Věda nemůže lhát, pojďme si říct proč

Než se ale k tomu vysvětlení dostaneme, považuji za nezbytné, abychom si řekli, co věda není a jaká úskalí má svět, ve kterém vědeckou metodu nepoužíváme. Protože to velmi dobře známe z minulosti. Protože takový svět skýtá mnoho nástrah, mnoho podvodníků a mnoho obětí.

Téměř celou svoji historii lidstvo spíš jen přežívalo. Počet obyvatel na planetě se zvedal velmi pozvolna a lidé žili v nám již těžko představitelné bídě a utrpení. Masivní novorozenecká a dětská úmrtnost, spousta velice krutých nemocí a možnost zemřít na kdejakou drobnost. Ti, kteří se s nostalgií dívají na „staré dobré časy,“ přehlížejí naprostou většinu aspektů dobového života. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme ve zdaleka nejlepších časech, jaké kdy na zemi byly. Ale proč? Co se změnilo, že počet obyvatel mohl tak rapidně narůst během tak krátké doby? Jak to, že dnes máme tak neuvěřitelnou hojnost, že nám teplá voda teče domů, že třetinu jídla vyhodíme, že můžeme instantně komunikovat na tisíce kilometrů? Lidé, alespoň někteří, začali totiž přemýšlet jinak.

Ta neskutečně rychlá a ohromná změna byla možná jen díky poznání založenému na důkazech. Tedy díky vědecké metodě. Celou historii před příchodem vědy jsme měli jiný přístup. Bylo to „poznání“ založené na povídačkách, báchorkách, mýtech a náboženství. Jedna paní povídala. „Mě to pomohlo, tobě to pomůže určitě taky. Tancoval jsem okolo ohně a začalo pršet. Tak tancuj taky okolo ohně.“ Zcela zjevně to nefungovalo. Třetina dětí dnes nezemře do pěti let po narození a nezasloužil se za to žádný bůh, žádný rituál, žádná modlitba. Zkrátka jsme zjistili, proč se takové věci dějí a jak je napravit.

Vědecký přístup je podobný jako přístup soudů. Pravdu neznáme, nemáme svědky, ale stejně se krůček po krůčku, pomocí spousty důkazů, můžeme dostat co nejblíže realitě a na základě toho udělat nějaké rozhodnutí. Správný soudce, a správný vědec, vám nikdy neřekne „takhle to je.“ Dozvíte se něco ve smyslu, že po zvážení všech dostupných důkazů si myslíme, že je to asi takhle. Je to velmi skromný a pečlivý přístup. Odlišný od pověr a náboženství, která nám jasně říkají, jak věci jsou, aniž by ale taková tvrzení byla jakkoliv relevantně doložena.

Příznivci různých náboženství a ezoterických směrů rádi namítají, že věda přece neví všechno a stále může být mezi nebem a zemí spousta věcí, o kterých nevíme. A že tedy nemůžeme všechno dokázat a pochopit. Tahle námitka je spíše nepochopením vědecké metody, než jejím vyvrácením. Totiž i když nějaký jev nechápeme přesně, stále můžeme vnímat nějaké jeho důsledky. Tak například ve vesmíru vidíme působení temné hmoty. Naprosto netušíme, co to je, nevidíme ji, neumíme ji změřit, ale vidíme její projevy ve formě rovnoměrného otáčení hmoty v galaxiích. Stejně tak lidé používali oheň tisíce let předtím, než zjistili, co to vlastně je. Tedy podobně, pokud existují nějaké nadpřirozené jevy, viděli bychom jejich působení a mohli je zkoumat stejně objektivně, jako věci zcela zjevné.

Experimentem můžete dokázat fungování i věcí mezi nebem a zemí. Pokud tvrdíte, že umíte astrálně cestovat nebo máte skvělou intuici, pak není nic snazšího, než mi do komentářů napsat, co mám v prostřední zásuvce mého stolu. Jednoduchým experimentem bychom mohli dokázat telepatii, vidění aury, existenci čaker, pravdivost horoskopů a výkladů budoucnosti obecně, léčení modlitbou, homeopatiky nebo cokoliv jiného. Dosud se u těchto experimentů nedostal nikdo přes hranici náhody. Naopak, jednoduchými experimenty jsme tyto věci vyvrátili. Přesto se jimi někteří lidé dál rádi nechají klamat.

