Jak jsem vyhrál život a vy můžete taky

Tenhle článek bude oproti jiným trošku odlišný. Trochu důvěrnější. Proto budu s dovolením čtenářům tykat a čas od času změním rod, aby se do něj mohlo vžít co nejvíc lidí. A ano, je to dlouhé. K vítězství obvykle nevedou zkratky, jen trpělivost a disciplína. A trápení.

Znáš slavnou „mic drop“ scénu z filmu Osmá míle? Rap sice naprosto není můj styl, ale v těhle pár minutách se skrývá jeden z nejlepších návodů na život, co jsem kdy viděl. Hlavní záporák se právě chystá před davem lidí naprosto ztrapnit našeho hrdinu. Ví na něj tolik špíny, tolik drbů, tolik mu toho sám provedl. On ten náš hrdina je přecejen docela nula. Není těžké se do něj trefovat. Ale hrdina se zachová nečekaně, nebude se totiž bránit. Jen on ví, čím si v životě prošel, nemusí se před nikým obhajovat. Takže naopak všechno na sebe řekne lidem sám. Všechny svoje slabosti, všechny prohry, všechny ostudy. Tady to máte. Ano, tohle jsem já, tohle se mi stalo a klidně vám to řeknu. A jestli ty, záporáku, na mě víš ještě něco dalšího, tak jim to řekni taky. Záporák odchází beze slova. Ztratil veškerou moc.

Představ si situaci, kdy od probuzení do usnutí je tvým nejsilnějším vjemem bolest. Taková bolest, že nemůžeš dělat skoro nic jiného, než hledat nějakou pololežatou pozici, kdy je to trochu snesitelnější. Kdy hledáš jakékoliv rozptýlení a pokud se ti podaří třeba na půl hodinky zapomenout, nevnímat, je to ohromný dar. Čas od času se projedeš sanitkou, když už budou křeče opravdu nesnesitelné. Dostaneš nějakou tu kapačku, chvíli se ti uleví, ale s nejasnou diagnózou tě zase pustí z nemocnice. Tak plynou měsíce, kdy nevíš co ti je a co s tím dělat. Můžeš jen doufat, že další den to bude jiné.

Straníš se lidí, protože když už začneš mluvit se svými „kamarády“, jejich první otázkou je, jestli nejsi náhodou nějaký líný, když tak dlouho nepracuješ. Čím míň toho lidi o tobě vědí, tím rychleji tě soudí a dávají skvělý rady, jak bys měl žít. Nestojíš o to. Nechceš dávat najevo svoji slabost a bezradnost. Správný chlap přece vždycky ví. Nemůžeš nikomu přiznat, že máš deprese natolik paralyzující, že i kdyby ti bolesti dovolily vstát, nedovolí ti to hlava. Tohle je ještě horší boj. Takže jen sleduješ, jak kamarádi jezdí na dovolenou, jak se radují se svými dětmi, jak si užívají života. Tobě jen utíká čas a snažíš se z toho všeho nezešílet.

Časem vycvičíš svou mysl natolik, že jsi schopná včas rozpoznat myšlenky, které by rozjely další kolo depresí. Vyvineš si takovou disciplínu, že postupně umožníš svému tělu, aby mohlo zase zažívat radost. Pro ty, co to neví, deprese není jen špatná nálada, kde stačí myslet na něco hezkého. Deprese znamená, že tělo ti fyzicky neumožňuje mít se dobře. Samo sebe střílí do nohy a vyvolává černý scénáře, neumí vyplavovat hormony štěstí. Prostě tam nejsou. Chtít bez medikace zastavit depresi je asi jako chtít zastavit rýmu nebo průjem. Jakmile se rozjede, je pozdě. Můžeš se jen snažit, aby to nezačalo. Uplyne nějaký rok a tohle bez pomoci zvládneš. Změníš celý způsob uvažování, hlídáš každou myšlenku, aby tě nestáhla zase zpět, a postupně, velmi pomalu, mizí i bolesti. Zvedneš se ze dna s pocitem, že jsi zvládla něco, co spoustu lidí zabilo. Kamarádi se tě sice dál ptají, jestli ti nevadí, že nemáš peníze, ale už to tolik neřešíš. Ty teď prožíváš vítězství, o kterém víš jen ty sama. Vyhrála jsi nad svou hlavou, která se tě snažila zničit. Udělala jsi něco, co většina lidí nezvládne za celý život.

