Článek
Když roku 1873 objevil Heinrich Schliemann pozůstatky prastarého města, změnil se mýty Ilias a Odysseia z nemožného příběhu na potencionální historii. Schliemannovi nebuďme moc vděční, jeho brutální metody totiž kompletně zničily většinu jeho nálezů, ale objev to byl skutečně významný. Následujících 150 let však velmi rychle začalo ukazovat, že tyto příběhy obsahují pouze poslední a ty nejmenší prvky dávného světa, který se následně podařilo odhalit.
Éra bronzu
Svět východního Středozemního moře byl na začátku 13. století před Kristem v mnoha ohledech až překvapivě podobný tomu našemu. Velké říše a malé státy existovaly ve velmi stabilním mezinárodním systému, který trestal agresory, ctil detailní smlouvy a především umožňoval stvoření obrovského obchodního systému, jenž především transportoval nutné materiály pro dobu definující bronz a který sahal od Indie až po Skandinávii a Britské ostrovy. Velmocemi své éry byli třeba Chétité v dnešním Turecku, jejichž jazyk rozluštil během 1. světové války Čech Bedřich Hrozný, dobře známí Egypťané a Asyřané a také obyvatelé moderního Řecka a jeho okolí, Mykénští Řekové.
Pojmenováni po městu, jemuž v Homérových dílech vládne proradný král Agamemnón a které dle některých expertů bylo hlavním městem celé civilizace, Mykénští Řekové byli od konce 17. století před Kristem vzkvétající kulturou založenou na vysoce autonomních či zcela nezávislých městských státech, jež měly vysoce rozvinutou sociální a náboženskou kulturu. Byli to však také obávaní válečníci, již už v průběhu 15. století před Kristem převálcovali zbytky civilizace Mínojců a obsadili ostrov Kréta, jenž se rychle stal součástí širší Mykénské civilizace. Válkychtivé ambice však tento lid evidentně neopustily, o čemž svědčí zprávy od jejich sousedů.
Písmo Mykénských Řeků, tzv. Lineární B, bylo v minulém století rozluštěno k všeobecnému nadšení archeologů, ale tato radost brzy ochabla. Na rozdíl od svých dědiců a také od mnoha jiných civilizací doby bronzové totiž Mykéňané používali písmo prakticky pouze pro administrativu a různé nápisy a instrukce, což nám umožňuje jen velmi malý náhled do jejich kultury, náboženství a historie. Pro dějiny západního Turecka, kde se Trója nalézala, tak musíme hledat jiné možné prameny a naštěstí máme díky práci Bedřicha Hrozného ideální zdroj. Obrovské a velmi dobře zachované archivy Hattusy, hlavního města říše Chétitů.
Chétité jsou sami o sobě fascinujícím tématem. Na rozdíl od většiny okolních národů byli stejně jako Mykéňané indoevropského původu a jsou tak vzdálenými bratranci i nás Slovanů. Jejich říše byla na svou dobu velmi centralizovaná a spolu s Egyptem, se kterým někdy válčili a jindy jednali, by je šlo považovat za dva hegemony své éry. Vládci většiny asijského Turecka, Sýrie a severního Iráku, Chétité byli bravurními válečníky, již v regionu jako první nasadili válečné vozy, které by se daly považovat za tanky doby bronzové. Jejich velká říše však znamenala mnoho nepřátel a nespokojených poddaných, což nás přímo dostává k tématu Tróji.
Už ve 14. století psal chétitský panovník svému protějšku mezi Ahhiyawi, což je termín dnes většinou expertů spojovaný právě s Mykéňany, aby si postěžoval na problémy, kterým čelil na svých západních územích, a to především na spory mezi Řeky a Chétity o město jménem Willusa. Jméno, které bylo experty brzy propojeno s Trójou, v řečtině známou jako Ilium. Po další dvě století se měla tato oblast včetně Tróji stát místem opakovaných střetů mezi Chétity a místními povstalci, které měli Mykénci opakovaně podporovat, a to možná i skrze vyslání armád přes moře.
Dvojitý Homér
K tomuto poněkud širšímu historickému důkazu o existenci samotné Tróji a řeckém vojenském zájmu o tento region v éře bronzové navíc můžeme připojit několik až překvapivě napovídajících detailů. První z nich je dlouhý chétitský boj proti muži, jenž se jmenoval Pijamaradu, což je extrémně blízké trójskému králi Priamovi. Oblasti, která pravděpodobně zahrnovala i Tróju, vedl opakovaná povstání, a to prý s podporou Mykéňanů. A v historii Willusy najdeme dokonce i jistého krále Alaksandu, odvozeninu od jména Aleksandr, což bylo jedno z jmen mýtického prince Parise, jenž unesl překrásnou Helenu a započal celou válku s Řeky.
A zde už je nutné jasně se pobavit o autorovi obou slavných děl, Homérovi. Tedy, možná Homérovi. Tento slavný autor byl dle mnoha expertů spíše než jedním slepým básníkem skupinou lidí, již v průběhu osmého století vypracovali sérii řeckých epik, ze kterých dodnes přežívají pouze Ilias a Odysseia. Učinili tak nejdříve čtyři století po kolapsu Mykénské civilizace, o němž bude řeč později, a jejich dílo bylo začátkem nové literární éry v řeckém světě. Jak je popsáno výše, jejich příběhy evidentně měly reálný základ aspoň v těch nejširších detailech, ale smutnou realitou je, že se orálně předávaná díla téměř nevyhnutelně časem změní a s každým dalším rokem něco ztratí či získají.