Námitka, že zlí vědci takové věci tají, je absurdní. Jednak by se vědci utloukli, aby mohli zkoumat nové, dosud nepopsané fenomény a za druhé je řada způsobů, jak takový výzkum masivně zveřejnit i bez „zlých vědců.“ Člověk totiž nemusí být vědec, aby mohl postupovat vědeckou metodou.

Ještě smutnější je pak argument „já jsem si to sám prožil a nikomu dalšímu to dokazovat nemusím.“ Nechávat si pro sebe věci, které by mohli pomoci spoustě lidí je asi nejlepší ukázka sobectví, která mě napadne. O nedostatcích vlastních prožitků a závěrů neověřených experimentem si řekneme za chvilku. Mozek ve stavu meditace umí dobré šílenosti. Ale není to nic magického nebo nadpřirozeného. Ty „posmrtné“ zážitky a návraty do těla bývají docela dobře vysvětlitelné. Tělo totiž po smrti není mrtvé celé. Odehrává se v něm spousta procesů, které si oživený člověk může pamatovat a interpretovat různě.

To všechno neříkám jako nějaký vědecký suchar. I já kdysi věřil ezoterickým blábolům, i já zažil v meditacích zajímavé věci. Neříkám, že nic mezi nebem a zemí určitě není, jen že tenhle způsob poznání je příliš nespolehlivý, příliš nečitelný, příliš náchylný na mylné závěry. A já nerad lžu sám sobě. Experimentálně ověřit se dá vesměs cokoliv a poznání založené na důkazech je ta nejlepší cesta. Ta jediná fungující cesta.

Mnohdy lidé argumentují „zdravým selským rozumem“ a vlastními zkušenostmi, případně zkušenostmi lidí z jejich okolí. Jenže sebelepší rozum musí mít relevantní informace, podle kterých se rozhoduje, a navíc reálné důkazy mohou jít proti špatně informovanému rozumu. Lidem nedávalo smysl, že by Země mohla být kulatá. Dokud nepřišla řada dobrých argumentů a důkazů.

I vlastní zkušenost může být zavádějící a mylná. Povím vám příklad. Začátkem lockdownu nebylo co na práci, a tak jsem ve velkém hrál American Truck Simulator. Covid jsem velmi dlouho nedostal a všichni, co ho v okolí měli, ATS nehráli. Podle mé zkušenosti je tedy hraní ATS skvělá prevence proti covidu. Jeden můj známý takhle zase nosil černé ponožky, které ho dobře a dlouho proti covidu chránily. Tohle je naše zkušenost, tak co mi má nějaký vědec, který u toho nebyl, co povídat něco jiného ne? Jenže…

Jenže moje poznání není dostatečně podložené a má spoustu mezer. A právě v tom je síla vědecké metody. Na počátku máme tvrzení nebo pozorujeme nějaký fenomén. Shromáždíme maximum dostupných informací a vytvoříme hypotézu. Navrhneme experiment, který by naši hypotézu měl potvrdit nebo vyvrátit. Je velmi důležité hledat všechny možnosti, proč by naše hypotéza neměla být pravdivá. V rámci experimentu bych například mohl vyzpovídat další stovky nebo tisíce hráčů ATS (nebo nositelů černých ponožek) a zjistit, kolik z nich covid i přesto dostalo. Nebo si uvědomit tu relevantní námitku, že když sedíte doma u počítače, tak nemáte od koho co chytit. Experimentem získám nějaká data, která buď moji hypotézu vyvrátí nebo potvrdí. Výsledky své práce pak sdílím s dalšími vědci a ti můžou poukázat na případné chyby nebo na přehlédnutý jev, zapomenutou skutečnost, která mohla výsledky ovlivnit.

Vlastně jsme si to teď celé mezi řečí vysvětlili, ale pro přehlednost ještě věcně a stručně. Věda pracuje následujícím způsobem.

1. Pozorujeme nějaký jev

2. Definujeme si, co přesně chceme zkoumat

3. Připravíme si hypotézu, proč se asi daný jev děje

4. Předpovíme, co by se stalo, kdyby naše hypotéza byla pravdivá

5. Experimentem hypotézu ověříme a pokud je mylná, vracíme se ke kroku číslo tři

6. Své závěry zveřejníme

Pro přesnější popis vás odkážu na video Martina Roty.

