Joachim Peiper: Himmlerův adjutant odsouzený za masakr. Zemřel při útoku ve Francii

V neděli 17. prosince 1944 se na křižovatce u belgické osady Baugnez, nedaleko města Malmedy, střetla německá obrněná jednotka s kolonou amerických vojáků. Po krátkém boji se Američané vzdali. Byli odzbrojeni a shromážděni na nedaleké louce. Místo odvedení do zajetí na ně však příslušníci Waffen-SS zahájili palbu.

Když Němci místo opustili, zůstaly na louce desítky mrtvých. Celkový počet amerických obětí dosáhl nejméně 84. Někteří vojáci přežili jen proto, že se ukryli mezi těly a předstírali smrt.

Bojovému uskupení, jehož příslušníci masakr spáchali, velel devětadvacetiletý důstojník SS Joachim Peiper. Muž, který ještě před několika lety organizoval každodenní program Heinricha Himmlera, se mezitím stal jedním z nejznámějších velitelů německých obrněných jednotek.

V roce 1946 byl za válečné zločiny odsouzen k smrti. Rozsudek však nikdy nebyl vykonán. Peiper se vrátil do civilního života, pracoval mimo jiné pro automobilku Porsche a nakonec se usadil ve Francii. Právě tam jeho život skončil způsobem, který dodnes vyvolává otázky.

Joachim Sigismund Albrecht Klaus Arwed Detlef Peiper se narodil 30. ledna 1915 v berlínské čtvrti Wilmersdorf. Vyrůstal v dobře situované rodině pruského důstojníka Woldemara Peipera. Vojenské prostředí tak znal od dětství.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se ještě jako student zapojil do Hitlerjugend a koncem roku 1933 vstoupil do SS. V roce 1934 se během norimberského stranického sjezdu seznámil s Heinrichem Himmlerem. Toto setkání ovlivnilo celý jeho další život.

Himmler mladého Peipera podpořil v rozhodnutí věnovat se profesionální službě u SS. Po absolvování důstojnické školy v Braunschweigu nastoupil v roce 1936 k jednotce Leibstandarte SS Adolf Hitler, která původně vznikla jako Hitlerova osobní stráž a později se proměnila v bojový útvar Waffen-SS.

Peiper však nezůstal jen řadovým důstojníkem. V červenci 1938 si ho Himmler vyžádal do svého osobního štábu. V lednu následujícího roku se stal jeho druhým adjutantem a v listopadu 1939 prvním adjutantem.

V této funkci působil až do pozdního léta 1941. Organizoval Himmlerův denní program, připravoval dokumenty, plánoval návštěvy a služební cesty a doprovázel svého nadřízeného při důležitých jednáních.

Byla to příležitost, jakou dostával jen úzký okruh důvěryhodných mužů. Peiper se ve velmi mladém věku dostal do prostředí, kde vznikala rozhodnutí o budoucnosti okupovaných území a milionech jejich obyvatel.

Jeho práce přitom zdaleka neznamenala pouze organizování schůzek a vyřizování korespondence.

Peiperova služba u Himmlera bývá někdy zmiňována především jako důležitá etapa jeho kariérního vzestupu. Podstatnější je však to, čeho byl během těchto let svědkem.

Podle historika Jense Westemeiera doprovázel Himmlera při cestách do okupovaného Polska a Sovětského svazu, kde se stal očitým svědkem masových poprav prováděných jednotkami Einsatzgruppen.

Byl přítomen také při vraždění pacientů psychiatrického zařízení Treskau, dnešní Owińska nedaleko Poznaně, kde nacisté používali plyn k usmrcování lidí v rámci svého takzvaného eutanazijního programu.

Nebyl tedy vojákem, který by se o nacistickém vraždění dozvěděl až po válce. Ještě před převzetím bojových jednotek viděl, jak režim zachází s lidmi, které označil za nepřátele nebo údajně méněcenné.

