Werner Grothmann doprovázel Himmlera až do zajetí. Po válce tvrdil, že o holokaustu dlouho nevěděl

Večer 21. května 1945 se poblíž severoněmecké vesnice Meinstedt pokoušeli tři muži nenápadně překročit silnici a pokračovat lesem. Měli civilní nebo upravené vojenské oblečení a doklady vystavené na falešná jména. Dva bývalí sovětští váleční zajatci, kteří pomáhali britským vojákům při hlídkování, si však jejich chování všimli. Když muži nereagovali na výzvy k zastavení, jeden z hlídkujících vystřelil do vzduchu. Trojice nakonec uposlechla a byla předána britským vojákům.

Zadržení tehdy ještě netušili, že mají v rukou jednoho z nejhledanějších představitelů nacistického Německa. Nejstarší ze zajatců vystupoval pod jménem Heinrich Hitzinger. Ve skutečnosti šlo o Heinricha Himmlera, někdejšího říšského vůdce SS a jednoho z hlavních organizátorů holokaustu. Jeho dva společníci byli Heinz Macher a Werner Grothmann, kteří patřili k nejbližším mužům jeho osobního doprovodu.

Himmlerova totožnost byla odhalena až o dva dny později, 23. května. Ještě téhož dne spáchal v britském zajetí sebevraždu rozkousnutím kapsle s kyanidem. Pro Wernera Grothmanna tím skončila téměř pětiletá služba u jednoho z nejmocnějších představitelů nacistického režimu. Zatímco Himmler unikl soudu vlastní smrtí, jeho bývalého hlavního adjutanta čekaly výslechy, internace a opakovaná vyšetřování.

Grothmann nakonec přežil svého nadřízeného o 57 let. Jeho poválečný příběh je přitom pozoruhodný především tím, jak vysvětloval vlastní postavení v aparátu SS a co podle svých výpovědí o jeho zločinech údajně nevěděl.

Werner Emil Heinrich Grothmann se narodil 23. srpna 1915 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho rodina pocházela z obchodnického prostředí a určitou dobu žila ve východopruském Královci. Hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let však zasáhla její finanční poměry natolik, že musel předčasně opustit gymnázium. Začal se připravovat na povolání bankovního úředníka a v létě 1934 dokončil odborné vzdělání.

Už předtím se ale rozhodl pro jinou životní dráhu. V červenci 1933 vstoupil do SS, tehdy mu ještě nebylo osmnáct let. Následně absolvoval důstojnickou přípravu, mimo jiné v Braunschweigu a Dachau, a nastoupil k jednotce SS-Standarte Deutschland. V roce 1937 se stal členem nacistické strany NSDAP. Jeho služební postup probíhal v době, kdy SS získávala stále větší vliv v německém bezpečnostním, policejním a později i vojenském aparátu.

Po vypuknutí druhé světové války se Grothmann účastnil německého útoku na Polsko. V červnu 1940 byl během tažení proti Francii jako velitel roty raněn. Právě tato událost předznamenala výraznou změnu jeho kariéry. Od 15. srpna 1940 působil jako druhý adjutant Waffen-SS v osobním štábu Heinricha Himmlera a na podzim následujícího roku převzal funkci prvního adjutanta po Joachimu Peiperovi.

Grothmannovi bylo tehdy pouhých šestadvacet let. Zatímco Peiper pokračoval v kariéře velitele bojových jednotek Waffen-SS, Grothmann spojil své další působení s Himmlerovým nejbližším okolím. Připravoval pracovní program, organizoval služební cesty, zajišťoval vojenské záležitosti a podílel se na předávání informací. Postupně dosáhl hodnosti SS-Obersturmbannführera, odpovídající přibližně podplukovníkovi.

Pracoval v prostředí, do kterého měla přístup jen úzká skupina důvěryhodných spolupracovníků. Himmlerova agenda zahrnovala bezpečnostní politiku, fungování koncentračních táborů, okupovaná území i vojenské otázky. Grothmann přitom nemusel být přítomen každému jednání, aby se prostřednictvím své funkce dostával k informacím, které měly pro chod nacistického aparátu zásadní význam. Právě rozsah jeho skutečných znalostí se po válce stal jedním z nejspornějších bodů jeho výpovědí.

Ve dnech 17. a 18. července 1942 navštívil Heinrich Himmler koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz. Návštěva patří k dobře zdokumentovaným událostem druhé světové války. Himmler se zajímal o provoz tábora, rozšiřování jeho kapacit i organizaci deportací. Podle dokumentace Památníku a muzea Auschwitz-Birkenau sledoval také selekci Židů deportovaných z Nizozemska a jejich následné usmrcení v plynové komoře.

Himmlera při této cestě doprovázel také Werner Grothmann. Historik Jens Westemeier ve své odborné práci věnované Joachimu Peiperovi a prostředí Waffen-SS uvádí, že Grothmann byl svědkem masového plynování vězňů. Jde o mimořádně závažné zjištění, protože právě znalost nacistického vyhlazovacího programu se později stala předmětem jeho poválečných vysvětlení.

