Hlavní obsah

Pet Shop Boys a Disco: Šest remixů, které odhalily druhou tvář

Foto: Jo from Newcastle / Wikimedia Commons, CC BY 2.0

17. listopadu 2026 slaví album Disco 40 let. Šest prodloužených verzí ukazuje, že Pet Shop Boys brali taneční hudbu stejně vážně jako popové písně. Retrospektivní recenze hledá sílu i slabiny desky, která zremixovala jejich první úspěchy.

Článek

Na albu nazvaném Disco by člověk očekával především hudbu určenou k tanci. Jenže Pet Shop Boys hned v úvodní skladbě In the Night připomínají, že taneční rytmus nemusí znamenat bezstarostnost. Za pulzující elektronikou se skrývá příběh mladého člověka ve válečné Francii, kde může obyčejné noční zaklepání na dveře znamenat nebezpečí. Tenhle kontrast je pro Neila Tennanta a Chrise Lowea příznačný. Dokážou spojovat zdánlivě neslučitelné věci, aniž by jedna oslabovala druhou.

Disco bývá někdy vnímáno pouze jako doplněk jejich debutového alba Please. Jenže šestice prodloužených skladeb nabízí víc než připomínku prvních úspěchů skupiny. Ukazuje dobu, kdy remix mohl představovat svébytný způsob hudebního vyprávění a kdy taneční parket patřil k nejdůležitějším místům, na nichž vznikala nová podoba populární hudby.

Album vyšlo 17. listopadu 1986 u Parlophonu, pouhých osm měsíců po debutu Please. Obsahovalo šest skladeb v celkové délce přibližně 46 minut. Čtyři vycházely z debutového alba, další dvě, In the Night a Paninaro, byly původně vydány jako B-strany singlů. Nešlo tedy o druhé řadové album, ale o soustředěné představení taneční stránky skupiny, která už tehdy měla za sebou mimořádně úspěšný rok.

Remix jako samostatná hudební disciplína

O skutečném smyslu alba hodně prozrazuje dobový rozhovor pro britský časopis Record Mirror z 22. listopadu 1986. Chris Lowe v něm vysvětloval, že remixy nevznikly speciálně pro nové album. Existovaly už předtím, protože dvojici zajímal rozdíl mezi písní určenou pro singlový trh a nahrávkou připravenou pro taneční klub.

Neil Tennant k tomu přidal podstatné vysvětlení. Zatímco Please podle něj představovalo především melodičtější a textově založenou stránku Pet Shop Boys, Disco mělo nabídnout soustředěnější pohled na jejich zálibu v newyorské elektronické taneční hudbě. Oba přístupy považovali za stejně důležité.

Pet Shop Boys nevnímali remix jako pouhé prodloužení hitu, do kterého se přidá několik minut bicích. Zajímalo je, jak může změna rytmické struktury, důrazu nebo prostoru ovlivnit charakter celé skladby.

Na výsledku se podíleli výrazní tvůrci tehdejší taneční scény. Arthur Baker remixoval In the Night, Julian Mendelsohn stojí za podobou Suburbia (The Full Horror), Ron Dean Miller a Latin Rascals upravili Opportunities. Shep Pettibone dostal prostor ve skladbách Love Comes Quickly a West End Girls. Paninaro si pak Pet Shop Boys upravili společně s Davidem Jacobem.

Výběr těchto spolupracovníků nebyl náhodný. Tennant v dobovém rozhovoru vysvětloval, že si remixéry vybírali podle nahrávek, které se jim samotným líbily. Jejich přístup tak nevycházel pouze z komerční kalkulace, ale především z obdivu ke konkrétním producentům a jejich práci se zvukem.

Když taneční hudba vypráví o strachu, penězích a touze

Úvodní In the Night je jedním z nejlepších argumentů, proč Disco poslouchat jako samostatný celek. Arthur Baker posiluje rytmický tah nahrávky a dává jí výraznější klubový charakter. Opakující se elektronické motivy vytvářejí naléhavost, která se přenáší i do Tennantova zpěvu. Ten přitom zůstává typicky zdrženlivý.