V jeho vlastní rodině se přitom odehrála tragédie, která dodává tomuto příběhu zvláštní rozměr.

Peiperův starší bratr Hans-Hasso se po pokusu o sebevraždu ocitl ve stavu vyžadujícím dlouhodobou zdravotní péči. Podle historika Westemeiera se v roce 1942 sám stal obětí nacistického programu vraždění lidí s duševním onemocněním nebo postižením.

Jde o pozoruhodný rozpor. Peiper sloužil režimu, který připravil o život také člena jeho vlastní rodiny. Dochované historické poznatky však neopravňují k domněnkám o tom, jak tuto událost osobně prožíval nebo zda nějak ovlivnila jeho postoje.

Jeho další vojenská kariéra pokračovala ve službách Waffen-SS.

Po německém útoku na Sovětský svaz odešel Peiper na bojové zařazení k Leibstandarte. Postupně velel motorizovaným a obrněným jednotkám, které se účastnily bojů na východní frontě.

Jeho nadřízení oceňovali rozhodnost, rychlost a útočné vedení operací. V nacistických vojenských kruzích získával pověst schopného a odvážného velitele. S jeho působením však byly spojeny také závažné válečné zločiny, které historické výzkumy dokumentují například v oblasti Charkova a později v severní Itálii.

Právě italská obec Boves se stala dějištěm jedné z nejznámějších represivních akcí jeho jednotky.

Dne 19. září 1943, krátce poté, co Itálie uzavřela příměří se Spojenci, zasáhli příslušníci Waffen-SS proti obyvatelům této obce v piemontské provincii Cuneo. Událost souvisela se střetem s místními odbojáři, kteří zajali dva německé vojáky.

Peiperova jednotka přistoupila k rozsáhlé odvetě.

V Boves zemřelo 23 lidí, z toho podle místních historických pramenů 18 civilistů a pět partyzánů. Přibližně 350 domů bylo zničeno požárem. Mezi oběťmi byli také dva katoličtí duchovní, Giuseppe Bernardi a mladý Mario Ghibaudo.

Zkáza obce patří k prvním velkým masakrům, které německé jednotky spáchaly v Itálii po zářijovém příměří.

Peiperovo velitelské postavení při této operaci je doložené. Jeho osobní trestní odpovědnost za jednotlivé činy se však nepodařilo před německou justicí prokázat tak, aby byl obžalován. Vyšetřování bylo v roce 1968 zastaveno.

Absence odsuzujícího rozsudku přitom nic nemění na historicky doloženém průběhu represivní akce ani na odpovědnosti příslušníků jeho jednotky.

O patnáct měsíců později se jeho muži dopustili dalšího zločinu, tentokrát proti americkým válečným zajatcům.

V prosinci 1944 zahájila německá armáda poslední velkou ofenzivu na západní frontě. Hitler doufal, že úder přes belgické Ardeny rozštěpí spojenecké síly a umožní Němcům proniknout až k důležitému přístavu Antverpy.

Peiper dostal velení nad bojovým uskupením známým jako Kampfgruppe Peiper. Tvořily je tanky, obrněná vozidla, pěchota a další podpůrné jednotky. Jeho úkolem bylo rychle proniknout americkou obranou a pokračovat směrem k řece Máze.

Rychlost postupu byla zásadní. Německé jednotky měly omezené zásoby pohonných hmot a jejich úspěch závisel na překvapení i schopnosti obsazovat důležité silnice a mosty.

Dne 17. prosince se příslušníci Peiperova uskupení střetli poblíž Baugnez s kolonou amerického 285. dělostřeleckého pozorovacího praporu.

Američané byli po krátkém boji zajati a odzbrojeni. Podle poválečných zjištění se do německých rukou dostalo více než sto mužů.

Následovala střelba do bezbranných zajatců. Němečtí vojáci poté procházeli mezi ležícími těly a některé raněné zastřelili dalšími výstřely.

Počet obětí dosáhl nejméně 84.

Některým Američanům se podařilo uniknout. Jejich svědectví už krátce po události upozornila spojenecké velení na závažný válečný zločin.

Peiper nebyl podle dostupných historických rekonstrukcí osobou, u níž by byla prokázána přímá účast na střelbě do zajatců. Přesné okolnosti zahájení palby, včetně otázky bezprostředního rozkazu, zůstávají předmětem historického zkoumání. Odpovědnost příslušníků jeho bojového uskupení za vraždění amerických zajatců je však jednoznačně doložená.

Navíc nešlo o jediný takový případ během německé ofenzivy. Peiperovi muži se podíleli na dalších vraždách zajatých amerických vojáků i belgických civilistů v okolních obcích.

U Malmedy zůstala těla zavražděných ležet několik týdnů. Američtí vyšetřovatelé je vyzvedli až v lednu 1945, kdy se oblast znovu dostala pod spojeneckou kontrolu.

Zločin se mezitím stal jedním z nejznámějších případů vraždění amerických zajatců během druhé světové války.

Po německé kapitulaci byl Peiper 22. května 1945 zadržen americkými vojáky poblíž Tegernsee v Bavorsku.

Společně s dalšími příslušníky své bývalé jednotky se dostal před americký vojenský tribunál v Dachau. Proces začal 16. května 1946 a týkal se nejen masakru u Malmedy, ale i dalších vražd válečných zajatců a civilistů během ardenské ofenzivy.

Na lavici obžalovaných usedlo celkem 74 příslušníků SS, mezi nimi také bývalý velitel 6. tankové armády SS Josef „Sepp“ Dietrich.

Obžaloba tvrdila, že němečtí vojáci jednali v souladu se zločinnou politikou vedení války, která počítala s bezohledným zacházením se zajatci a civilním obyvatelstvem. Obhajoba naopak zpochybňovala existenci předem připraveného plánu na vraždění zajatců a snažila se některé události vysvětlovat chaosem bojových operací.

Dne 16. července 1946 shledal tribunál všech 74 obžalovaných vinnými. Peiper byl odsouzen k trestu smrti oběšením.

Rozsudkem však soudní příběh neskončil. Obhájci odsouzených následně upozornili na údajně nepřípustné vyšetřovací postupy amerických orgánů. Objevila se obvinění z psychického nátlaku, vynucování přiznání a dalších nezákonností.

Případ vyvolal značnou pozornost nejen v Německu, ale také ve Spojených státech. Americké úřady přezkoumávaly postup vyšetřovatelů a otázkou se zabýval rovněž americký Senát.

Přezkum odhalil určité procesní nedostatky, avšak řada nejzávažnějších obvinění vůči vyšetřovatelům se nepotvrdila. Samotný masakr amerických zajatců tím zpochybněn nebyl.

Kampaň za zmírnění trestů přesto postupně sílila. Významnou roli sehrálo také změněné politické prostředí počínající studené války.

V lednu 1951 byl Peiperův trest smrti změněn na doživotní vězení. Později následovalo další zmírnění. V prosinci 1956 byl z věznice v Landsbergu propuštěn.

Muž, který o deset let dříve vyslechl rozsudek smrti, se mohl vrátit k běžnému životu.

Po propuštění našel Peiper zaměstnání u stuttgartské automobilky Porsche. K jeho přijetí přispěly osobní kontakty s Ferry Porschem, který měl sám minulost spojenou s SS.

Peiper pracoval pro společnost do roku 1960. Po pracovních sporech odešel a následně působil v automobilovém obchodě a později v nakladatelské oblasti.

Ani v poválečných letech se však neodvrátil od prostředí bývalých příslušníků Waffen-SS. Udržoval kontakty s veteránskou organizací HIAG, která se snažila prosazovat rehabilitaci obrazu Waffen-SS a její prezentaci jako běžné vojenské organizace.

