod názvem Monte Monte, připravoval nové skladby a usiloval o vydání alba. Očekávaný výsledek se ovšem nedostavil a připravovaná deska nakonec nevyšla.
Mezitím se Milan Bartalský a Ivan Babocký vydali vlastní hudební cestou. Spojili se s bratry Janem a Dušanem Vozáryovými, kteří byli spjati s českým Oceánem, a společně založili projekt Lorien. Jeho repertoár tvořily především elektronické úpravy židovských tradicionálů. Podle historie Monte Rosy zaznamenal Lorien úspěchy také v českých hitparádách. Šlo o zajímavé propojení hudebníků, kteří se už dříve pohybovali na podobné elektronické scéně, ale tentokrát zkoušeli odlišné hudební pojetí.
V polovině devadesátých let se objevila další naděje na obnovení Monte Rosy. Babocký, Bomboš a Bartalský se v roce 1995 znovu sešli a začali připravovat materiál pro nové album. Natočili demonahrávky a jednali s vydavatelstvími, ale potřebnou podporu nezískali. V té době už byla situace na hudebním trhu výrazně jiná. Elektronická hudba se dál vyvíjela, přicházely nové styly a pozornost vydavatelů se přesouvala k dalším interpretům. Návrat skupiny, která největší popularitu zažila před několika lety, nebyl samozřejmostí.
Návraty, nové projekty a koncert s Camouflage
Významný návrat přišel v roce 1997, kdy Monte Rosa připomněla deset let od svého založení. Vydavatelství Bonton připravilo titul Monte Rosa 87–97, který nabídl reedici debutového alba doplněnou o bonusové nahrávky. Původní trojice Babocký, Bomboš a Bartalský se znovu představila na koncertním pódiu a nové úpravy starších skladeb se dostaly také do rozhlasových hitparád. Říjnové vystoupení v bratislavském klubu Duna Gallery navštívilo podle kapelního archivu přibližně 350 fanoušků.
Ukázalo se však, že obnovení slavné sestavy ještě neznamená shodu na dalším hudebním směřování. Monte Rosa začala experimentovat s tvrdším elektronickým zvukem, měnila podobu aranží i textů a pokoušela se oslovit současné publikum. V roce 1998 do skupiny přišel klávesista Robo Císar, zatímco Jozef Bomboš se rozhodl odejít. Hudebníci dál koncertovali, vystoupili například společně s Petrem Mukem, ale vydání nového studiového alba se opět nepodařilo uskutečnit.
Zpětně je na tomto období zajímavý především střet dvou odlišných očekávání. Pro část publika znamenala Monte Rosa především písně, které si posluchači oblíbili na konci osmdesátých let. Hudebníci však nechtěli zůstat pouze u jejich opakování a snažili se pokračovat v tvorbě. Jejich hledání se na přelomu tisíciletí promítlo také do alternativního elektronického projektu Velvet Machinery, na němž se podíleli Milan Bartalský a Ivan Babocký. Monte Rosa se mezitím postupně měnila ze soustavně fungující skupiny v projekt, který se vracel především při příležitostných koncertech.
Jeden z těchto návratů přišel v prosinci 2004, kdy se původní trojice znovu sešla na pódiu bratislavského klubu Duna. Koncert navštívilo podle kapelní kroniky přibližně 300 příznivců, kteří měli příležitost slyšet skladby spojené s nejslavnějším obdobím skupiny. O rok později Monte Rosa nahrála singl Mapy predstáv a připravovala další materiál. Nové plány však poznamenala vážná nehoda Ivana Babockého, který utrpěl těžké poranění ruky a musel podstoupit několik operací.
Milan Bartalský mezitím odešel do České republiky, kde hledal další pěvecké uplatnění v muzikálovém prostředí. Přesto se Monte Rosa dokázala ještě jednou představit před početným publikem. Dne 24. listopadu 2006 vystoupila v bratislavském PKO jako host německé skupiny Camouflage. Podle kapelního archivu koncert navštívilo přibližně tisíc posluchačů. Pro hudebníky, kteří v osmdesátých letech začínali s fascinací západním synthpopem, šlo o pozoruhodný okamžik. Během své historie přitom dostali příležitost zahrát také před německými Alphaville.
Ani společná vystoupení se známými zahraničními interprety ovšem neznamenala obnovení pravidelné profesionální kariéry. Jednotliví členové měli vlastní zaměstnání, rodinné povinnosti a další hudební aktivity. Monte Rosa pokračovala především díky tomu, že její skladby měly stále své posluchače a zájem o příležitostné koncerty přetrvával.
V únoru 2016 se skupina představila v bratislavském klubu British Rock Stars, kde podle reportáže slovenského portálu MusicPress vystoupila před přibližně dvěma stovkami příznivců elektronické hudby. Zajímavé bylo tehdejší přiznání samotných muzikantů, kteří už společně pravidelně nezkoušeli. Na koncerty se připravovali převážně individuálně a společné hraní museli přizpůsobovat svým pracovním možnostem. Přesto skladby jako Bezbranní, Zlomené krídlo, Ako máš? nebo Sídliskové manekýnky stále dokázaly vyvolat nadšenou reakci publika.
Další vystoupení následovala v rámci setkání příznivců elektronické hudby a specializovaných festivalů. V roce 2018 se Monte Rosa představila na festivalu Synthfest Slovakia a z koncertu později vznikla digitální živá nahrávka live@babylon. Významným obdobím byl také rok 2022, kdy skupina připomněla 35 let od svého založení. Koncertovala mimo jiné v Banské Bystrici a na bratislavské lodi Pink Whale.