Vědecká metoda je nástroj poznávání světa co nejobjektivnější formou. Stejně můžete postupovat třeba jako zahrádkář. Můžete si všimnout, že je to přesně opačný způsob, než jaký vám nabízejí různá náboženství. Vědeckou metodou shromáždíte fakta, prověříte jejich platnost a pak z nich uděláte závěr. Náboženství, ezoterika, pseudověda a různé konzervativní směry vám dají svůj závěr, pak si vyberou ta fakta, která s nimi souhlasí a zbytek okázale ignorují.

Výzkum si vědci samozřejmě nenechávají pro sebe. Publikují ho formou vědeckých studií. A právě tak můžeme poznat dobrý výzkum od špatného.

Studií je celá řada a samozřejmě mají různou kvalitu. A i zde bohužel můžou hrát roli peníze. Tak si například výrobci limonád platili studie, že cukr je vlastně fajn, tabákový průmysl se nás snažil přesvědčit, že kouření nám prospěje, farmáři nám povídají, že potřebujeme mléko a maso, fosilní průmysl, že klimatickou změnu nezpůsobuje člověk… Chápete. Všechny tyto mýty jsou již vyvrácené díky tomu, jak je věda transparentní. Jak tedy poznáme dobrý výzkum od špatného?

Předně se můžeme podívat v jakém časopise, v jakém vydavatelství studie vyšla. Vědci mají tendenci posílat své práce do co nejprestižnějších časopisů, aby zvýšili svůj dosah. Prestižním se časopis stává tím, že je dlouhodobě spolehlivý. Pokud by často publikoval chybné studie, které pak musí stahovat, jeho důvěryhodnost, a tedy i prestiž by klesla. Takže i samotné vydavatelství se stará o to, aby studie byly dobře provedené. O tom později. Pro časopisy je hlavním ukazatelem impact factor, tedy počet citací daného časopisu. Vědci ve svých studiích citují další studie, ze kterých vycházeli a nikdo nechce, aby jeho výzkum byl založen na něčem chybném. To může mít velké dopady. Takže důvěryhodnost je tady naprosto klíčová. Na rozdíl od „alternativních“ médií, které šíří jeden nesmysl za druhým a jejich čtenáři jim přesto nadále bezmezně důvěřují. U přírodních věd jsou nejdůvěryhodnější například vydavatelství Nature, Springer nebo Elsevier. Pokud něco vyjde tam, velmi pravděpodobně to bude dobrá práce. I když chyby už se taky staly. Na druhou stranu ale existují i takzvané predátorské žurnály, které za peníze otisknou naprosto cokoliv. Proto nestačí samotné tvrzení „vyšla studie, která říká že…“

Každá studie má samozřejmě nějakého autora nebo autory, a podobně jako časopisy a vydavatelství, mají svůj index spolehlivosti i samotní vědci. U nich se mu říká H-index a je to poměr citací k počtu vydaných studií. Slavný vědec, který má za sebou spoustu práce a je citovaný po celém světě bude opět důvěryhodnější. Protože je víc pod drobnohledem. Protože řada jeho kolegů by se ráda proslavila tím, že najdou chybu v něčem známém. Což se čas od času stane a je to právě známka toho, že kontrolní procesy fungují. Přesto ale autorita jako taková nemá ve vědě úplně místo, tam se hledí na důkazy. Autorita může být dobrý základní ukazatel, ale věda není církev, aby pravda byla to, co řekl někdo důležitý. Proto nestačí samotné tvrzení „slavný vědec říká, že…“

Důležité je, jestli studie prošla recenzním řízením, tedy jestli má peer-review. Recenzní řízení znamená, že časopis před zveřejněním poslal studii dalším vědcům v oboru, aby se na ní snažili najít chyby. Což oni opět rádi udělají, protože si tím u těchto časopisů dělají dobré jméno, když oni sami pak chtějí něco zveřejnit. Právě tohle je způsob, jakým si vydavatel snaží zajistit, že bude publikovat jen skutečně seriózní práce. Predátorské časopisy recenzní řízení buď neřeší nebo je hodně „na oko.“

Studie může být vydána ještě před recenzním řízením. Dělá se to ze dvou důvodů. Zaprvé vědecká komunita může studii připomínkovat ve větší míře, než jak by tomu bylo u recenzního řízení, což může pomoci s výzkumem. Zadruhé to může být proto, že daná studie je taková blbost, že by recenzním řízením neprošla, ale ne úplně seriózní vědec ji přesto chce vydat, aby pak mohl říkat, že „existuje studie, která říká, že…“ Zveřejněná studie, která neprošla recenzním řízením se označuje jako pre-print.