Grothmann totiž po válce tvrdil, že se o holokaustu dozvěděl teprve na podzim 1944. Snažil se představovat svou práci jako službu s jasně vymezenými povinnostmi, které mu údajně neumožňovaly proniknout do všech tajných rozhodnutí říšského vůdce SS. Přítomnost při inspekci Osvětimi však takový obraz přinejmenším výrazně zpochybňuje.

V červenci 1942 už nacistický režim systematicky vraždil evropské Židy a Osvětim se stávala jedním z hlavních center jejich vyhlazování. Himmlerův adjutant zajišťoval část organizačního provozu jeho štábu a účastnil se služebních cest, během nichž jeho nadřízený kontroloval také koncentrační a vyhlazovací systém. Nelze přitom automaticky zaměňovat znalost těchto zločinů s osobní trestní odpovědností za jejich uskutečnění. Samotná přítomnost při návštěvě tábora neprokazuje, že Grothmann vydával rozkazy k vraždění. Pro posouzení věrohodnosti jeho poválečných tvrzení je však podstatná.

Právě tento rozdíl mezi tím, co historické prameny vypovídají o jeho služební kariéře, a tím, co sám později uváděl, se prolíná celým Grothmannovým poválečným osudem.

Na jaře 1945 už bylo zřejmé, že nacistické Německo válku prohraje. Sovětská armáda postupovala na Berlín, západní Spojenci pronikali do dalších částí země a Heinrich Himmler hledal možnost, jak prostřednictvím jednání se západními představiteli zachránit alespoň část svého politického postavení. Jeho kontakty, zprostředkovávané mimo jiné švédským diplomatem Folkem Bernadottem, však nevedly k očekávanému výsledku. Když se o nich Hitler dozvěděl, označil dlouholetého říšského vůdce SS za zrádce.

Grothmann přesto v Himmlerově okolí zůstal. Po Hitlerově smrti se jeho nadřízený pokusil získat místo ve vládě velkoadmirála Karla Dönitze, která působila v severoněmeckém Flensburgu. Dönitz však jeho účast odmítl a Himmler přišel i o poslední možnost udržet si oficiální postavení v rozpadající se říši.

Někdejší říšský vůdce SS se rozhodl uprchnout. Společně s několika spolupracovníky opustil oblast Flensburgu, používal falešné doklady a snažil se vyhnout spojeneckým kontrolám. Odstranil si charakteristický knírek, nosil pásku přes oko a vystupoval jako Heinrich Hitzinger, údajný příslušník německé tajné polní policie. Grothmann a další členové doprovodu jej při útěku následovali.

Dne 21. května se skupina rozdělila. Himmler zůstal s Grothmannem a Heinzem Macherem, zatímco další muži pokračovali samostatně. Ještě téhož večera byli všichni tři zadrženi poblíž Meinstedtu a následně předáváni mezi britskými vojenskými stanovišti.

O dva dny později Himmler svou skutečnou totožnost odhalil. Britští důstojníci přistoupili k ověřování jeho identity a následné lékařské prohlídce, při níž se pokusil ukrýt kapsli s jedem. Když mu ji chtěli odebrat, rozkousl ji a zemřel. Grothmann byl v té době již oddělen od svého někdejšího nadřízeného, a nebyl tak přímým svědkem jeho posledních okamžiků.

Zatímco Himmlerova sebevražda uzavřela život jednoho z hlavních organizátorů nacistického teroru, jeho bývalí spolupracovníci zůstali naživu. Pro spojenecké vyšetřovatele představovali důležité svědky, kteří mohli objasnit fungování nejvyššího vedení SS i okolnosti rozhodnutí přijatých během války.

Werner Grothmann mezi nimi zaujímal významné místo. V Himmlerově bezprostředním okolí totiž pracoval od srpna 1940 až do závěrečných dnů nacistického režimu.

Po válce byl Grothmann internován a opakovaně vyslýchán. Spojenecké vyšetřovatele zajímaly především vztahy uvnitř Himmlerova štábu, rozdělení pravomocí a způsob, jakým se předávaly informace mezi nejvyššími nacistickými představiteli.

Dne 27. ledna 1947 podepsal v Norimberku přísežné prohlášení, které bylo následně předloženo americkému vojenskému tribunálu v procesu s nacistickými lékaři. Dokument se dochoval v archivu Harvard Law School a umožňuje nahlédnout přímo do toho, jak Grothmann po válce popisoval vlastní službu.

Potvrdil, že v letech 1940 až 1945 působil jako Himmlerův adjutant a od roku 1942 se zabýval především vojenskými záležitostmi. Vojenská hlášení podle jeho výpovědi procházela přes něj, policejní otázky měl vyřizovat adjutant Suchanek a příchozí i odchozí korespondenci zajišťoval Rudolf Brandt, Himmlerův osobní referent.

Současně zdůrazňoval, že Himmler vedl důležitá jednání většinou bez přítomnosti adjutantů a jejich obsah jim později nesděloval. Podrobně popisoval také vztahy mezi Himmlerem a lékařem Karlem Gebhardtem, jedním z obžalovaných v procesu s lékaři. Podle Grothmannova prohlášení se jejich rozhovorů neúčastnil a nevěděl, co během nich projednávali.

