Článek
Kambodža. Určitě jste o ní slyšeli. Pravda, většinou v negativním kontextu. Politické problémy, krvavá budoucnost a čínský vliv. A přitom má naše země s Kambodžou překvapivé spojení. Ve 20. století jsme se stali podivnými partnery v mnoha oblastech. A vyrůstal u nás současný kambodžský král. Jak se mohlo stát, že člen královské rodiny skončil v rudém Československu? Jak ho ovlivnily politické bouře, které jeho zemi čekaly? A kde je král a Kambodža dnes?
Dětství ve vzdálené zemi
Když nepočítáme občasné zprávy misionářů a jednotlivých dobrodruhů, kteří občas z českých zemí do daleké Kambodži dorazili, můžeme počátky vzájemných kontaktů mezi naší vlastí a Kambodžou hledat v koloniálním období pozdního 19. století, kdy se Kambodža stala francouzským protektorátem. Formální diplomatické styky byly navázány brzy po vyhlášení kambodžské nezávislosti roku 1956. Princ Norodom Sihanouk, který po abdikaci na královský trůn působil jako předseda vlády, navštívil Prahu v tom samém roce a osobně se setkal s komunistickým prezidentem Zápotockým. To, že byl Sihanouk princ, mu nijak nepřekáželo v navázání úzkých diplomatických vztahů s východním blokem.
Sihanouk byl v poměrně složité pozici. Ideálně chtěl zachovat nezávislost a neutralitu své země, což bylo ve spojení s rostoucími konflikty v Indočíně (Vietnam, Kambodža a Laos), velmi náročné. Princ-premiér sám vládl jako „buddhistický socialista“, a vedl zahraniční politiku, která na jednu stranu spolupracovala s USA, ale na druhou stranu také pravidelně kooperovala s Čínou a SSSR. V tu samou dobu se musel vypořádat s komunistickými guerillovými a proamerickou frakcí v armádě. Československo, které bylo sice součástí východního bloku, ale jevilo se jako přijatelnější oproti Sovětskému svazu, bylo poměrně ideálním partnerem pro spolupráci. A bylo také místem kam se princ-premiér rozhodl roku 1962 vyslat svého devítiletého syna.
Norodom Sihamoni se narodil roku 1953 pár měsíců před vyhlášením kambodžské nezávislosti. Po několika letech studia na lyceu v Kambodži se jeho otec rozhodl, že by bylo vhodné vyslat syna do zahraničí, aby získal cenné zkušenosti. Sihamoni nebyl pravděpodobným následovníkem trůnu a měl mnoho sourozenců, ale evropská zkušenost byla považována za výhodnou pro jakoukoliv budoucí funkci. Po krátké korespondenci mezi princem-premiérem a komunistickým prezidentem Zápotockým došlo k dohodě o studiu. Mladý Sihamoni pobýval ze začátku na kambodžské ambasádě a docházel do Majakovského základní školy.
V mnoha ohledech žil princ ve stejném světě jako běžný žák. Rychle se integroval do místní komunity a přes počáteční nedostatky brzy zvládl český jazyk. Překonal i obavy svých příbuzných z chladného klimatu a údajně byl nadšen sněhem během zimy. Za princovu velkou lásku patřil tanec a především balet a pravidelně docházel na baletní představení v Praze. Během návštěvy Kambodži roku 1968 předvedl své schopnosti na představení pro významné zahraniční hosty. Jeho učitelé také vychvalovali princovi schopnosti v umění, filmu a literatuře. Zpráva z roku 1967 také vychvaluje jeho nyní výborné schopnosti, co se týče českého jazyka. Toho samého roku ukončil princ studia na základní škole a nastoupil na Pražskou konzervatoř.
Po konci návštěvy vlasti roku 1968 se princ vrátil do země změněné okupací. Spolu se svými spolužáky se Sihamoni účastnil několika protestů proti okupačním silám, což musela nakonec zarazit kambodžská ambasáda. Tu zakončil s velmi dobrými výsledky a přesunul se ve studiu na Akademii múzických umění v Praze, kde začal roku 1971 studovat. V té době však už nežil na kambodžské ambasádě, ale u rodiny jedné ze svých učitelek. Nebyla to změna dobrovolná, ale Sihamoni si na ni příliš nestěžoval, protože dlouhodobě chtěl pobývat mimo ambasádu. K této změně došlo k převratu, který roku 1970 provedli proameričtí důstojníci v Kambodži, když byl princ-premiér na zdravotním pobytu v Evropě.
