Článek
Ve středu 9. května 1945 si lidé na náměstí ve Dvoře Králové nad Labem četli smuteční oznámení za oběti nedávného povstání. Na domech se objevovaly vlajky, děti přicházely s kyticemi a městem se šířily zprávy o blížící se Rudé armádě. Německé jednotky postupně odjížděly, jiné byly odzbrojovány. Po šesti letech okupace se obyvatelé připravovali na osvobození, přestože nebezpečí ještě zdaleka nepominulo.
Přibližně v půl druhé odpoledne přijel na náměstí tank německého wehrmachtu. Uvnitř se podle pozdějších pamětnických svědectví nacházelo osm až dvanáct vojáků, převážně kolem třiceti let. Neprojevovali nepřátelské úmysly a nekladli odpor. Přesto se nikdo z nich domů nevrátil.
Jejich osud zachycuje městská kronika z roku 2000, která události posledních válečných dnů rekonstruuje mimo jiné na základě starších pamětnických výpovědí. Popisuje nejen okolnosti samotné popravy, ale také pokusy několika přítomných mužů zabránit rozhodnutí, které stálo skupinu vojáků život.
Ruční granát v kapse jednoho z mužů
Posádku německého tanku odvedli na městský úřad. Při zjišťování totožnosti vyšlo najevo, že většinu tvoří rakouští příslušníci wehrmachtu. Někteří dokonce ovládali češtinu natolik dobře, že s nimi nebyly větší komunikační problémy. Přivolaný vojenský velitel města Mischinger vojákům vysvětlil, že se mohou vzdát a stát se válečnými zajatci, pokud nebudou ozbrojeni.
Následovala osobní prohlídka, při níž se u většiny mužů žádná zbraň nenašla. Výjimkou byl mladší Němec, kterého ostatní podle kroniky přibrali během cesty. V jeho kapse objevili ruční granát.
Mischinger považoval tento nález za závažné porušení vojenských pravidel. Podle jeho výkladu už skupina neměla být považována za válečné zajatce, ale za protivníky. Rozhodnutí se přitom netýkalo pouze muže, který granát přechovával, nýbrž všech zadržených. Bylo jim oznámeno, že budou zastřeleni.
Právě tento okamžik vyvolává při čtení dochovaných svědectví zásadní otázku. Proč měl být nález jediné zbraně důvodem k usmrcení celé skupiny, jejíž ostatní členové při prohlídce žádnou zbraň neměli? Kronika zaznamenává velitelovo zdůvodnění, ale nepopisuje žádné soudní řízení, které by rozhodnutí o jejich smrti předcházelo.
Tři muži se pokusili popravě zabránit
Svědectví o posledních hodinách zajatých vojáků patří k nejpůsobivějším částem kronikářského záznamu. Muži podle něj v chodbě radnice prosili „doslova na kolenou o zachování života“. Věděli, jaký trest jim byl oznámen, a pokoušeli se jej odvrátit.
Ne všichni přítomní s popravou souhlasili. Proti rozhodnutí vystoupili kapitán Recina, lékař MUDr. Špitálský a pracovník městského úřadu Jaroslav Holič. Všichni tři se zadržených zastávali a odmítali navrhovaný trest smrti. Jejich námitky však nebyly vyslyšeny.
V podvečer 9. května byla skupina odvedena na zadní nádvoří městského úřadu, kde ji podle kroniky zastřelilo přibližně deset dobrovolníků Národní stráže. Dochovaný záznam přitom výslovně upozorňuje na jednu podstatnou okolnost: není známo, kdo konkrétně vydal konečný rozkaz k popravě.
Ještě večer byla těla odvezena na místní hřbitov a pohřbena na volných pohřebních místech. Kronikář uvádí, že jména popravených se nepodařilo dohledat v žádné z matrik. Zůstalo tak svědectví o smrti skupiny vojáků, jejichž přesný počet ani totožnost dnes na základě tohoto pramene neznáme.
Zatímco se na radnici rozhodovalo o jejich osudu, město stále prožívalo poslední hodiny války. Rozhlas přinášel zprávy o bojích v dalších částech země a na náměstí se očekával příjezd osvoboditelů. Ještě v noci na 10. května zastřelili němečtí vojáci místního obyvatele Bohumila Koníčka, který se pokoušel zastavit projíždějící automobil.
Na náměstí vítali osvoboditele, na dvoře školy se střílelo
Ve čtvrtek 10. května po páté hodině ranní se ve Dvoře Králové rozezněly sirény a zvony. Na náměstí přijela první sovětská vojenská vozidla, následovaná dalšími oddíly. Do města vstoupila 72. divize Rudé armády pod velením generálmajora Ilji Ivanoviče Jastrebova. Obyvatelé vítali vojáky a připravovali pohřeb obětí povstání, které německé jednotky potlačily 5. května.
Místní lidé měli za sebou mimořádně těžké dny. Při květnovém povstání zahynuli mimo jiné jeho velitel major Čeněk Matějka a mladý Jiří Řezníček. Obyvatelé města prožili šest let nacistické okupace, zatýkání a pronásledování. V posledních dnech války navíc sledovali smrt svých sousedů, příbuzných a známých. Hněv vůči německým okupantům proto měl zcela konkrétní příčiny.