A když už se ti zdá, že bys mohl začít konečně znovu normálně žít, dostaneš boreliózu. Cítíš se jako při chřipce kdy tě bolí celý tělo. Ale především jsi unavený. Velmi unavený. Tak unavený, že po pár stech metrech pomalé chůze omdléváš. Úplně běžný denní činnosti jsou pro tebe výzvou a víš, že když to přeženeš, což znamená, že třeba půjdeš s košem o něco rychlejší chůzí, další tři dny ani nevstaneš z postele. Zažiješ noci, kdy nevíš, jestli se dožiješ rána, protože je ti zatěžko dýchat. Zase jezdíš sanitkama. Zase není medicínský řešení. Chronický únavový syndrom je něco, z čeho se občas někdo dostane a občas je na zbytek života. Zase koukáš na sportovce a turisty a je ti do breku. A v tom je to ohromný vítězství.

Protože ta nejistota a bezmoc jsou naprosto zničující. Deprese už sice nemáš, zato tě teď paralyzují úzkosti. Panický ataky, stavy podobný svými projevy infarktu. Znovu dostáváš naprosto absurdní rady od svýho okolí. „To je tím, že se nehýbeš. Kdybys víc cvičil, tak bys nebyl tak unavený.“ Geniální. Dva měsíce zpět jsi chodil desetikilometrový procházky a teď tě vyčerpá cesta z parkoviště. Ale je to tím, že málo cvičíš. Že tě to nenapadlo dřív… Znovu máš před sebou výzvu. Zase se tě snaží zničit vlastní mysl, zase se nemůžeš spolehnout na své tělo, zase do tebe kope okolí. Je ti přes třicet a nemáš nic. Ani nemůžeš nic mít. Opět se snažíš nezbláznit. Trvá to dva roky a už víš, že nemáš kam couvnout. Jediné, co můžeš ovlivnit jsou tvoje myšlenky. Buď zase změníš od základu svoje myšlení, nebo jdeš do cvokhauzu. Buď a nebo. A pak si vzpomeneš na Osmou míli. A vyhraješ život.

Tohle je moje zkušenost. Tohle je posledních asi pět let mého života. Tedy asi třetina z toho. O většině zážitků a výzev mluvit nemůžu, protože se netýkají jen mě. Ale chtěl jsem to celé trochu nastínit, abys měla představu, z jaké pozice se teď chystám někoho „poučovat.“ Jestli jsem dost oprávněný dávat rady, nebo ne. Zkušenosti a zážitky jsou těžko přenosné. Šel jsem do boje s nejhlubšími strachy a démony ve své hlavě a vyhrál. Kdo může říct to samé? Nechci si tyhle věci nechat pro sebe, protože je tolik zoufalých lidí. Každý máme svůj život, který mnohdy může být ještě daleko těžší, než můj. Ale co pomohlo mě, mohlo by vysvobodit i někoho dalšího.

Tak tedy zpět. Co myslím tím, že vyhraješ život? Já i hrdina z Osmé míle jsme se dostali do situace, kde už nebylo kam couvnout, nebyl žádný koberec, pod který by se dalo svinstvo zametat. Čelíš svému životu teď a tady. Dáš prostor všem svým obavám, znovu si zavzpomínáš na všechna traumata a křivdy, které formovaly tvoji povahu, podrobně se podíváš na každý svůj strach. Co ti vlastně chtějí říct. Vzpomeneš si na litanii proti strachu z Duny.

Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.
Zůstanu pouze já.

Strach je totiž rádce. Vypráví nám příběh o nás samých. Nemáme ho potlačovat, máme ho pochopit. To celé je nesmírně bolestivé, ale skvělé. Doporučuju se dostávat do situací, kdy není kam couvnout a pokud nám je nepřináší sám život, tak si je způsobovat sám. Nastavovat si termíny. Výsledek stojí za to.

Protože přijmout sebe sama se všemi svými chybami, nedokonalostmi, prohrami a omyly je ten klíč. Nikdo nám nemůže ublížit tam, kde sami necítíme bolest, strach nebo stud. Pokud se nestydíme a nebojíme uvnitř sami v sobě, zlé úmysly se nemají za co chytit. Když ti někdo bude vyčítat, že na žirafu máš dost málo skvrn, asi tě to neurazí, protože se nepovažuješ za žirafu. Ale pokud někdo bude mít narážky třeba na postavu nebo schopnosti, to už se umí bolestivě dotknout. Protože to už může být něco, z čeho se sama vnitřně obviňuješ. Tohle mizí, když přijmeš, kdo jsi, když si uvědomíš, čím vším jsi už v životě musela projít a stále jsi tu.