Dostáváme se k samotné studii a její struktuře. Vědec musí popsat jakým způsobem výzkum prováděl, jak došel ke svým výsledkům a jak tato data zpracoval. Měl by uvést limitace, kterých si je vědom a jakým způsobem se snažil předejít zkreslení dat. Ohromně důležitá je samozřejmě velikost vzorku. Kolikrát bylo měření prováděno nebo kolik lidí se ho účastnilo. S lidmi je obecně problém, protože jsou velmi různorodí, a tak je ve výzkumu potřeba zohlednit daleko víc faktorů. Věk, pohlaví, zdravotní stav, místo pobytu… zkrátka cokoliv, co by na výsledky mohlo mít jakýkoliv vliv.

Při testování léků se například používá dvojité zaslepení, kdy jedna skupina dobrovolníků dostává testované léčivo a druhé skupina jen placebo. Přičemž ani dobrovolníci, ani personál, který léky podává neví, co komu dává. Nemůže tak dojít k žádnému vědomému nebo nevědomému ovlivnění výsledků.

Pokud porovnáváme dvě skupiny, musejí si být co nejpodobnější, abychom vyloučili jiný vliv než právě ten, který se snažíme zkoumat. Například vegané vycházejí mnohdy zdravější než masožrouti, ale zároveň vegané se mnohem častěji zajímají o zdravý životní styl, více na sebe dbají, více sportují. Tedy jen samotná strava nemusí být tím rozhodujícím faktorem.

Postup výzkumu musí být popsán natolik transparentně, aby studie byla replikovatelná. Tedy aby každý, kdo bude postupovat stejně, došel ke stejným výsledkům. Samozřejmě existují tak jedinečná výzkumná zařízení, že není nikdo, kdo by jejich práce mohl replikovat, ale i v tomto případě může být už z metodiky výzkumu zřejmé, jestli nedošlo k chybě.

Právě na metodice výzkumu se nejvíc vyřádí kolegové vědci v recenzním řízení. Tak může vyjít najevo, že grafy někdo prohnal Photoshopem, že data byla pozměněna tak, aby odpovídala požadovaným výsledkům.

Závěr studie už bývá více lidský, což někdy může být problém. Tady jsou výsledky interpretovány a je navrhován další postup. Zde se opět musí zmínit limitace výzkumu. „Zjistili jsme tohle a myslíme si, že to znamená tohle.“ „Výsledky jsou sice zajímavé, ale nedostatečně průkazné, je třeba další výzkum.“ Problém tu může být ze dvou důvodů. Jednak vědec může být (i nevědomky) zaujatý a přiloží svým výsledkům význam, který tam není. Ale především je to problém kvůli veřejnosti a médiím. Novinář, který nemá čas, si mnohdy přečte jen úvod a závěr. To jsou takové ty články „Vědci zjistili, že…“ Ono totiž někde v textu může být něco ve smyslu „zjistili jsme sice toto, ale to rozhodně neznamená, že…“ čehož si laik nebo zbrklý novinář nevšimne a výsledky pak misinterpretuje.

Například bych mohl napsat studii, v jejímž závěru by bylo, že soustavné pojídání dortů nevede k nadváze. Ale v metodologii byste se dočetli, že jsem výzkum prováděl na třech mladých sportovkyních s rychlým spalováním, které všechny kalorie stihnou vyběhat a rozhodně takové výsledky nejsou přenosné na obecnou populaci. Proto je důležité číst vše. Závěr bez patřičného kontextu může být velmi zavádějící.

Autor dále musí zmínit případný střet zájmů a jakým způsobem byl jeho výzkum financován.

Jak vidíte, proces sdílení vědomostí je velmi transparentní a doslova každý, kdo má relevantní námitky, může nějakou studii vyvrátit. Rozhodně neplatí nějaké „a ty jsi kdo, že kritizuješ slavného vědce?“

Jeden příklad za všechny. V době pandemie to chvíli vypadalo, že Ivermectin může mít při léčbě covidu nějaký pozitivní vliv. Tvrdila to například velká egyptská studie, která se následně stala inspirací pro další výzkum a byla citována snad ve všech dalších navazujících studiích. A byl to „prostý“ student medicíny, který poprvé veřejně přišel s důkazy, že data ve studii jsou zfalšovaná. Studie byla stažena a s tím padl i další podobný výzkum jinde po světě.