Zajímavým potvrzením přetrvávajícího zájmu o její tvorbu se stal také projekt Monte Rosa Reloaded, který se objevil na přelomu let 2023 a 2024. Dvojalbum obsahovalo coververze a remixy původních skladeb v podání dalších elektronických hudebníků a vyšlo v limitovaném nákladu 200 kusů. Nešlo o projekt, který by zásadně změnil postavení Monte Rosy na hudebním trhu. Ukázal ale, že její repertoár dokáže inspirovat další muzikanty i dlouho poté, co skupina prožila své nejslavnější období.
Od slávy na koncertních pódiích k životu mimo hudební scénu
Na jaře 2025 se Monte Rosa opět představila svým příznivcům na setkání fanoušků Depeche Mode v tatranském Ždiaru. Vystoupení bylo spojováno s rozloučením skupiny a připomnělo, jak dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy její členové poprvé začínali společně hrát. Tehdejší zájem fanoušků ukazoval, že některé hudební vzpomínky zůstávají silné i po desetiletích.
Krátce poté vyšel ve slovenském deníku Korzár rozhovor s Milanem Bartalským, jehož profesní osud může působit překvapivě. Zpěvák, který kdysi vystupoval před početným publikem a později zkoušel štěstí také na muzikálové scéně, dnes žije v Praze a pracuje jako dispečer metra. Hudba zůstala součástí jeho minulosti, ale nikoli hlavním zdrojem obživy.
Také životy dalších důležitých členů Monte Rosy se vydaly různými směry. Ivan Babocký se profesně věnuje především informačním technologiím a grafice, zatímco Jozef Bomboš zůstal aktivní v hudebním prostředí jako profesionální muzikant a aranžér. Původní sestava se během desetiletí několikrát rozpadla a znovu obnovila, takže její historie nezná jediný jednoduchý okamžik definitivního konce. Další společné vystupování však zůstává nejisté a bylo by předčasné předpokládat nový návrat.
Při pohledu na celé období od roku 1987 je patrné, jak neobvyklý vývoj Monte Rosa prodělala. V prvních letech dokázala poměrně rychle vybudovat silnou fanouškovskou základnu a získat místo v televizních hitparádách, ale na své první album čekala až do roku 1991. Následoval rozpad nejslavnější sestavy, opakované pokusy o obnovení skupiny a dlouhá období, kdy její členové působili v jiných projektech nebo zcela mimo hudební scénu. Přesto se znovu a znovu vraceli před publikum, které jejich nejznámější skladby nezapomnělo.
Monte Rosa nebyla jen slovenskou odpovědí na Depeche Mode
V historii československé elektronické hudby si Monte Rosa zaslouží vlastní místo. Přestože nikdy nedosáhla mezinárodní popularity svých západních vzorů ani dlouhodobého komerčního úspěchu českého Oceánu, vytvořila repertoár, který pro část posluchačů dodnes představuje důležitou součást hudebních vzpomínek. Její písně zachycují atmosféru konce osmdesátých let, kdy se elektronická hudba postupně dostávala z prostředí nadšeneckých komunit do širšího povědomí veřejnosti.
Na Monte Rose je pro mě nejzajímavější právě skutečnost, že její největší úspěch nepřišel společně s dlouhodobou stabilitou. Skupina vyprodávala koncertní sály, vítězila v televizních hitparádách a její první album se dobře prodávalo, přesto se nejslavnější sestava rozpadla dříve, než mohla na tento úspěch naplno navázat. Její další historie pak byla poznamenána opakovanými návraty, které už nedokázaly zopakovat počáteční popularitu, ale potvrdily trvalý zájem části publika.
Nabízí se otázka, kam až by Monte Rosa mohla dojít, kdyby vydala debutové album o dva roky dříve nebo kdyby její nejslavnější členové dokázali překonat neshody z roku 1991. Odpověď už samozřejmě nikdo nezná. Hudební kariéry se totiž neodvíjejí pouze od talentu a kvality skladeb, ale také od načasování, osobních vztahů, ekonomických možností a okolností, které sami muzikanti často nemohou ovlivnit.
Příběh Monte Rosy ale není pouze příběhem promarněné příležitosti. Je také připomínkou toho, že hudební význam nemusí vždy odpovídat počtu vydaných desek nebo délce profesionální kariéry. Skupina dokázala vytvořit písně, ke kterým se posluchači vraceli i v době, kdy její členové dávno žili vlastními profesními životy.
Když se v roce 2016 po dlouhé přestávce znovu postavili před publikum, nebylo už podstatné, zda se jejich nová tvorba dostane do hitparád nebo zda vydají další album. Lidé si přišli poslechnout skladby, které pro ně byly spojené s mládím, prvními koncerty a dobou, kdy elektronická hudba představovala něco nového a přitažlivého.
Na začátku byli dva studenti se syntezátory na chodbách bratislavského internátu. O téměř čtyřicet let později měli za sebou televizní úspěchy, vyprodané koncerty, jediné klasické studiové album, několik rozchodů i opakovaných návratů. Jejich životy se vydaly různými směry, ale písně, které společně vytvořili, zůstaly.
A právě v tom vidím skutečný odkaz Monte Rosy. Ne v tom, že se nestala dalšími Depeche Mode nebo slovenskou obdobou Oceánu, ale v tom, že dokázala oslovit vlastní generaci posluchačů a její hudba pro ně neztratila význam ani po několika desetiletích.
Zdroje
- Monte Rosa – oficiální historie skupiny – kapelní kronika, historie, sestavy a koncerty.
- Monte Rosa – oficiální diskografie – alba, singly, kompilace a koncertní nahrávky.
- MusicPress – Koncert Monte Rosa: Atmosféra ako v osemdesiatych rokoch, 24. února 2016.
- Korzár – Frontman kapely Monte Rosa bol hviezdou depešákov, dnes robí dispečera v pražskom metre, květen 2025.