Stačí se podívat na bohy obou epik. Řečtí bohové jsou nám zde celkem povědomí a kromě několika detailů se podobají svým vyobrazením v následujících stoletích. Právě v 8. století totiž končila velká náboženská proměna, která postupně přemístila různé řecké bohy, stvořila nové a v některých případech dokonce integrovala figury z jiných náboženství. Zeus, král bohů v klasickém Řecku, byl v éře Mykéňanů nepříliš významnou figurou a králem byl jeho bratr Poseidon, který byl pravděpodobně také králem podsvětí, kde ho později nahradil Hádes, jenž dost možná neexistoval před 10. stoletím před Kristem.
Hlavní součástí Homérova vyprávění je právě role bohů a jejich vyobrazení ukazuje jasně existující mezery. V několika případech však díla evidentně ukazují, že ne vše bylo zapomenuto. Bůh Apollo je vyobrazen jako šampión Trójanů a až překvapivě nemilosrdný nepřítel Řeků. Tento vládce luku a hudby byl totiž původně neřeckým bohem, který byl extrémně populární v dnešním západním Turecku. Výše zmíněný král Alaksandu se ve všech svých dopisech nejvíce odvolává právě na svou verzi Apolla. V Odysseii je podobná situace vidět u vyobrazení města Pilos, které bylo za Homéra stále pamatováno jako střediště uctívání boha Poseidona, a to i století po náboženských změnách, jež proměnily řecký svět.
Obě přežívající díla tak mohou být považována za kombinaci tehdy moderních znalostí a přežívajících prastarých tradic. V západním Turecku se opakovaně bojovalo a jedna z těchto válek či více z nich byly předehrou pro Homérovo dílo. Nemůžeme však jít hlouběji? Nešlo by přeci jen určit přesně, kdy byla Trója zničena? Trója, či Willusa, byla ve skutečnosti sérií mnoha měst na stejném místě, jež existovala až do 4. století po Kristu. Na začátku 12. století skutečně došlo k násilnému dobytí a zničení města, v rozsahu podobnému oběma epikám. Je tu však problém. V tu samou dobu probíhala civilizační apokalypsa.
Konec světa a nekonečné diskuze
Pád éry bronzu je čím dál více populární téma, které se objevilo i v novém filmu, kde Christopher Nolan doslova použil větu „naše doba bronzu je u konce.“ Přesný důvod celé katastrofy je dodnes nejistý. Dříve oblíbená teorie invaze tzv. Mořských národů byla v posledních letech doplněna o teorii všeobecného kolapsu, jež kromě vojenských útoků zmiňuje kolaps starých obchodních cest, nával nových nemocí a také změny klimatu, které např. v Řecku způsobily obrovský růst teplot, a to na úroveň africké pouště. Chétité zkolabovali a zůstalo z nich jen pár nástupnických států. Mykénské Řecko však kompletně zemřelo a na jeho území nastal temný věk bez jakýchkoliv záznamů, jenž skončil až s oběma eposy.
Právě v tomto období byla zdevastována také Trója a není zcela nemožné, že v tom ruce měli Mykénští Řekové. Ony Mořské národy totiž zčásti tvořili uprchlíci z východního Středozemního moře, a to včetně mnoha Mykéňanů, již raději odešli ze své zdevastované vlasti. Tito uprchlíci se později dostali do samotné bible, kde se objevují jako zapřisáhlí nepřátelé Izraelců, Filištíni. Archeologické nálezy dnes celkem jednotně potvrzují, že se tak v oblasti moderního Izraele a Pásma Gazy zformovala civilizace s původem v Řecku a na několik století zde prosperovala.
Bohužel ani tyto potvrzené fakty jasně nepotvrzují, že Řekové Tróju napadli. Mořské národy byly etnickou směskou, kde Mykéňané pouze hráli roli jednoho z mnoha. Nebo mohlo město padnout pod náporem horských národů z východu, jež zničily Chétity, anebo i utíkajících obyvatel zbytku Turecka, kteří zoufale hledali nový domov. Důsledkem kolapsu je také ztráta historie těchto let, kdy v některých záznamech doslova ze dne na den končí všechny aktivity písařů. Na celou řeckou civilizaci a její okolí padá historický stín, který se měl vytratit až po čtyřech stoletích. Během nich se příliš mnoho historie proměnilo v mýty.
Definitivní odpověď o Trójské válce dodnes nikdo nemá. Nemůžeme ani tušit, zda se řečtí hrdinové v ní vyobrazení zakládají na skutečných postavách. Dle jedné teorie byl dokonce výše zmíněný Pijamaradu základem nejen pro trójského krále, ale svými skutky i pro řeckého hrdinu Achilla a jeho velké triumfy. Spíše než jakékoliv přesné popsání událostí tak Ilias a Odysseia mohou být brány za výsledek nespočetných příběhů o éře, kdy se pro většinu lidí zhroutil jejich svět. Věku krutých bojů, morálně nejistých hrdinů a nemilosrdných dobyvatelů. Přeci jen víme, že právě této éře padla za oběť i historická Trója, jež tak může být symbolem nespočetných měst a lidí, již v této době ztratili vše.
Zdroje a další četba:
Cline, Eric H. 1177 př. Kr.: zhroucení civilizace a invaze mořských národů. Překlad Ruth J. Weiniger a Kateřina Zerzánová. Rozšířené a aktualizované vydání. V Praze: Vyšehrad, 2024. 319 stran. ISBN 978-80-267-3034-7.
Bryce, Trevor. Warriors of Anatolia: a concise history of the Hittites, London: I.B.Tauris, 2019, ISBN 978-1-78673-528-7
Feuer, Bryan Avery. Mycenaean civilization: an annotated bibliography through 2002, Revised edition. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, Inc., Publishers, 2004, ISBN 978-0-7864-2698-0.
