Článek
Prvních několik vteřin skladby Zoo Station mohlo v listopadu 1991 některé posluchače pořádně zaskočit. Místo průzračných kytarových tónů, které se staly poznávacím znamením U2, se ozývá zkreslený, téměř mechanický zvuk. Rytmus působí neústupně, Bonův hlas přichází jakoby přes poškozený reproduktor. Kapela, která ještě před několika lety dokázala zaplnit stadiony majestátními rockovými hymnami, najednou zní neklidně, syrově a místy až nepřístupně.
Tak začíná Achtung Baby, sedmé studiové album irských U2, vydané 18. listopadu 1991 u Island Records. Po pětatřiceti letech není fascinující jen to, jak radikálně se čtveřice Bono, The Edge, Adam Clayton a Larry Mullen Jr. dokázala proměnit. Pod novými zvukovými vrstvami totiž zůstalo něco, bez čeho by veškeré experimentování ztratilo smysl: schopnost napsat skladby, které obstojí i samy o sobě.
Achtung Baby je především nahrávkou o hledání nové identity, o vztazích poznamenaných pochybnostmi a o odvaze připustit, že cesta vpřed nemusí vést přes další zdokonalování toho, co už jednou přineslo úspěch.
Berlín měl přinést nový začátek. Nejdříve ale přišly pochybnosti
Po mimořádném úspěchu The Joshua Tree z roku 1987 se U2 dostali do nezáviděníhodné situace. Stali se jednou z největších rockových skupin světa, jenže další pokračování stejného hudebního směru mohlo znamenat postupné opakování vlastní minulosti. Projekt Rattle and Hum z roku 1988, silně ovlivněný americkými hudebními tradicemi, navíc vyvolal i kritické reakce. Část hudební veřejnosti začala U2 vnímat jako přehnaně vážnou kapelu, která si až příliš uvědomuje vlastní význam.
Na podzim roku 1990 proto zamířili do berlínských studií Hansa, spojených mimo jiné s tvorbou Davida Bowieho a Iggyho Popa. Německo právě prožívalo znovusjednocení a Berlín představoval symbolické místo pro skupinu, která chtěla začít znovu. Hudebníci však brzy zjistili, že změnit zaběhnutý způsob práce nebude jednoduché.
Bono a The Edge prosazovali experimentálnější směřování, zatímco Adam Clayton a Larry Mullen Jr. měli k některým novým nápadům větší výhrady. Nahrávání provázely neshody, nejistota a hledání společné představy o výsledné hudbě. Průlom přišel až ve chvíli, kdy během společného hraní vznikly základy skladby One.
The Edge později popsal, jak producent Daniel Lanois rozpoznal potenciál ve dvou akordových postupech, které kytarista původně zkoušel při práci na jiném nápadu. Jejich propojení dalo vzniknout nové skladbě. Během krátké improvizace se přidal Bono a hudební základ písně se začal formovat téměř spontánně.
One se stala důležitým okamžikem celého nahrávání. Hudebníci konečně našli společnou řeč a zároveň zjistili, že nový směr nemusí znamenat ztrátu vlastní skladatelské identity.
Významnou roli sehrál také zvukový inženýr Flood, vlastním jménem Mark Ellis. Ten měl za sebou mimo jiné spolupráci s Depeche Mode na albu Violator. Podle jeho vzpomínek ho Bono s Adamem oslovili během koncertu Depeche Mode na stadionu Giants Stadium a představili mu svůj plán radikálně proměnit zvuk U2.
Nechtěli se však stát elektronickou kapelou. Šlo jim o otevření vlastní hudby novým rytmickým postupům, zkreslení, zvukovým kontrastům a netradiční studiové práci. Producenti Daniel Lanois a Brian Eno společně s Floodem pomohli vytvořit prostředí, ve kterém se známé nástroje mohly proměnit téměř k nepoznání.
Velká část výsledné podoby alba pak vznikala při dalších nahrávacích a dokončovacích pracích v Dublinu.
Kytary přestaly zářit, aby písně získaly nový charakter
Nejnápadnějším dokladem proměny je skladba The Fly, která vyšla jako první singl ještě před samotným albem. Její rytmická stavba, výrazná baskytara, zkreslené kytary a neobvykle zpracovaný zpěv představovaly odklon od zvuku, s nímž si většina posluchačů U2 spojovala.
Bono zde střídá dvě výrazně odlišné hlasové polohy. Ve slokách zní níže, drsněji a místy téměř posměšně, zatímco refrén otevírá mnohem vyšší, vzdušnější vokální polohu. Hudba současně vytváří pocit nebezpečí i melodického uvolnění.