Text odkazuje k francouzské subkultuře zazous, spojované s obdobím nacistické okupace. Mladí lidé, jejich oblečení, hudební vkus i životní postoje se dostávali do konfliktu s dobovou společností. Píseň lze číst jako obraz svobody pod tlakem represivního prostředí, ale také jako otázku, kde v době okupace končí nezúčastněnost a začíná spolupráce. Taneční puls tak vytváří zvláštní kontrast s neklidem a morální nejistotou příběhu.

Suburbia (The Full Horror) pracuje s napětím jinak. Původní skladbu inspiroval stejnojmenný film režisérky Penelope Spheeris o mladých lidech na okraji americké společnosti. Téměř devítiminutová verze rozšiřuje její zvukový svět o delší instrumentální pasáže a ruchy včetně psího štěkotu. Výrazná basová linka a důrazný rytmus udržují skladbu v pohybu, zatímco její atmosféra připomíná, že za upravenými fasádami předměstských domů může existovat násilí a frustrace.

Popová melodika se zde prolíná s téměř filmovým budováním atmosféry. Hudba neustupuje příběhu, ale pomáhá ho vyprávět. Julian Mendelsohn dokázal skladbě dodat větší prostor, aniž by se vytratila její charakteristická melodie. Suburbia tak patří k okamžikům, kdy rozšířený mix nabízí víc než jen delší poslech známého refrénu.

Poněkud jinak funguje Opportunities (Version Latina). Její rytmická stavba je členitější a více zdůrazňuje programované perkuse a taneční energii. Ironický text o vydělávání peněz přitom dostává protějšek v hudbě, která působí téměř jako soundtrack k bezstarostnému konzumu osmdesátých let.

Píseň si pohrává s jazykem úspěchu, ambicí a ekonomického prospěchu. V tanečním prostředí může na první poslech znít jako oslava bohatství, jenže její ironický odstup odhaluje jednu z nejvýraznějších Tennantových autorských vlastností. Dokáže napsat zdánlivě jednoduchý popový slogan a současně v něm zpochybnit hodnoty, které tento slogan představuje.

Největší překvapení však přichází s Paninaro (Italian Remix).

Chris Lowe zde vystupuje z obvyklé role téměř neviditelného hudebního partnera a přebírá hlavní vokál. Jeho projev nestojí na pěvecké virtuozitě, ale na rytmizované řeči, opakování a zvláštním spojení odtažitosti s nadšením. Skladba odkazuje k italské mládežnické subkultuře paninari, která byla výrazně spojena s módou, značkovým oblečením a životním stylem osmdesátých let.

Na jedné straně slyšíme odkazy na módu, cestování, peníze a potěšení, na druhé straně se mezi nimi objevují také násilí, nespravedlnost a smrt. Vzniká pozoruhodný katalog dobových tužeb i rozporů. Zda jde především o fascinaci konzumní kulturou, její jemnou ironizaci, nebo obojí současně, zůstává otevřené.

Hudebně je Paninaro postaveno na opakujících se motivech, výrazném elektronickém rytmu a postupném vrstvení zvuku. Melodie zde není hlavním nositelem sdělení. Důležitější je hypnotický účinek celku. Opakování dodává nahrávce osobitost a umožňuje Loweovu nezaměnitelnému projevu stát se součástí rytmické struktury.

Osobně považuji Paninaro za jeden z nejsilnějších okamžiků alba. Nejen kvůli jeho nakažlivé energii, ale především proto, že ukazuje Pet Shop Boys v podobě, která by se na běžném popovém albu mohla snadno ztratit. Bez tradičního Tennantova melodického vyprávění dokážou vytvořit skladbu, která má vlastní charakter, atmosféru i zvláštní emocionální napětí.

Ne každý hit potřebuje devět minut

Závěrečná dvojice skladeb představuje další stránku alba. Love Comes Quickly v remixu Shepa Pettibonea patří k nejpůsobivějším nahrávkám celé kolekce.