Toto vysvětlení mělo v dané situaci zvláštní význam. Grothmannovo prohlášení bylo předloženo jako důkaz obhajoby Karla Gebhardta. Nešlo tedy o nezávislou historickou zprávu, ale o výpověď někdejšího příslušníka Himmlerova štábu, kterou je nutné posuzovat také s ohledem na její původ a účel.

Přísné rozdělení pravomocí přitom mohlo být skutečnou součástí fungování Himmlerova aparátu. Z této okolnosti však samo o sobě nevyplývá, že jeho nejbližší spolupracovníci nevěděli o rozsáhlých nacistických zločinech. Grothmannův popis tak spíše otevírá další otázky, než aby definitivně vysvětloval rozsah jeho znalostí.

Jeho poválečné potíže navíc neskončily výpověďmi v Norimberku. V červenci 1948 byl internován v Dachau a 15. září jej tamní denacifikační komise zařadila mezi hlavní viníky nacistického režimu. Bylo mu uloženo čtyřleté odnětí svobody. Mezi okolnostmi, které proti němu svědčily, se podle pozdějšího historického zpracování objevovalo také schvalování přidělování vězňů koncentračních táborů k lékařským pokusům.

Grothmann se proti rozhodnutí odvolal. Už 29. září 1948 byl z internace propuštěn a při dalším přezkoumávání byl nejprve přeřazen mezi méně zatížené osoby. V červenci 1950 jej mnichovská denacifikační komise nakonec označila za takzvaného Mitläufera, tedy souputníka nacistického režimu.

Během necelých dvou let se tak jeho úřední zařazení změnilo z hlavního viníka na osobu s výrazně nižším stupněm přisuzované odpovědnosti. Je ovšem důležité připomenout, že denacifikační řízení nebylo totožné s trestním soudem za konkrétní válečné zločiny. Jednalo se o odlišné postupy s jinými pravidly a účelem.

Grothmann se následně vrátil do civilního života ve Spolkové republice Německo. Veřejnému zájmu se spíše vyhýbal, ale kontakty s prostředím bývalých příslušníků SS zcela nepřerušil. Udržoval styky také s kruhy kolem organizace HIAG, která usilovala o příznivější poválečný obraz Waffen-SS.

Jeho minulost přesto dál zajímala západoněmecké vyšetřovatele. Na počátku šedesátých let vystupoval jako svědek v souvislosti s vyšetřováním Karla Wolffa, někdejšího šéfa Himmlerova osobního štábu. Pozornost vyšetřovatelů se poté obrátila také na Grothmanna samotného, zejména kvůli jeho možné účasti na nacistických vraždách a znalostem operace Reinhard, během níž byly zavražděny statisíce Židů v okupovaném Polsku.

Podle historického zpracování Jense Westemeiera se vyšetřovatelům podařilo doložit Grothmannovu znalost této vyhlazovací operace, nikoliv však individuální trestní odpovědnost za konkrétní vraždy. Dne 7. ledna 1966 bylo proto řízení zastaveno.

Werner Grothmann zemřel v roce 2002. Dožil se vysokého věku, aniž by byl za účast na nacistických vraždách pravomocně odsouzen.

Jeho život se tak výrazně odlišoval od osudů některých dalších Himmlerových blízkých spolupracovníků. Rudolf Brandt byl po norimberském procesu s lékaři v roce 1948 popraven. Karl Wolff byl roku 1964 odsouzen k patnácti letům vězení za pomoc k vraždám Židů deportovaných do Treblinky. Joachim Peiper, Grothmannův předchůdce v adjutantské funkci, dostal za válečné zločiny trest smrti, který byl později zmírněn, a v roce 1976 zahynul při útoku ve Francii.

Na Grothmannově příběhu mě nejvíce zaujala jeho vlastní poválečná výpověď. Muž, který několik let organizoval služební program Heinricha Himmlera, podrobně vysvětloval, proč údajně nemohl znát obsah jeho nejdůležitějších rozhodnutí. Dochované dokumenty a historické výzkumy přitom zachycují jeho působení v prostředí, v němž se tato rozhodnutí uskutečňovala.

To samo o sobě nestačilo k prokázání jeho individuální viny před trestním soudem. Pro historické hodnocení jeho postavení však zůstává podstatné, jak blízko se nacházel člověku, který nesl jednu z hlavních odpovědností za nacistické vyhlazování.

V květnu 1945 doprovázel Werner Grothmann Himmlera při posledním pokusu uniknout zajetí. O pět let později byl při denacifikaci zařazen mezi pouhé souputníky režimu. Právě mezi těmito dvěma okamžiky leží otázka, kterou jeho příběh otevírá dodnes: jakou odpovědnost nesli lidé z bezprostředního okolí nacistického vedení, kteří po válce tvrdili, že o jeho nejzávažnějších zločinech věděli jen velmi málo?