Kapela přitom nenahrazuje melodii pouhým hlukem. Zkreslení a nové zvukové barvy využívá k tomu, aby známé hudební postupy vyvolávaly jiný emocionální účinek.
Ještě přístupnějším příkladem je Mysterious Ways. Funkově vedený rytmus, pružná baskytara a výrazně upravený kytarový zvuk vytvářejí taneční skladbu, která přesto neztrácí rockovou energii. Daniel Lanois později vzpomínal, jak důležitou součástí nahrávání bylo experimentování s kytarovými efekty a hledání neobvyklých barev nástroje.
Kytara zde nepůsobí pouze jako harmonický doprovod nebo nositel typického rockového riffu. Stává se součástí rytmické struktury a rozhovoru s baskytarou. Hudba díky tomu získává pohyb, který na starších nahrávkách U2 nebýval takto výrazný.
Také Even Better Than the Real Thing pracuje s energickým rytmem a ostřejšími kytarami. Její název i text lze číst jako ironickou úvahu o světě, v němž napodobenina nebo vytvořený obraz mohou působit přitažlivěji než skutečnost. V kontextu nového image skupiny získává tato myšlenka další význam.
U2 tehdy začali zpochybňovat nejen vlastní hudební postupy, ale také představu rockové hvězdy jako vážného, téměř nedotknutelného hlasatele velkých pravd.
Proměna se přenesla i do vizuálního stylu. Obal alba, na němž spolupracovali designéři Steve Averill a Shaughn McGrath s fotografem Antonem Corbijnem, nahradil jediný dominantní portrét mozaikou šestnácti obrazů. Místo jednotného výrazu vznikla směs barev, fragmentů, póz a nečekaných detailů.
Stejný princip později rozvinulo koncertní turné Zoo TV, zahájené v roce 1992. Práce s mediálními obrazy, ironií a přehnanými rockovými gesty ukázala, že Achtung Babynebylo izolovaným studiovým experimentem, ale začátkem širší umělecké proměny.
Pod novým zvukem se skrývá mimořádně zranitelné album
Při prvním poslechu může Achtung Baby působit jako sebevědomá demonstrace nových možností. Za výraznými rytmy, zvukovými experimenty a ironickým vystupováním se ale opakovaně objevují motivy odcizení, zrady, závislosti na druhém člověku a obtížného hledání blízkosti.
Nejznámějším příkladem je One. Skladba se postupně stala jedním z výrazných symbolů společného lidství a smíření. Jenže její vyznění je mnohem složitější, než by se mohlo zdát při povrchním poslechu.
Bono v rozhovoru pro Los Angeles Times v roce 1993 vysvětloval, že píseň sám nevnímal jako jednoduše optimistickou nebo uklidňující. Zdůrazňoval její hořkost a skutečnost, že společná existence ještě neznamená vzájemnou podobnost ani snadné porozumění.
Hudebně působí One poměrně střídmě, melodie je srozumitelná a Bonův zpěv přechází od zdrženlivosti k naléhavosti. Text však nepřináší jednoduché řešení vztahového konfliktu. Připomíná spíše, že blízkost může být zároveň potřebná i bolestná.
Zajímavá je také samotná produkce. Flood později popsal, že původní podobu skladby považovali tvůrci za příliš konvenční. Přestože její hudební základ vznikl rychle, hledání správného aranžmá pokračovalo ještě několik měsíců. Experimentovalo se mimo jiné se zvukem bicích a způsobem, jakým měly podporovat emocionální účinek písně.
Výsledná nahrávka přitom nepůsobí jako demonstrace studiové techniky. Posluchač především vnímá napětí mezi něhou melodie a neklidem textu.
Neméně důležitá je Until the End of the World, jejíž text vychází z představy rozhovoru Jidáše s Ježíšem. Biblický motiv zrady se zde propojuje s osobními emocemi a neobyčejně energickou hudbou. Spojení výrazného kytarového motivu, rytmického tlaku a tématu viny vytváří jeden z nejsilnějších dramatických okamžiků alba.
Zatímco So Cruel rozvíjí bolestné vztahové napětí v pomalejší, intimnější poloze, Ultraviolet (Light My Way)připomíná, že U2 ani při své proměně neztratili cit pro velké melodické oblouky. Jen je zasadili do mnohem neklidnějšího prostředí.
Závěrečná dvojice Acrobat a Love Is Blindnesspak posouvá celé album do ještě temnější roviny. První ze skladeb v sobě nese vzdor a vnitřní rozpor, druhá končí v atmosféře téměř bolestné rezignace. Zvláště Love Is Blindness stojí za pozorný poslech. Její pomalé tempo, tíživý prostor a emotivní kytarový projev dávají závěru desky neobvyklou intenzitu.
