Článek
Válka nacistického Německa a Sovětského svazu prošla od svého konce sérií historických revizí, které prudce změnily její vnímání mezi odbornou veřejností. Jednoduché teorie, jež krátce po válce ovládly myšlení na obou stranách Železné opony, jsme se už oprostili, ale některé oblasti tohoto konfliktu dodnes zůstávají buď obestřené mýty, či jsou skryté hávem neznáma. Příprava nacistické invaze a šokující omyly, které sám Hitler, ale také profesionální německá armáda spáchaly, spadají tak trochu do obou kategorií. A to přesto, že dle některých historiků odsoudily Německo k porážce ještě dřív, než samotná válka začala.
Těžko na cvičišti…
Plánování invaze do SSSR zahájilo německé vrchní velení (OKW) už v průběhu července a srpna roku 1940, kdy byla rozhodnuta válka proti Francii a vítězná nacistická vojska mohla začít plánovat budoucí operace. Celý plán na válku byl stvořen kombinací idejí, jež zahrnovaly ideologickou nenávist ke komunismu, plány na ovládnutí nerostných surovin východu a také představu Adolfa Hitlera, že rychlý pád Sovětského svazu přesvědčí Velkou Británii k uzavření míru a zabrání intervenci USA. Prvotní plány byly stvořeny několika důstojníky generálního štábu a finální forma byla stvořena pod vedením generála Pauluse, který měl o dva roky později kapitulovat u Stalingradu.
Operace Barbarossa měla velkolepé představy. Počítala s více než 200 útočícími divizemi, mezi které byly kromě armády německé zařazeny také síly z Rumunska, Finska, Maďarska a Slovenska, jež by v prvních měsících operace měly za cíl obklíčit a zničit hlavní koncentrace sovětských sil na území moderní Ukrajiny a Běloruska. Špatně vyzbrojené a ještě hůře vycvičené komunistické formace měly být zničeny tak rychle, aby Hitlerova vojska mohla celou válku ukončit během 6-8 týdnů, což bylo bráno za dostatečný čas nejen na dobytí hlavních měst, jako byla Moskva, Stalingrad a Leningrad, ale také k následujícímu postupu k řece Volze a kompletnímu ovládnutí evropského Ruska.
Prvotní německé plány však byly od začátku až absurdně optimistické. Dost možná největším selháním bylo nepochopení skutečné síly Rudé armády, jež byla odhadnuta na pouhé 2/3 svých skutečných stavů. Většina armádních důstojníků také považovala za nemožné, aby byly sovětské síly schopné po začátku války rychle zformovat nové formace, jež by nahradily dříve zničené síly. Později těžce ponížený Paulus byl v tomto ohledu výjimkou a správně pochopil, že Sověti budou schopni nahradit velkou část svých původních ztrát. Generál byl však přesvědčen svými nadřízenými, že je v tomto ohledu příliš pesimistický a nakonec Hitlerovi předal více optimistický odhad situace.
Ignorovány byly i zprávy o rychle se zlepšujícím stavu sovětské bojeschopnosti. Špatné zkušenosti z Finska a Polska posloužily k tomu, aby Moskva začala reformovat svou čistkami zdecimovanou armádu, což byl fakt, který do Moskvy pravidelně hlásila německá ambasáda v SSSR a především její vojenský atašé Ernst Köstring, jež byl pravděpodobně největším německým expertem na vojenskou sílu SSSR. Jeho zprávy o odolnosti budoucího nepřítele však byly buď ignorovány, nebo zohledněny jako pouze teoretický nejhorší možný scénář. Köstring se obzvlášť snažil poukázat na rostoucí obranyschopnost Rudé armády a také na schopnost bolševického režimu přežít velké územní a početní ztráty. Byl však kompletně ignorován.
