Článek
Už při první a hlavně pak při druhé cestě jsem si uvědomil, že o této velké zemi téměř nic nevím, že moje představy jsou mlhavé. Hlavně jsem však měl to štěstí, že jsem velkou zemi mohl zažít ještě před dobou karantén a lockdownů, tj. v době, kdy Čína (ČLR) fungovala jako „rozjetý vlak“. Byl jsem překvapený. Na odpovědných pozicích byli lidé kompetentní, kteří rozuměli svojí práci, a velmi často mladí. Bylo radost s nimi pracovat. Překvapila mne otevřenost myšlení, se kterou jsem se u místních lidí setkával. Narazil jsem hned při první cestě i na čínskou národní hrdost, když se však „ledy prolomily“, začaly se dít divy. Z původní snad až nevraživosti ze strany zákazníků se vztahy rychle změnily a byly následně založeny na důvěře a vzájemném respektu.
Při služebních cestách není čas na cestování a ani nemám možnost podívat se někam dál, protože osobního volna nebývá mnoho. V neděli, když se zrovna nekoná žádná pracovní mimořádnost, si volno udělám. V roce 2019 jsem se například s kolegou podíval do muzea nejstaršího čínského pivovaru ve městě Qingdao a navštívili jsme i místní katedrálu. V roce 2020 jsem v tamní zoologické zahradě sledoval živou pandu a týden před tím obdivoval, co dokáží cvičitelé se zvířaty v mořském světě.
Za 4 roky cestování do Číny postřehů nebylo málo. Nejsem žádný spisovatel. Obrázky a postřehy z cest jsem občas vložil na blog časopisu Respekt. Tam by se objevil i tento text (navazující na 3 předchozí) z naší loňské služební cesty, pokud by se provozovatelé serveru nerozhodli možnost vkládání blogů ukončit. Využívám laskavé nabídky a text o závěru naší loňské cesty zveřejňuji na Seznam Médium.
Cestovat do a z Číny nebylo v uplynulých 3 letech běžné. Kromě potřebných víz bylo třeba absolvovat vícero covid testů, být očkován a „vstupenkou“ bylo též absolvování několikatýdenní karantény. Z tohoto důvodu se každá taková cesta nejen prodražila, ale i prodloužila, protože nemělo smysl se hned vracet. V roce 2019 jsem strávil v Číně necelý měsíc, v roce 2020 to byly 4 měsíce, předloni 4,5 měsíce. Loni to nakonec bylo pouhých 6 týdnů. Loňská návštěva však byla jiná. Vůči plánu jsme ji o 2 týdny zkrátili. Nemělo v daném okamžiku cenu zůstávat v ČLR déle. Platili bychom za ubytování, ale pracovat bychom stejně nemohli.
Pokud jsem se koncem minulého roku stal svědkem něčeho ve velké zemi, byl to „čas změny“. S lehkým odstupem bych se to nebál nazvat „tichou revolucí“. Tichou proto, že nikde nebyly plné ulice a plná náměstí, jak jsme je poznali v době „sametové revoluce“ v bývalém Československu, či v menší míře v době uplynulých několika let, kterou tým nového českého prezidenta nazývá revolucí „flanelovou“. Ve velké zemi nikdo nebyl organizován, nikdo nic nevěděl, nikdo nic nečekal. Přišlo to ze dne na den a bylo to spontánní, jako dýchání.
Politika tzv. nulové tolerance byla dlouhá. V Evropě se proti očkování bouřili aktivisté a proti nošení roušek protestoval i bývalý český prezident. Přitom v Evropě jsme opatření zakoušeli 3 měsíce, lidé v Číně ale tak žili 3 roky. Co dokázali absorbovat a jak byli trpěliví, je hodné obdivu. Byl to tristní pohled vidět, jak i malé děti každý druhý den čekají ve frontě na covid test. Stamiliony testovaných lidí denně. Jediným rozdílem bylo, aby to laboratoře stíhaly, že dávali 10 lidí do jedné zkumavky. Dokud se covid v Číně nevyskytoval, nebyl to problém. Když se loni začal šířit omikron, vyvstalo dilema, zda kvůli jednomu nakaženému izolovat všech 10. Laboratoře a trasovací centra přestaly stíhat.