Po všem zvukovém experimentování album nekončí triumfálním gestem, ale pocitem nejistoty. Tento dramaturgický krok považuji za jeden z jeho nejpůsobivějších momentů.
Ne každá skladba ovšem funguje stejně přesvědčivě. Například Who's Gonna Ride Your Wild Horses se svým rozměrným refrénem místy vrací k tradičnějším stadionovým postupům. Vedle odvážnějších skladeb proto nepůsobí tak překvapivě. Ani tento návrat ke známějšímu výrazu však nenarušuje celkovou soudržnost desky.
Její předností ostatně není absolutní stylová jednota, ale schopnost udržet pohromadě odlišné hudební nálady a přetavit je do společného vyprávění.
Po pětatřiceti letech obstály především samotné písně
Dobové přijetí ukázalo, že hudební obrat nebyl jen riskantním experimentem bez odezvy. Album se dostalo na první místo britského žebříčku a na druhé místo amerického pořadí Billboard 200. Kritici oceňovali jeho odvahu, přestože se neshodovali na všech stránkách výsledku.
Například Ben Thompson v dobové recenzi pro The Independentvyzdvihl překvapivou vnitřní složitost a melodickou sílu alba, zároveň však neopomněl problematičtější stránky produkce a textů. Dnešní pověst klasické nahrávky tedy nevznikla automaticky a bez výhrad.
Po pětatřiceti letech už elektronické prvky, zkreslené kytary ani experimentální rytmy nepůsobí tak neobvykle jako v roce 1991. Některé zvukové postupy samozřejmě prozrazují dobu svého vzniku. Přesto deska neztratila schopnost překvapovat.
Důležitý je kontrast mezi vnější stylizací a vnitřní emocionalitou. U2 si dovolili znít chladněji, ironicky a mechanicky, ale současně vytvořili některé ze svých nejzranitelnějších skladeb. V The Fly může posluchače strhnout rytmus a zkreslená kytara, zatímco One jej přiměje přemýšlet nad vztahy, které nedokážeme jednoduše napravit. A závěrečná Love Is Blindness ukazuje, jak silně může působit hudba, která místo velkého refrénu nabídne téměř dusivou intimitu.
Neméně pozoruhodné je propojení rockových nástrojů s elektronikou. V nejlepších okamžicích není důležité poznat, který zvuk vznikl kytarou, efektem nebo studiovou úpravou. Jednotlivé vrstvy společně vytvářejí napětí, rytmus a atmosféru. Studiové experimenty mají smysl, protože slouží konkrétním písním.
Achtung Baby proto vnímám jako jednu z nejpřesvědčivějších nahrávek v diskografii U2. Ne všechny její okamžiky jsou bezchybné, ale kapela dokázala proměnit vlastní pochybnosti v hudební přednost. A především se nebála opustit zvuk, který jí přinesl světovou slávu.
Když dnes zazní úvodní zkreslené tóny Zoo Station, už nemusíme prožívat překvapení posluchačů z roku 1991. Můžeme však ocenit něco jiného: jak daleko byli U2 ochotni zajít, aby se nestali pouhou kopií své vlastní minulosti.
Před pětatřiceti lety se pokusili zbavit všeho, podle čeho je publikum bezpečně poznávalo. A právě tehdy vzniklo album, na kterém lze jejich hudební rukopis rozeznat možná ještě zřetelněji než kdy předtím.
Hodnocení: 9/10
Zdroje:
- U2 – Achtung Baby, oficiální diskografie – datum vydání, seznam skladeb, produkční údaje a žebříčky.
- U2 – U2 Begin Recording Achtung Baby in Germany – okolnosti berlínského nahrávání a vznik skladby One.
- U2 – Blowing Up U2 – vzpomínky Flooda na změnu zvuku a studiovou práci.
- Guitar World – rozhovor s The Edgem – vznik skladby One a práce na aranžmá.
- MusicRadar – Daniel Lanois on 12 Career-Defining Records – produkční postupy a kytarové zvuky.
- Los Angeles Times – U2's Pride (In the Name of Songs), 1993 – Bonovo vyjádření k významu skladby One.
- The Independent – recenze Achtung Baby, Ben Thompson – dobové kritické přijetí.
- 100 Archive – Stephen Averill a vizuální identita U2 – grafická koncepce alba.
- https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d1/U2_performing_in_Foxborough_on_Zoo_TV_Tour_8-20-1992_%2815%29.jpg




