Článek
Možná ji znáte. Německá vojenská skládací karimatka. Skvěle skladná, krásně vám vyztuží záda batohu, když na to příjde. Vyrobená z jednoho z nejtvrdších materiálů na planetě. Z téhle věci by se daly dělat tanky. Je téměř nemožné na něčem takovém usnout, a pokud se vám to podaří, ta úroveň rozlámanosti a bolavosti ráno je opravdový zážitek. Výborná věc, kterou bych jen tak za něco nevyměnil.
Protože se rád mám občas špatně. Strávil jsem dostatečné množství nocí venku, abych si dokázal vážit snad jakékoliv postele. Od doby, co jsem jednou spal na dalekohledu, je pro mě jakýkoliv polštář dost dobrý.
Takové zážitky zkrátka učí vděčnosti. I když máte den blbec a spousta věcí se nepodařila, nakonec zapadnete do měkoučkých peřin. Je teplo, sucho, nefouká na vás, nežerou vás mravenci a nemusíte řešit, jestli to, co slyšíte štěkat poblíž, je opravdu srnec a ne zatoulaný pes. A to je tak skvělý.
Stojí za to vycvičit svoji mysl, aby si všímala a vážila maličkostí. Pomáháte si tak zlepšit horší časy. Jen to chce delší dobu trénovat a ano, některé zážitky jsou prostě o dost lepší, než jiné. Sledujete kamarády, jak se radují na exotické dovolené, zatímco vaším momentálně největším úspěchem je, že jste našli dobrou polohu v pololeže, kde jsou vaše chronické bolesti o něco menší. Ano, není to úplně porovnatelné. Ale aspoň něco. I když někdy dá fakt práci hledat pozitiva. I když si člověk občas připadá spíš jako racek, co lítá nad skládkou a snaží se v té hromadě svinstva najít a sezobnout něco dobrýho. I drobná radost je lepší než žádná.
Přitom nám zevšednělo tolik úžasných věcí. Zkuste třeba někdy o víkendu dělat všechno jen jednou rukou. Ideálně ještě tou druhou, než kterou normálně používáte. Nebo se pohybovat po jedné noze. Jak velký požehnání je mít všechny končetiny. I když na nich nejsou takové svaly, jaké bychom rádi. Máte auto a dnes fungovalo, do ničeho jste nevrazili, měli jste co jíst a bylo to poživatelný. Světlo svítí, teče teplá voda. Nebo jakákoliv voda. Jste plus mínus zdraví.
Nějaký ten rok nazpět byly zprávy, že se v Česku objeví polární záře. Tak ležím v posteli a koukám na data ze sondy, která je mezi Sluncem a Zemí, abych měl včasné varování. Jinými slovy já, totální nýmand a nikdo, můžu kdekoliv pomocí maličkého zařízení v ruce přijímat data ze stroje vzdáleného milion a půl kilometrů. V reálném čase komunikovat s lidmi na druhé straně planety. Obyčejný člověk má tolik možností, které by se ještě nedávno zdály naprosto neuvěřitelné nebo dostupné jen těm nejlepším vědeckým institucím. A jsou pro nás úplná samozřejmost. Už nemusíme nahrávat hudbu z rádia vzduchem na magnetofon a být u toho zticha. Můžeme si pustit cokoliv kdykoliv a kdekoliv.
Viděli jste někdy vnitřek Tower of London? Pokud si dobře vzpomínám, je tam v podstatě jen jedna opravdu obyvatelná místnost pro vladaře a jeho rodinu a služebnictvo přespávalo na skládacích lehátkách v hlavním sále. Kdejaká dělnická rodina u nás má dnes daleko větší hojnost než tehdejší aristokracie. Nebo jiné současné rodiny ve většině zemí světa. Máme toho vážně hodně, za co být každý den vděční.
Nevyhýbejme se nepohodlí. Drobných radostí je všude kolem nás spousta a nepohodlí nás učí lépe je vidět a vážit si jich. Stojí to za to. Protože i největší řeka začíná spoustou malých potůčků.