Někteří pozorovatelé očekávali, že Sihanouk skončí podobně jako jeho protějšek ve Vietnamu Bado Dai, který po svém svržení skončil v neslavném exilu a zapomenutí. To byl hrubý omyl. Vzhledem k podpoře, kterou nový režim obdržel od USA se Sihanouk rozhodl, že plně vsadí na rudou kartu. V Pekingu tak oficiálně vyhlásil, že se spojí se svými bývalými komunistickými protivníky, aby svrhl vojenskou vládu v Kambodži. To vedlo k mohutnému posílení komunistických Rudých Khmerů, kteří nyní mohli čerpat z fanaticky roajalistických zemědělských komunit. Sihanouk získal spojence, kteří mu mohli pomoci znovu získat svou zemi. Netušil, že se spojil s ďáblem.
Zkáza vlasti a návrat
Československá vláda se z počátku snažila zaujat vyčkávací pozici. Sihanouk měl podporu Číny a Vietnamu, ale SSSR zatím drželo neutralitu. Proto pražská ambasáda přešla pod kontrolu vojenské diktatury a Sihamoni ji musel opustit. Až na krátkou návštěvu otce v Pekingu však Sihamoni pokračoval ve svých pražských studiích. Místní úřady mu zajistili stipendium a bezpečnost zatímco jeho otec plánoval opozici a další příbuzní formovali jednotky přímo v Kambodži. Ve svých studiích opět pokračoval úspěšně a na několik dalších let se nemusel tolik zaobírat situací ve své zemi. Roku 1975 však studia úspěšně dokončil. Ve stejný rok zvítězila vojska Rudých Khmerů v Kambodži.
Komunismus vyprodukoval mnoho monster. Rudí Khmerové a jejich vůdce Pol Pot byli dost možná jeho nejohavnějším bastardem. Přes čtvrtinu obyvatelstva Kambodže zemřelo v režimních masakrech. Vynucené opuštění měst a kompletní izolace vedli k ekonomické katastrofě a hladovění. Pol Potovy masakry zdecimovali kambodžskou inteligenci a málem uvrhli zemi zpět do éry kamene. Královská rodina se stala cennými rukojmími a byla držena v rozvalinách opuštěných měst. Sihamoni musel pracovat za špatných podmínek v zemědělství a jeho předměty přivezené z Čech byli zničeny. Nakonec měl štěstí, když se mu a zbytku rodiny podařilo díky čínské intervenci vycestovat ze země.
Rudí Khmerové naštěstí nebyli ve svém řádění chytří a rychle si znepřátelili Vietnam. Vietnamští komunisté měli po vítězství nad Saigonem velké ambice a dominance nad Kambodžou jim přišla velmi vhod (podobně k stavu, který vytvořili v Laosu). Vietnamská vojska zemi obsadila rychle a poměrně bez boje. Nejloajálnější Pol Potovi loajalisté s ním unikli do džungle, ale většina obyvatelstva s nadšením přivítala své tradiční vietnamské nepřátele. Tisíce let sporů byly v porovnání s Pol Potem triviální. Situaci opět dokázal využít Sihanouk, který na pozvání Číny, která se čím dál více stavila proti Vietnamu, sice odsoudil Rudé Khmery, ale také odsoudil vietnamskou okupaci.
Sihamoni po odchodu do exilu chvíli pobýval v severní Koreji, ale nakonec přesídlil do Francie. Tam vyučoval balet a plnil si své kariérní sny, ale nemohl přes opakované snahy navštívit Prahu. Československo oficiálně podporovalo vietnamskou loutkovou vládu, proti které Sihanouk vystoupil v OSN a hříchy otce často následují syna. Mladý princ se také čím dál více zapojoval do politických otázek. Stal se sekretářem svého otce, který mezitím začal velet poměrně silné povstalecké armádě. Se svým uměleckým vzděláním se Sihamoni stal velmi populárním u mnoha velvyslanců a hodnostářů, se kterými jeho otec v exilu jednal.
Sihanoukova pozice se postupně zlepšovala. Vietnam si poměrně rychle uvědomil, že je angažmá v Kambodži tak trochu otrávené jablko, které obzvlášť škodilo jeho zahraničním vztahům a že by bylo nejlepší s celé věc čestně odejít. Navíc se bývalý princ-premiér smířil s variantou spojenectví s provietnamskými kolaboranty, které považoval za lepší variantu oproti zbývajícím Rudým Khmerům. Provietnamský premiér Hun Sen od roku 1987 také přešel na variantu kompromisu a jednání o ukončení dlouhého konfliktu mohla začít. Jeden ze Sihanoukovích synů převzal vedení politické frakce a Sihanouk formálně zahájil pařížská mírová jednání roku 1991. Zde se všechny frakce včetně Rudých Khmerů dohodly na odzbrojení a svobodných volbách.