Byť skutečně existují studie, které pozitivní vliv Ivermectinu prokázaly. Tento výzkum ale probíhal v rozvojových zemích jako Indie nebo Peru, kde lidé mají spousty parazitů. Ivermectin tedy zafungoval tam, kde měl. Zbavil lidi parazitů a jejich imunitní systém pak měl víc síly bojovat s covidem. Žádný přímý vliv ale nikdy prokázán nebyl. Přesto se ale už z Ivermectinu stihl stát mýtus, kterým se krmili lidé zvyklí věřit povídačkám. Aniž by jakkoliv zvažovali možné nežádoucí účinky.

Možná si teď říkáte, že si tak trochu protiřečím. V titulku říkám, že věda nemůže lhát a teď vám povídám o tom, jak vědci lžou. Vědci lhát mohou. Můžou být zaplacení nebo sledovat své vlastní zájmy. Jako například Andrew Wakefield a jeho slavné (a velmi dobře vyvrácené) tvrzení, že vakcíny způsobují autismus. Které mimochodem nikdy nijak neprokázal. Člověk, který napáchal ohromné škody na zdraví a životech statisíců lidí. Tady vás odkážu na skvělý článek Pavla Kasíka nebo video Patrika Kořenáře.

Ale nakonec to budou zase jiní vědci, kteří takové podvody vždy odhalí. Protože vědci nejsou žádná homogenní skupina. Nemůžete si koupit všechny a pokud ano, stejně riskujete, že vás odhalí nějaký student medicíny. Protože nemůžete nic schovávat. Vědci lhát mohou, ale věda je díky svému nastavení nejlepší a nejspolehlivější způsob, jak se přiblížit pravdě.

Zbývá zmínit ještě dvě důležité věci. Tou první jsou meta studie. Možná vůbec nejdůležitější věc ve vědě. Meta studie je soubor více (cizích) studií. Zkrátka shromáždíte veškerý dostupný výzkum na určité téma a porovnáváte výsledky. Získáte tak mnohem větší vzorek dat, můžete odhalit různé anomálie a nedostatky konkrétních studií nebo také můžete zjistit, že o určitém problému toho stále víme velmi málo.

Meta studie nás přivádí k něčemu, čemu říkáme vědecký konsenzus. Tedy, že nějakou věc máme tak dobře prokázanou, že již nemá smysl ji dále znovu prokazovat. Protože to by brzdilo vývoj. Konsenzus znamená, že naprostá většina výzkumů, odborníků a důkazů se shoduje na určitém tvrzení. Nemusíme opakovaně prokazovat, že člověk potřebuje kyslík. Tohle můžeme přejít a začínat se svým výzkumem až dále. A i když to tak bohužel ve společnosti stále nevypadá, nemusíme ani prokazovat člověkem zaviněnou klimatickou změnu. Její popírání je již na úrovni ploché země.

Samozřejmě se objevují námitky typu: „ale věda má taky svoje dogmata, je to taky náboženství, protože věří těm svým konsenzům.“ To je ale opět jen nepochopení. Věda nevěří, věda dokazuje. A někdy je těch důkazů už prostě dostatečné množství. Stejně jako soud někdy skončí s tím, že důkazů je už opravdu hodně a vina je téměř jistá. Navíc nikdo vám nebrání konsenzus napadnout. Ale jak říkal Carl Sagan: „Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy.“ Pokud si myslíte, že jste něco prokázali lépe než desítky let výzkumu a tisíce vědců před vámi, pak prosím, ukažte a popište, jak jste ke svému zjištění přišli. V tom nikdo nikomu nebrání.

Věda a vědecká metoda není neomylná. Má své problémy. Různé omyly ve vědě velmi zábavnou formou shrnul Petr Slavíček na tomto videu. Ale stále to je zdaleka ten nejlepší způsob poznání, jaký máme. Je transparentní a tím sebeočišťující. Omyly a podvody zkrátka nejde schovávat věčně. Na rozdíl od pověr, od náboženství, od ezoteriky, od obchodníků se strachem a prodavačů zázračných řešení. Pokud tedy něčemu můžeme věřit, je to právě věda.

Díky za váš čas.