Velkou roli zde hrála extrémně neefektivní německá rozvědka. Ta trpěla hned několika neduhy, z nichž největší byla její rozdělená nátura. Kromě oficiální rozvědky Abwehr existovala také podobná agentura pod SS, armádou, námořnictvem, letectvem a pod samotnou nacistickou stranou. Všechny tyto organizace spolu soupeřily a vzájemně se oslabovaly. To také vedlo k jejich mizerným informacím o SSSR, kam dokázali infiltrovat pouze minimum agentů, což například vedlo k podcenění počtů nepřátelských sil a také ke kompletní ignoranci nových sovětských zbraní, jako byly tanky T-34. Selhání rozvědky však hrálo spíše sekundární roli. Za tu primární si slavná německá armáda mohla úplně sama.
Ideologické šílenství
Rusko a jeho sovětský nástupce byly v německých vojenských kruzích negativně vnímány dlouho před vznikem nacismu. Podle některých historiků se tato tradice táhne až do 18. století a časů Friedricha Velikého, ale nejpozději ji můžeme najít během 1. světové války. Velkolepé německé vítězství v bitvě u Tannenbergu roku 1914 stvořilo mýtus o neschopných Rusech, které je vždy možno porazit. Tuto ideu pouze posílila ruská porážka roku 1918, jež se stala největším úspěchem císařského Německa během celého konfliktu. Pozdější neslavné ukázky sovětských bojových sil ve Finsku a také velká čistka 30. let pouze utvrdily představy o neefektivitě Stalinových vojenských sil.
Velkou roli zde také hrála nacistická rasová teorie. Ta se velice úspěšně infiltrovala i mezi nejvyšší armádní struktury a dokonce i dřívější oponenti režimu, jako náčelník generálního štábu generál Franz Halder, který roku 1938 vedl spiknutí proti Hitlerovi, byl přesvědčen rasovými teoriemi o podřazenosti Slovanů a otevřeně odmítal akceptovat zprávy, které této pozici odporovaly a snažily se poukázat na potenciální hrozbu Rudé armády. Halder a vrchní velitel armády, generál Brauchitsch, pomohli mezi vrchním velením zavést tyto šílené rasové teorie a začali je používat jako reálný argument při plánování vojenských operací.
Problémem byla také extrémní sebedůvěra, kterou si němečtí důstojníci přisvojili po porážce států západní Evropy. Obzvlášť porážka Francie, již mnoho německých generálů považovalo za největší vojenskou sílu Evropy a která roku 1918 přinutila Berlín ke kapitulaci, uvrhla německé velení do téměř alkoholického opojení a ujistila je o vlastní neporazitelnosti. Myšlenka, že by bolševická horda na východě mohla být stejně či dokonce více nebezpečná než slavná francouzská armáda, byla pro tyto důstojníky absurdní a předem se jí odmítli jakkoliv zaobírat.
Rasová teorie měla také mít katastrofický dopad na schopnost nacistického režimu ovládnout východní území. Původní plány štábních důstojníků otevřeně mluvily o nutnosti vytvořit alespoň formálně nezávislé státy, které by si mohly získat podporu místních obyvatel a ulehčily by Německu nové okupační povinnosti. Mnoho obyvatel Ukrajiny, Baltských států a Běloruska mělo dobré vzpomínky na německá vojska z roku 1918 a obzvlášť okradení rolníci je považovali za lepší variantu oproti bolševickému režimu, jež je nemilosrdně využíval a okrádal.
Hitler tyto návrhy kompletně odmítl. Východní národy měly být v lepším případě otroky budoucích německých osadníků a v tom horším je čekalo vyhlazení. Odbojové organizace v těchto regionech tak byly brzy po začátku války Němci odmítnuty a v mnoha případech zahájily otevřený odboj proti oběma stranám konfliktu. Ideologické šílenství nacismu se mělo stát továrnou na partyzány, jež si vyžádala pozornost obrovské vojenské síly, kterou následně Němci postrádali na frontě.