Sihamoni po mírovém procesu nejprve sloužil jako velvyslanec Kambodži v OSN, než se roku 1993 stal zástupcem země v organizaci UNESCO, kde mohl plně uplatnit své umělecké vzdělání a znalosti. Rok 1993 byl významný také obnovením monarchie v Kambodži a nástupem Sihanouka na trůn. Většina frakcí souhlasila s novou konstituční monarchií a demokracií. Výjimkou byli Rudí Khmerové, kteří se pokusili o novou rebelii. Pod vedením Pol Pota však už nenašli žádný úspěch. Pol Pot sám byl sesazen roku 1997 svými spolupracovníky a o rok později zemřel. Zbývající Rudí Khmerové se většinou vzdali v následujícím roce. Poslední zbytky ohavného režimu byli pryč.
Na královském trůnu
Norodom Sihanouk nikdy nebyl předvídatelným člověkem. Jeho abdikace roku 2004 tento fakt pouze potvrdila. Kambodža nemá přímou linii nástupnictví a nového krále volila devítičlenná komise. Volba padla poměrně překvapivě na prince Sihamoniho. Nebyl tak známý jako mnoho jeho sourozenců a dlouhodobě působil v zahraničí. Možná právě proto byl zvolen. Nový král měl být nezaujatý, a to mohl Sihamoni dělat daleko lépe než princové, kteří se více než dekádu účastnili politických bojů. V poměrně střídmé ceremonii byl nový král 29. října roku 2004 korunován. Jeho otec přežil svou abdikaci o osm let a zemřel ve věku nedožitých devíti dekád roku 2012.
Král Norodom Sihamoni ani na královském trůnu nezapomněl na zemi svého dětství a dospívání. Dlouhodobě si nechává posílat české časopisy a na dálku pozoruje místní kulturní život. Dvakrát naší zemi během své vlády navštívil, a to v letech 2006 a 2010. Drží jako jediný světový panovník čestné občanství Prahy a také čestný doktorát Akademii múzických umění. Stále také plně ovládá český jazyk, což je z hlediska bývalých zahraničních studentů ne zcela časté.
V domácích otázkách se král vždy snažil a snaží vystupovat zdrženlivěji než jeho otec, který byl znám svým hlubokým zapojením do prakticky všech důležitých diskuzí a politických otázek. Předseda vlády Hun Sen, který i po obnovení demokracie stále disponoval velkou politickou sílou, postupně proměnil Kambodžu v de facto autoritářský režim, kde jeho lidová strana drží monopol na moc. Král několikrát sice udělil amnestii premiérovým oponentům, ale proti konsolidaci moci a útokům na opoziční strany nemohl se svou omezenou mocí mnoho dělat. Ne že by se nesnažil a během protestů roku 2013 se zdálo, že králova mediace přinesla opozici dlouho chtěné změny, ale Hun Sen nakonec triumfoval. Premiérova nedávná rezignace a předání moci vlastnímu synovi ukazuje jak velkou politickou sílu dokázal nashromáždit. Kambodža se tak trochu stala státem dvou dynastií.
Král Sihamoni se zdaleka nevěnuje pouze otázkám na nejvyšší úrovni. Dlouhodobě podporuje kambodžskou kulturní scénu, která stále ošetřuje rány 70. let. Také silně stojí za buddhismem, který je s Kambodžou a královskou dynastií úzce spojen. Kromě pravidelných donací pro zdravotnictví a další služby král také finančně podporuje aktivity kambodžského rudého kříže. Pravidelně také přispívá na programy pro odstraňování minových polí, která jsou bohužel v Kambodži stále častým jevem. Díky těmto donacím, celkové skromnosti oproti předchozím panovníkům a sjednocující roli na národní scéně je král ve své zemi hluboce uznávanou postavou. Příběh krále Norodoma Sihamoniho musí také být příběhem Kambodži. Zvednutí z nejnižšího bodu, obnovení stability, ale také nejistá budoucnost. A samozřejmě také překvapivá česká stopa.
Zdroje a další četba:
NOŽINA, Miroslav, ŠITLER, Jiří a KUČERA, Karel. Royal ties: king Norodom Sihamoni and the history of Czech-Cambodian relations. Prague: Knižní klub, 2006. 188 s. ISBN 80-86938-75-1.
NOŽINA, Miroslav. Dějiny Kambodže. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 380 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7106-897-6.
JELDRES, Julio A. The Royal House of Cambodia [Second edition]. Cambodia: The Sleuk Rith Institute, 2017. ISBN 978-99-24907-85-5