Právě v takové atmosféře docházelo k dalším násilným událostem. Kronikář Jaroslav Jakoubek například zaznamenal, že se na náměstí shromáždili lidé požadující smrt údajného vraha Bohumila Koníčka. Když byl mezi ně přiveden německý voják, zmizel v davu. Po chvíli se do radnice vracela nosítka. Z tohoto popisu ovšem nelze bezpečně určit všechny okolnosti jeho dalšího osudu.
Ještě závažnější svědectví se týká dvora tehdejší dívčí školy. Stanislav Veselý ve Zprávách vlastivědného kroužku uvedl, že zde mělo být do večera zastřeleno přibližně patnáct lidí, mezi nimi tři příslušníci SS. Sám však upozornil, že jde o nezaručené zprávy, a proto nelze tento počet vydávat za prokázaný.
Městská kronika dále zaznamenává, že mezi zastřelenými byli také němečtí civilisté z okolních obcí. Autor příslušného kronikářského záznamu uvádí, že znal totožnost některých obětí i mužů z Národní stráže, kteří stříleli, ale jejich jména se rozhodl nezveřejnit. Zmiňuje rovněž Emanuela Flégra, navrátilce z koncentračního tábora, který měl příslušnou skupinu Národní stráže následně rozpustit.
Násilí z 10. května připomíná také odborná publikace Historický vývoj města Dvora Králové nad Labem, vydaná v roce 2022 v rámci Historického atlasu měst České republiky. Její autoři popisují popravy jako akt pomsty za usmrcení parlamentářů při povstání z 5. května. Současně upozorňují, že přesný počet obětí není znám.
Historické souvislosti pomáhají pochopit, proč k násilí docházelo, ale samy o sobě nemohou rozhodnout o vině jednotlivých obětí. Ani příslušnost k německé národnosti, ani služba v poražené armádě ještě nedokládají osobní odpovědnost za konkrétní válečné zločiny. Právě proto je důležité oddělovat příběh osvobození města od případů, kdy o lidském životě rozhodovala odplata.
Hroby, které se znovu otevíraly
Osud části popravených lze sledovat ještě několik měsíců po skončení války. Městská kronika uvádí, že na podzim roku 1945 byli hrobaři Václav Procházka a Richard Munzar pověřeni exhumací vojáků zastřelených 9. května. Jejich ostatky měly být přemístěny do jednoho nebo více hrobů za tehdejším hřbitovním plotem. Přesné místo nového pohřbení se však nepodařilo bezpečně určit.
Další informace přináší zmíněný historický atlas. Podle něj byly v březnu 1946 z neznámých důvodů exhumovány pozůstatky německých obětí poválečných událostí a patrně znovu pohřbeny. V roce 2002 byl pak na Novém hřbitově odkryt hromadný hrob obsahující přibližně čtyřicet těl. Ostatky byly po identifikaci převezeny na centrální válečný hřbitov v Brně.
Nález hromadného hrobu je významným dokladem tragických událostí závěru války, vyžaduje však přesnou interpretaci. Nelze tvrdit, že všech přibližně čtyřicet nalezených osob bylo popraveno. Historický atlas připomíná, že část Němců mezi 8. a 10. květnem 1945 spáchala sebevraždu. Z dostupných údajů také nelze spolehlivě určit, kolik nalezených ostatků patřilo obětem konkrétních poprav u radnice či dívčí školy.
Co se z května 1945 nedochovalo
Úplné objasnění událostí komplikuje také ztráta části historických pramenů. Autoři historického atlasu upozorňují, že původní verze kronikářských záznamů o závěru války byly zlikvidovány. O činnosti Revoluční gardy a popravčí čety se proto zachovala pouze útržkovitá svědectví. Proč byly některé záznamy odstraněny, dostupná publikace nevysvětluje.
Pozoruhodná je přitom informace z městské kroniky o vyhlášce Národní rady vydané již 11. května 1945. Ta výslovně zakazovala svévolné násilné činy proti německým občanům. Pouhé dva dny po zastřelení skupiny vojáků na nádvoří radnice tak místní poválečná správa zdůrazňovala potřebu zabránit dalšímu násilí.
Dvůr Králové si právem připomíná oběti nacistické okupace a občany, kteří se v květnu 1945 postavili německým jednotkám. Jejich osudy patří k důležitým kapitolám dějin města. Vedle nich však existuje také méně známý příběh mužů, kteří po kapitulaci Německa prosili o život, a přesto byli zastřeleni.
Kronika zachovala jména tří lidí, kteří se je pokusili zachránit, i svědectví o jejich posledních chvílích. Nezachovala však jména popravených ani jednoznačnou odpověď na otázku, kdo jejich smrt přikázal.
A právě to zůstává na celém příběhu zvlášť znepokojivé. O popravě celé skupiny se rozhodlo během jediného odpoledne. Ani více než osmdesát let poté však nedokážeme s jistotou říci, kdo všichni tito muži byli a kdo nesl odpovědnost za jejich smrt.
Použité historické prameny
- Kronika města Dvora Králové nad Labem – rok 2000. Strany 56–59. Rekonstrukce květnových událostí roku 1945 včetně pamětnických svědectví, poprav a následného pohřbívání obětí.
- Historický vývoj města Dvora Králové nad Labem. Historický atlas měst České republiky, svazek 34, Historický ústav Akademie věd ČR, Praha 2022, strana 29. Odborné zpracování závěru druhé světové války, poválečného násilí a nálezu hromadného hrobu.
- https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kostel,radnice,dvur_kralove_nad_labem.JPG