Ještě v polovině listopadu 2022 věci „jakž takž“ fungovaly. Přiletěli jsme do Pekingu z jižní Číny v pátek 18. listopadu a já měl v pondělí pokračovat na další stanoviště. V sobotu jsme hned ráno šli na covid test, abychom měli čerstvé výsledky z pekingské laboratoře v aplikaci na mobilu. Cestou jsme se zastavili nakoupit si ve večerce u odběrového místa. Kolegové si skenují trasovací „šipku“ a zběžně ukazují zelený pekingský QR kód. Já mám smůlu. Po mně chce ostraha vidět také výsledky pekingského PCR testu, které dosud nemám. Pán je neoblomný. Nepustil mne. V neděli ráno zjišťujeme, že kolegové padají do karantény. Večerka je zavřená. Zřejmě ji v sobotu navštívil někdo pozitivně testovaný na covid, a kdo si ten den naskenoval „šipku“, padá do karantény. Kolega mi později vyprávěl, jak jim už doslova tekly nervy. Letenku měli zpět na sobotu, ale ještě den před odletem neměli zelený QR kód, bez kterého nebylo možné se dostat na letiště. Důvodem bylo, že důvěrník na hotelu (tj. pověřenec místní komunistické strany) neodsouhlasil výsledky jejich covid testů a nepřepsal je do aplikace. Nakonec kolegové odletěli, ale zřejmě pouze proto, že náš místní kolega došel na hotel a přede všemi „sprdnul“ soudruha důvěrníka. Teprve pak se totiž hnuly ledy a aplikace „zezelenala“.
Já se mezitím dostal do severozápadní Číny a nějakým zázrakem nemusel do týdenní karantény. Bylo to vyloženě o fous. Od úterý 22.11. jsem hned začal školit. Do Pekingu se (to také zázrakem) vracím s kolegy z první skupiny v pátek 2.12.2022. Na hotel jsme přijeli zamluveným taxíkem ve 20 hodin. Šlo o dražší hotel poblíž české ambasády, který měl zajistit testování na covid přímo ve vestibulu hotelu. S ubytováním nám pomáhá místní kolega. Byl u podpisu kontraktu před lety a bez jeho pomoci by naše působení v Číně nebylo možné.
Na recepci hotelu nám sdělují, že testování na covid se ruší. Našemu místnímu kolegovi říkají, aby byl v klidu.
„Don’t tell me be calm!“ zlobí se na recepčního náš místní kolega. „Co asi mám s nimi teď tady dělat?“
Bohužel zjišťujeme, že v 18 hodin dostal vedoucí hotelu zprávu, že testování na covid se ruší. Uvědomuji si vážnost situace. Nebudeme-li mít negativní výsledek testů, spadneme po příletu do Pekingu automaticky do karantény a nebudeme moci dostat se na letiště ani následně odletět. V ruce máme negativní výsledek testů ze čtvrtečního rána. A v sobotu máme dostat foto výsledků z testů, které jsme stihli absolvovat v severozápadní Číně před naším odletem do Pekingu v pátek ráno. Obratem volám do Čech. V noci ze soboty na neděli letí Air France. „Pokud bychom letěli zítra, nechají nás odletět?“ ptám se místního kolegy. „V sobotu by to ještě mělo jít.“ Během chvíle nám z firmy posílají letenky.
V sobotu 3.12. byla skutečně uzavřena všechna veřejná testovací místa (nejenom na našem hotelu, ale i ta v okolí několika kilometrů). Snad až komicky dojemné. Po Pekingu bloudí 4 Češi. Chodíme od jednoho odběrového místa ke druhému. My vpředu, za námi na kole náš místní kolega. Všude zavřeno. Bez zeleného QR kódu v aplikaci nelze nic. Pro možnost pohybu (vpuštění na letiště nebo jen do metra, taxíku či do obchodu) bylo třeba mít v mobilu aplikaci s výsledky testu ne staršího 48 hodin. Zbytek dne trávím na hotelu. Večer dáváme režim letadlo a odjíždíme stejným taxíkem, který nás včera přivezl, zpět na letiště.
Před halou mi říká místní kolega, zda se mohu pomodlit. Nepřišlo mi, že by si dělal legraci. Přeříkám v duchu celý „Our Father, who art in Heaven“ a udělám kříž. „Dobrý, jdeme!“ zavelí rázně. Nejprve moji čeští kolegové, pak já a místní kolega. V ruce jsme měli pouze vytištěný papír s 1,5 dne starými výsledky testu ze severozápadní Číny. Pochopil jsem, že ještě před 2 týdny by něco takového možné nebylo. Výsledky bylo třeba mít v místní elektronické aplikaci. Byl to zřejmě jen další z řady „velkých zázraků“, které jsme v Číně v uplynulých dnech a týdnech zažívali.
„Stay in Joy and Peace!“ píši na WeChat do Moments a přidávám 9 fotografií z našeho odletu.
2 týdny po našem odjezdu (13.12.) přichází informace o vypnutí sledovací aplikace (šipka) a o možnosti volného pohybu osob. Spolu s tím se rozjíždí také covid – resp. omikron. Paradoxně však věci opět začínají fungovat a nekoná se ani žádná katastrofa. Pochopil jsem, že lidé v Číně opět mohou svobodně cestovat a že v lednu 2023 byly zrušeny i povinné karantény.
Po letech „pekla“ proběhla v Číně doslova „tichá revoluce“.