Původní píseň stojí na melancholické melodii a myšlence, že láska přichází nezávisle na našich plánech. Pettibone její intimní charakter nepotlačuje. Delší instrumentální pasáže a plynoucí rytmický doprovod jí naopak dávají prostor. Tennantův hlas se nesnaží emoce dramaticky zdůrazňovat, a právě proto působí přesvědčivě.

Největší předností této verze je plynulost. Hudba se postupně rozvíjí, nechává melodii znovu vystoupit do popředí a neztrácí přitom jemný smutek původní skladby. Taneční rytmus se stává prostředím, ve kterém melancholie získává jinou podobu.

Album uzavírá více než devítiminutová West End Girls, opět v remixu Shepa Pettibonea. Jeden z nejznámějších hitů Pet Shop Boys zde dostává rozšířenou taneční podobu, která více zdůrazňuje rytmus, basovou linku a instrumentální části.

Původní West End Girls funguje díky mimořádně přesnému poměru mezi atmosférou, melodií a Tennantovým téměř recitovaným vokálem. Prodloužená verze tento poměr mění. Místo sevřené popové miniatury vzniká rozlehlejší obraz nočního města.

Tady se ale ukazuje i určitá slabina celého Disco. Delší stopáž automaticky neznamená větší emocionální účinek. U West End Girls má původní singlová verze podle mého názoru silnější dramatickou koncentraci. Některé instrumentální úseky remixu působí při domácím poslechu spíše jako prostor určený tanečnímu parketu než jako nezbytná součást skladby.

Stejný problém se v menší míře týká i dalších momentů alba. Disco je koncipováno jako taneční nahrávka a ne každá repetice dokáže mimo klubové prostředí udržet stejnou pozornost. Stephen Thomas Erlewine v retrospektivním hodnocení pro AllMusic upozornil na to, že dlouhé remixy mohou při běžném poslechu působit únavně, přestože melodické kvality původních skladeb zůstávají zachovány.

Tuto výhradu považuji za oprávněnou. Nezpochybňuje však smysl alba. Spíše připomíná, že některé jeho hudební postupy vznikaly pro jiné prostředí a jiný způsob poslechu, než na jaký jsme dnes převážně zvyklí.

V době vydání se Disco dostalo na 15. místo britské albové hitparády. Pet Shop Boys tak vedle úspěšného debutu představili další součást své hudební identity. Nechtěli být pouze autory inteligentních popových singlů. Stejně důležitá pro ně byla kultura dvanáctipalcových desek, remixů a klubové elektroniky.

Čtyřicetiletý odstup odhaluje jak silné stránky, tak dobové limity nahrávky. Některé elektronické zvuky, efekty a aranžérské postupy nezapřou polovinu osmdesátých let. Jenže to není překážka. Jejich charakter tvoří součást kouzla původních remixů. Melodie, rytmická představivost a schopnost spojovat zdánlivě protichůdné emoce fungují i dnes.

Remixová řada se navíc dočkala pokračování. V listopadu 2025 vydali Pet Shop Boys album Disco 5, které obsahuje mimo jiné jejich remixy skladeb Tiny Turner, Paula Wellera, Primal Scream či Noel Gallagher’s High Flying Birds. Myšlenka představená v roce 1986 se tak stala trvalou součástí jejich tvorby.

Disco není nejdůležitějším albem Pet Shop Boys ani kolekcí, na níž by každá prodloužená verze překonávala originál. Má však v jejich diskografii nezastupitelné místo. Ukazuje, že Tennant a Lowe už na začátku kariéry dokázali chápat popovou píseň jako materiál, který lze proměňovat, rozšiřovat a znovu interpretovat.

A možná právě proto stojí za to si Disco po čtyřiceti letech znovu pustit. Ne kvůli vzpomínce na dobu, kdy taneční parkety ovládala elektronická hudba, ale kvůli detailům, které mohou v původních singlech zůstat skryté. Dobrý remix totiž nemusí známou píseň překonat. Stačí, když nám umožní slyšet ji jinak.

Hodnocení alba: 8/10

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz