Karl Wolff: Himmlerův důvěrník, který unikl obžalobě v Norimberku

V červnu 1947 stanul před norimberským tribunálem bývalý generál SS Karl Wolff. Nebyl obžalovaným, ale svědkem v procesu s představiteli hospodářského a správního aparátu SS. Během výslechu mu žalobce připomněl dopis, který napsal 13. srpna 1942 vysokému úředníkovi německého ministerstva dopravy.

Wolff v něm vyjadřoval zvláštní potěšení nad zprávou, že do vyhlazovacího tábora Treblinka odjíždí každý den vlak s přibližně pěti tisíci Židy. Zároveň sděloval, že sám kontaktoval příslušné úřady, aby přeprava probíhala bez problémů.

Před tribunálem pravost dopisu potvrdil. Současně tvrdil, že si na tuto záležitost po pěti letech nevzpomíná.

Muž, který měl přístup k nejvyšším představitelům nacistického režimu, se tak ocitl v situaci, kdy proti jeho výpovědi stály vlastní úřední dokumenty. Přesto ještě dlouho trvalo, než byl za účast na deportacích odsouzen.

Karl Friedrich Otto Wolff se narodil 13. května 1900 v Darmstadtu. Pocházel z rodiny právníka a už během první světové války nastoupil vojenskou službu. Bojoval na západní frontě a z války se vrátil v důstojnické hodnosti.

Po válce absolvoval bankovní praxi, pracoval v obchodní sféře a v roce 1925 založil se svou ženou reklamní agenturu. Podnikání však nepřineslo očekávanou jistotu. Na počátku třicátých let se Wolff začal politicky angažovat na krajní pravici.

V roce 1931 vstoupil do NSDAP a SS. Jeho postup v nacistické hierarchii byl neobyčejně rychlý. O dva roky později se stal Himmlerovým adjutantem a v roce 1936 převzal vedení jeho osobního štábu. Současně získal mandát poslance říšského sněmu.

Wolff měl předpoklady, které Himmler oceňoval. Uměl jednat s lidmi, pohyboval se sebejistě ve společnosti a dokázal zprostředkovávat kontakty mezi různými mocenskými skupinami.

Nešlo přitom jen o vyřizování korespondence. Wolff dohlížel na hospodářské zájmy SS, udržoval styky s průmyslníky a zajišťoval spojení s organizacemi Ahnenerbe a Lebensborn. Od roku 1939 navíc působil jako styčný důstojník mezi Himmlerem a Hitlerovým hlavním stanem.

Měl tak možnost sledovat rozhodování na samotném vrcholu nacistické moci. A zároveň se stal jedním z mužů, kteří pomáhali tato rozhodnutí uskutečňovat.

V létě 1942 už nacistický režim naplno uskutečňoval masové vraždění evropských Židů. Jedním z jeho hlavních nástrojů se staly železniční transporty do vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku.

V červenci se Wolff obrátil na Alberta Ganzenmüllera, státního tajemníka říšského ministerstva dopravy. Zajímal se o problémy s železniční přepravou.

Ganzenmüller mu 28. července odpověděl. Informoval ho, že od 22. července odjíždí z Varšavy přes Małkinii do Treblinky jeden vlak denně, vždy přibližně s pěti tisíci Židy. Zmínil rovněž další transporty z Przemyślu do vyhlazovacího tábora Bełżec.

Wolff reagoval 13. srpna. V dopise, v němž děkoval také jménem Heinricha Himmlera, použil v souvislosti s probíhajícími transporty formulaci, kterou lze do češtiny přeložit jako „se zvláštním potěšením jsem přijal vaši zprávu“.

Následně ujistil adresáta, že sám kontaktoval příslušná místa, aby byla zajištěna hladká realizace všech opatření.

Pro železniční správu šlo o organizování přepravní kapacity. Pro Wolffa o záležitost, kterou bylo nutné administrativně zajistit. Pro deportované Židy však cesta do Treblinky zpravidla znamenala smrt krátce po příjezdu.

Během Wolffova výslechu v Norimberku vyšel najevo ještě jeden pozoruhodný detail. Když mu žalobce předložil původní korespondenci, Wolff přečetl také vlastní rukopisné poznámky na Ganzenmüllerově dopise. Podle nich byly kopie předány mimo jiné doktoru Brandtovi, Odilu Globocnikovi a Friedrichu Wilhelmu Krügerovi.

V jediném dokumentu se tak objevila jména několika důležitých představitelů systému, který zajišťoval deportace a vraždění evropských Židů.

Když mu žalobce připomněl, že během čtrnácti dnů mohlo být podle údajů v korespondenci dopraveno do Treblinky přibližně sedmdesát tisíc lidí, Wolff tvrdil, že mu tato záležitost vypadla z paměti.

Právě tuto část jeho výpovědi považuji za jednu z nejvýmluvnějších. Nejde o dodatečné vzpomínky někoho jiného. Před soudem stál člověk, který potvrdil pravost vlastní korespondence, ale současně tvrdil, že si na její obsah nevzpomíná.

V roce 1943 se Wolffovo postavení v Himmlerově bezprostředním okolí změnilo. Jejich vztahy poznamenal mimo jiné spor kolem Wolffova rozvodu a nového sňatku. Himmler považoval rodinnou morálku příslušníků SS za významnou součást své ideologie a Wolffův postup se mu nelíbil.

V září 1943 byl Wolff převelen do Itálie, kde zastával funkci nejvyššího velitele SS a policie.

Rozsah jeho pravomocí byl značný. Podílel se na koordinaci německého policejního a bezpečnostního aparátu, protipartyzánských operacích i dalších represivních opatřeních v okupované zemi. Do jeho kompetencí spadaly také otázky deportací a nucené práce.

Situace na italské frontě se však postupně měnila. Spojenecké jednotky postupovaly na sever a stále větší část nacistického vedení si uvědomovala, že válku nelze vyhrát.

Wolff začal hledat cestu k jednání se západními Spojenci. Jako vysoký představitel SS přitom musel počítat s tím, že po porážce Německa bude jeho minulost předmětem vyšetřování.

V únoru 1945 se prostřednictvím zprostředkovatelů začaly rozvíjet kontakty mezi Wolffovým okolím a americkou zpravodajskou službou OSS.

Klíčovou osobností na americké straně byl Allen Dulles, tehdejší představitel OSS ve Švýcarsku a pozdější ředitel CIA. Operace dostala název Sunrise.

Jednání se uskutečňovala za přísného utajení. Wolff nabízel možnost předčasného ukončení bojů v Itálii, ale nemohl sám rozhodovat o kapitulaci všech německých vojenských jednotek. K tomu bylo nezbytné získat souhlas příslušných velitelů Wehrmachtu.

Vyjednávání komplikovaly také vztahy mezi západními Spojenci a Sovětským svazem. Moskva měla výhrady k odděleným rozhovorům s německými představiteli a obávala se jejich politických důsledků.

Dne 29. dubna 1945 podepsali němečtí zmocněnci v italské Casertě kapitulační dokumenty. Kapitulace německých sil v Itálii vstoupila v platnost 2. května, tedy pět dní před podpisem německé kapitulace v Remeši.

Wolff sehrál při dosažení dohody významnou úlohu. Jednání přispěla k ukončení bojů na italské frontě, jejich celkový vojenský dopad však byl vzhledem k blížícímu se konci války omezený.

Pro samotného Wolffa měla operace Sunrise ještě jiný význam.

Z představitele nacistického bezpečnostního aparátu, který pomáhal zajišťovat transporty do Treblinky, se stal partner amerických zpravodajců při vyjednávání kapitulace.

Po skončení války byl Karl Wolff zadržen a internován. V norimberských procesech však nevystupoval jako obžalovaný, nýbrž jako svědek.

V roce 1949 byl v rámci denacifikačního řízení v Hamburku odsouzen ke čtyřem letům vězení. Trest mu byl započten proti době, kterou již strávil v internaci, a Wolff se mohl vrátit do civilního života.

Znovu pracoval v reklamní oblasti a se svou druhou manželkou se usadil poblíž Starnberského jezera.

Dlouhou dobu se tak vyhýbal závažnějšímu trestnímu postihu za svou účast na nacistických zločinech.

Historička Kerstin von Lingen se ve studii publikované v roce 2008 zabývala tím, jak někteří představitelé amerických a britských zpravodajských struktur pomáhali Wolffa chránit před stíháním. Důležitou roli v tom hrála jeho účast na operaci Sunrise a snaha uchovat okolnosti tajných jednání mimo veřejnou pozornost.

Podle jejího výzkumu západní spojenečtí představitelé v některých případech dokonce zadržovali důkazní materiály a komplikovali spolupráci mezi institucemi vyšetřujícími válečné zločiny.

Wolffovo poválečné postavení proto nelze vysvětlovat pouze nedostatkem důkazů.

Nový zájem západoněmecké justice o Wolffovu minulost následoval po procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě. V roce 1962 byl Wolff zatčen a začalo další vyšetřování jeho činnosti během války.

Předmětem řízení se stala především jeho účast na organizování deportací Židů z varšavského ghetta do Treblinky.

Dne 30. září 1964 ho soud v Mnichově odsoudil k patnácti letům vězení za pomoc k vraždě nejméně 300 tisíc lidí. Významnou roli sehrála také korespondence s Ganzenmüllerem, v níž Wolff sám popisoval svou účast na zajišťování železničních transportů.

Rozsudek však neznamenal, že odsouzený stráví za mřížemi celých patnáct let.

V roce 1969 byl ze zdravotních důvodů propuštěn z věznice ve Straubingu. V roce 1971 mu byla přiznána další úleva ve výkonu trestu.

Dožil se vysokého věku a v dalších letech příležitostně vystupoval v médiích. V roce 1979 například doprovázel novináře Gerda Heidemanna při cestě do Jižní Ameriky, kde se setkávali s bývalými nacisty.

Karl Wolff zemřel 15. července 1984 v Rosenheimu. Bylo mu 84 let.

Na jeho příběhu zůstává pozoruhodné především to, jak dlouho dokázal unikat odpovědnosti za zločiny, které byly zdokumentovány již během války.

Když v červnu 1947 před norimberským tribunálem četl vlastní korespondenci, potvrdil, že dokumenty jsou pravé. Přiznal také, že se na záležitosti transportů podílel. Tvrdil však, že netušil jejich skutečný účel.

Za účast na deportacích do Treblinky byl odsouzen až o sedmnáct let později.

Mezitím žil v civilním prostředí a mohl se opírat o své kontakty i o roli, kterou sehrál při kapitulaci v Itálii. Jeho poválečný život tak připomíná, jak významně mohly politické a zpravodajské zájmy ovlivňovat stíhání nacistických zločinců.

Dochovaný dopis ze srpna 1942 přitom nezmizel. Zůstal jedním z dokumentů, které nakonec pomohly prokázat Wolffovu trestní odpovědnost.