Logistika, královna bojiště
Politické, ideologické a špionážní problémy by však možná ještě šlo obejít. Katastrofickými však byly nedostatky v německém plánu na zásobování vlastních sil. OKW očekávalo rychlou válku, jež měla být především vybojována v západních oblastech SSSR. To vedlo například k dobře známému nedostatku zimních uniforem v průběhu roku 1941, ale tento problém byl pouhým vrcholem ledovce. Německá armáda od začátku odmítala variantu, že by musela stvořit velkolepý zásobovací systém, jež by sahal až k Moskvě. Plné zásobování bylo potřeba pouze v první fázi války a následně by díky minimálnímu odporu šlo jednotlivé nutnosti řešit postupnými přesuny a zabíráním nepřátelské výbavy.
Němci proto nedávali dostatečnou pozornost k mnoha problémům sovětských železnic a prakticky vůbec nevěděli o nedostatku silnic a dálnic, na které si zvykli během bleskových kampaní v prvních letech války. Špatný stav rozvědky vedl ke kompletnímu nepochopení specifik sovětského území, což mimo jiné znamenalo například extrémní nedostatek aktuálních map. Nekvalitní dopravní systém byl mimo jiné katastrofou pro německá vozidla, která se extrémně často rozbíjela a musela být čím dál více nahrazována zastaralými stroji místních a koňmi.
Zásobovací nedostatky se plně začaly ukazovat po prvních dvou měsících války, kdy Němci opustili západní oblasti SSSR a začali postupovat čím dál hlouběji do vnitrozemí. Už v červenci bylo rozhodnuto o nutnosti opustit ambiciózní cíle na dosažení řeky Volgy, ale Moskva byla stále brána za přijatelný terč. To vedlo ke zběsilému postupu nacistických armád, jež sice dokázaly dojít dál, než by rozumný pozorovatel očekával, ale za cenu obrovských ztrát na lidech i technice. Jednotky, které v listopadu dorazily k hlavnímu městu SSSR, byly tak slabé, že prakticky neměly šanci Moskvu dobýt a brzy byly přinuceny k ústupu nepřátelským protiútokem.
Dodnes se často mluví o strategických hloupostech Adolfa Hitlera, ale v tomto případě se zdá, že diktátor pochopil daleko dříve než generální štáb špatnou situaci své říše. Když mu v průběhu listopadu ministr průmyslu oznámil, že kvůli ztrátám na východě považuje za prakticky nemožné, aby Německo vyhrálo válku, tak diktátor tento názor v klidu odsouhlasil. Ztráty operace Barbarossa a vyčerpání německých surovin byly tak vážné, že Německo ztratilo schopnost vést najednou ofenzívu po celé východní frontě. Roku 1942 se tak soustředilo pouze na jižní část linie, tedy na Kavkaz a Stalingrad, což však nakonec pouze napomohlo k jeho zkáze.
Byla invaze do SSSR předem odsouzená k porážce? Samozřejmě se dá argumentovat ve prospěch obou možných odpovědí. Dřívější zahájení invaze či podpora ze strany Japonska mohly navýšit nacistické šance. Extrémní nepochopení nepřítele, arogance vrchního velení a šílenství rasových myšlenek Hitlerova režimu však byly tak vážnými problémy, že je těžké představit si, jak by nacistické Německo mohlo skutečně vyhrát. Což je vzhledem k jeho nátuře poměrně velká úleva.
Zdroje a další četba:
Birstein, Vadim J. SMERSH: Stalin's secret weapon. Paperback edition. London: Biteback Publishing, 2013. xii, 512 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-84954-567-9.
Stahel, David. Operation Barbarossa and Germany's defeat in the East. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. xvi, 483 s. ISBN 978-0-521-76847-4.
Ellis, Frank. Barbarossa 1941: reframing Hitler's invasion of Stalin's Soviet empire. Lawrence, Kansas: University Press of Kansas, 2015, 2015. Modern War Studies ISBN 978-0-7006-2146-0.