Proč je to vlastně tak důležité a tak efektivní? Protože lidi ovládá pradávný strach. Jsme stádní stvoření. V dobách kmenů, kdy každý den představoval boj o přežití, byla nezbytná naprostá poslušnost. Kdo nezapadal, byl krutě potrestán nebo vyhnán, což znamenalo téměř jistou smrt. Tak lidé a jim předcházející příbuzné druhy žily po celou svoji historii. Strach z odmítnutí, a s ním spojená touha zapadnout a být oceněný, je jedním z našich základních evolučních mechanismů. Projevuje se téměř ve všem, co děláme. Bojíme se zpívat v hudebce, stydíme se oslovit cizí lidi, chceme se zalíbit a může nás to hnát k ohromným sportovním výkonům. Abychom byli oceněni. Víc si o tom povíme příště. Naše podvědomí se tak snaží přežít. Ale to tedy znamená, že neovládáme svůj život. Řídí ho ustrašený pračlověk a ten nás bude hnát do nekonečného koloběhu obav a tužeb. Proto je tak důležité přijmout sebe sama a uvědomit si vlastní hodnotu.

To neznamená, že si teď jen lehneš na gauč a posypaný zbytkama chipsů si budeš říkat, jak jsi skvělý. Ne, je to jen odrazový můstek. Pevná půda pod nohama. Pokud situaci nemůžeš okamžitě změnit, přijmi ji. Jsem tlustá, až to není pěkný, jsem nejblbější ve třídě, největší nešika na směně, hulím jednoho jointa za druhým a nevím kudy kam, cokoliv. Přestat před tím utíkat. Ano tohle jsem teď já. Tak to prostě je. A teď, když jsem si vyčistila hlavu a emoce, můžu začít přemýšlet, co s tím udělám. Krok za krokem.

Tahle jediná věc je ohromné osvobození. Teprve teď máš prostor volně žít. Tvůj současný stav se ti sice nemusí líbit, ale už přesně víš, kdo jsi. Tím odpadají veškerý strachy z okolí. Nebojíš se mluvit s kýmkoliv, nemůžou ti ublížit pomluvy a cizí soudy. Je ti už jedno, co si o tobě kdo myslí, protože se tě to netýká. Jsi ve svém středu a ve své síle. Která bude už jen růst. Teď můžeš začít tvořit, máš prostor získat vnitřní sílu, o které se ti ani nesnilo. Neznamená to, že se hned zázračně uzdravíš ze všech nemocí a zmizí všechny tvoje strachy a problémy. Ne, jen máš mnohem lepší možnost je měnit k lepšímu. Teď můžeš začít vyhrávat život. Teď si můžeš začít užívat utrpení.

To je pořekadlo, které se traduje v amerických ozbrojených silách. A slovy klasika, takový překladatelský oříšek. Vesměs znamená, smířit se s tím, že je situace špatná. Lidé se často trápí naprosto zbytečně, protože mají od života nějaká očekávání. Ale život nemá žádnou povinnost být spravedlivý. Život je většinou odporná, šílená a zvrácená věc, která si libuje v utrpení. Je nezbytné tomu přizpůsobit své myšlení. Utrpení je pokrok. Víme to, pokud trénujeme tělo. Otužujeme se tak, že je nám zima. Cítíme zimu, abychom ji později tolik necítili. Tím, že cítíme slabost při cvičení, dáváme impuls našim svalům, aby rostly. Nepohoda je způsob, jakým tělo sílí, to je jasné každému. Ale z nějakého důvodu si tohle málokdo uvědomuje, pokud jde o budování charakteru.

Neznám vnitřně krásného člověka, který by měl snadný život. Za každým obdivuhodným a inspirativním charakterem je nějaký šílený příběh. Takže vítej každou bolest, každou zradu, každou nespravedlnost. Je to příležitost k posunu a čím víc se jich nakupí najednou, tím větší skok ve svém charakteru můžeš udělat. Problémy jsou hnojivo. Rostliny taky rostou a kvetou díky hromadě výkalů a odumřelých zbytků. Lotos rozkvétá z bažiny.

Tohle byl vlastně takový úvod. Nastínil jsem první dva kroky k osvobození. Bezpodmínečné přijetí sebe sama a přijetí nepohody jako cesty k rozvoji. Příště si povíme, proč fénix není klišé a jak budovat téměř nezničitelný a nezastavitelný charakter, který je prospěchem pro své okolí. Jak říká jeden můj psychopatický známý, olivy se musí drtit. Má bohužel pravdu, takový je život. Kdo to pochopí, vyhrál.

Díky za váš čas.