Tyto snahy dlouhodobě komplikovaly veřejné vyrovnávání se s nacistickými válečnými zločiny.

V roce 1972 se Peiper přestěhoval s manželkou do francouzské obce Traves v departementu Haute-Saône. Živil se překladatelskou a obchodní činností.

Život na francouzském venkově však postupně narušila jeho minulost.

V červnu 1976 zveřejnil francouzský komunistický deník L’Humanité informace o jeho válečné kariéře. Přítomnost bývalého důstojníka SS vyvolala místní protesty a požadavky na jeho odchod ze země.

Peiper obdržel výhrůžky. Jeho rodina se před narůstajícím napětím uchýlila do bezpečí, zatímco on sám zůstal v domě v Traves.

V noci z 13. na 14. července 1976 došlo k útoku na Peiperův dům. Útočníci objekt zapálili a během požáru byla budova těžce poškozena.

V troskách bylo nalezeno silně ohořelé lidské tělo.

Francouzští vyšetřovatelé zpočátku nedokázali s jistotou potvrdit jeho totožnost. Stav ostatků znemožňoval jednoznačnou identifikaci obvyklými metodami. Dobové zprávy deníku Le Monde dokládají, že otázka totožnosti nalezeného těla vyvolávala pochybnosti ještě dlouho po požáru.

Tyto nejasnosti nakonec řešil také soud.

V květnu 1977 soud ve Vesoulu úředně potvrdil Peiperovo úmrtí. Připustil přitom, že neexistuje absolutní důkaz totožnosti nalezených ostatků, ale souhrn nepřímých důkazů považoval za dostatečně přesvědčivý.

Za datum jeho smrti byl stanoven 14. červenec 1976. Bylo mu 61 let.

Neobjasněná zůstala především otázka, kdo útok provedl.

Případ provázely dohady o možné účasti politických extremistů, místních odpůrců bývalého důstojníka SS i dalších osob. Žádná z těchto verzí však nevedla k soudnímu odsouzení pachatelů.

V červnu 1982 informoval Le Monde o zastavení vyšetřování. Francouzské orgány konstatovaly, že navzdory rozsáhlému pátrání se nepodařilo shromáždit důkazy potřebné ke stíhání osob odpovědných za žhářský útok.

Peiperova smrt tak zůstala nevyřešeným násilným případem. Jeho válečná minulost přitom nemůže představovat ospravedlnění vraždy ani nahrazovat důkazy potřebné k určení pachatelů.

Na Peiperově životě mě nejvíce zaujala skutečnost, že jeho velitelská kariéra nevznikala odděleně od nacistického teroru.

Ještě jako Himmlerův adjutant viděl masové vraždy. Později velel jednotkám, jejichž příslušníci se podíleli na represích proti civilistům v Itálii a na vraždění válečných zajatců v Belgii.

Po válce byl odsouzen k smrti, přesto se v roce 1956 vrátil na svobodu. Získal zaměstnání, udržoval kontakty s bývalými příslušníky Waffen-SS a nakonec se usadil ve Francii, kde se pokoušel pokračovat v civilním životě.

Právě tam se jeho válečná minulost znovu stala předmětem veřejného zájmu. A právě tam přišel za dosud neobjasněných okolností o život.

Při hodnocení jeho osudu je však důležité nepřipustit, aby násilný konec zastínil události, za které nesl historickou odpovědnost.

V belgickém Baugnez bylo 17. prosince 1944 zavražděno nejméně 84 amerických vojáků, kteří se vzdali a byli odzbrojeni. Jejich smrt je prokázanou součástí historie druhé světové války.

Peiperovo jméno bývá připomínáno v souvislosti s bojovými úspěchy Waffen-SS, kontroverzním poválečným procesem i požárem ve francouzském Traves. Příběh osmdesáti čtyř zavražděných zajatců však zůstává událostí, kterou nelze od jeho života oddělit.