Článek
Popsat Ankaru v rámci několika krátkých článků není vůbec jednoduché. Mohu tedy nabídnout pár postřehů ze své první návštěvy v hlavním městě Turecka. Berte to prosím jako inspiraci třeba pro vlastní cestu za poznáním. Základní informace pro turisty nejen ze střední Evropy najdete na internetu jednoduše. Tak pokud máte čas a chuť, můžete vyrazit do uliček s námi. Společnost vám bude postupně dělat trojice vysokoškolských učitelů. Místní manželský pár Onur a Dilek si totiž pod svá ochranná křídla vzali moji maličkost.
V Ankaře jsem byl pracovně na začátku května 2025. Podařilo se mi v konkurzu získat finanční prostředky na týdenní výukový pobyt v rámci projektu Erasmus+. Povoláním jsem religionista a specializuji se na výzkum muslimských komunit v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Mnohé z nich jsou tvořeny rodinami s několika generacemi, jejichž kulturní kořeny sahají právě do Turecka. Proto jsem velice rád využil příležitost představit svoji práci na Teologické fakultě a Škole cizích jazyků na jedné z dvacítky vysokých škol v hlavním městě, kterou je Ankara Yildirim Beyazit University.
Hotel byl na rušné ulici, ale v noci byl minimální provoz.
Bydlel jsem v samotném centru v hotelu určeném především pro zahraniční klientelu. Souhlasím s tím, že to hned od počátku nastavilo nějaký obraz o tom městě. Občas se mi podařilo ho trochu narušit tím, že jsem si vedle hlavních ulic čtvrtí Kızılay nebo Ulus odskočil i do méně reprezentativních částí. Okno jsem měl situované přes rušnou křižovatku směrem do velkého parku. V poledne si ve stínu stromů rozložily různorodé skupinky věci potřebné pro společné jídlo. Součástí parku bylo mimo jiné i dětské dopravní hřiště obklopené červeným oválem. Lidé všech generací ho ale nepoužívali k běhu, ale k různě rychlé chůzi.
Mešita Kocatepe je dominantou města.
Vyrazil jsem po jedné z rušných tepen v centru k mé první zastávce, kterou byla monumentální mešita Kocatepe. Právě výzkum reprezentace islámu ve veřejném prostoru je mých hlavním odborným tématem. Mešita byla postavena v letech 1967 až 1987. Díky svým rozměrům a poloze na jednom z mnoha místních návrší je dobře viditelná z širokého okolí. Během několika na sebe navazujících architektonických soutěží docházelo k zajímavému procesu. Původní moderní návrhy byly neustále upravovány a odmítány. Nakonec zvítězila varianta v neoklasicistním osmanském stylu. Inspirací byla mimo jiné i moje oblíbená Modrá mešita v Istanbulu.
Výzdoba mešity reprodukuje tradiční osmanské prvky.
Vyrazil jsem bočními uličkami do kopce a za chvíli jsem byl u samotné mešity. V suterénu pod rozsáhlou platformou je umístěno parkoviště a v přízemí se zase nacházejí běžné obchody. Protože jsem tam byl v úterý dopoledne, potkal jsem jen pár návštěvníků a především tým starající se o pravidelnou údržbu opravdu velké plochy pokryté koberci. Měl jsem tedy čas projít si bez omezení hlavní modlitební sál a vystoupat na balkóny ve vyšších patrech. Mimochodem přístup je bezbariérový a výtah je šikovně schován za mříž s tradičním geometrickým dekorem.
Mihráb je výklenek ukazující směr modlitby.
Odpoledne mě Dilek autem vyzvedla u hotelu a jeli jsme navštívit komplex Anıtkabir. Mauzoleum Mustafy Kemala Atatürka (zemřel 10. 11. 1938) je zcela jistě jedním z ikonických symbolů města i celé země. Stavba začala v roce 1944 a byla dokončena o devět let později. Přijeli jsme k rozsáhlému zalesněnému parku a počkali na bezpečnostní kontrolu vozidla. Během svého pobytu v Ankaře jsem prošel mnoha kontrolními rámy na letišti, v univerzitních kampusech, obchodních centrech, ve vstupech do muzeí. Někde to byla více méně formální záležitost, většinou ale byla ostraha hodně pečlivá.
Sochařská výzdoba na začátku Cesty lvů.
Návštěvu jsme začali Cestou lvů a už tady mě zaujala sochařská výzdoba a reliéfy na stěnách. Navíc ve dvou prvních budovách se nacházela na jedné straně lafeta s úpravou pro státní pohřeb a na druhé zase trochu překvapivě prezidentův oblíbený člun. Všechno bylo doplněno o fotografie, které zná každý Turek ze školní docházky. Vedle religionistiky jsem studoval historii se specializací na 19. a 20. století. Takže upřímně řečeno jsem byl na návštěvu tohoto místo opravdu hodně zvědavý.
Pomalu kráčíme po Cestě lvů, jinak to totiž ani nejde.
Dlažba na cestě je díky mezerám sestavena schválně takovým způsobem, aby si návštěvníci našli čas na klidnou a uctivou chůzi. Z vlastní zkušenosti musím uznat, že toto technické řešení je vážně funkční. Dostali jsme se na monumentální Slavnostní náměstí a připojili se k různorodým skupinkám. Byli tam zahraniční turisté, žáci ze základních škol, středoškolští i vysokoškolští studenti. Rodiny s dětmi se střídaly se seniorskými páry a nemohly chybět i dvojice snoubenců připravující fotoalbum pro svatební hosty.
Prostor byl důstojný a atmosféra uvolněná.
Slunce zářilo, turecká vlajka se třepotala ve větru a všichni strnuli během zvuku trubky. Po krátké chvíli se zase vrátil ruch a pohyb. Vyrazili jsme tedy do velkolepé Síně cti, kde se nachází prezidentův symbolický sarkofág. Upřímně mě mile překvapila uvolněnost atmosféry, která na tom místě panovala. Jistě, že všude okolo byly stráže v perfektně upravených uniformách i další zaměstnanci v nažehlených oblecích. V rozích náměstí jsme měli možnost vidět další příklady prezidentových automobilů, ale bližší poznání jeho odkazu nás teprve čekalo.
Je zcela jasné, kdo je tu za klíčovou postavu.
Společně s dalšími návštěvníky jsme vstoupili do útrob památníku, kde se nachází Atatürkovo muzeum. Hned na začátku jsem si pořídil audioprůvodce, díky kterému jsem se mohl jednodušeji orientovat v celém prostoru. Stačilo zvolit příslušné číslo a dostal jsem požadované informace. Později jsem už jen procházel jednotlivými místnostmi a sledoval různorodou prezentaci jeho osoby. Oblečení, osobní předměty, zbraně, oficiální dary nebo jeho vyznamenání. Rozumím tomu, že na některé turisty z Evropy to musí působit mírně řečeno překvapivě. Já jsem si odnesl spoustu dojmů ohledně toho, jakým způsobem lze lidem přiblížit obraz konkrétní osobnosti.
Obrazy přibližovaly klíčové momenty vzniku republiky.
Podstatnou část muzea tvoří galerie pláten znázorňujících důležité momenty z prezidentova života. Navíc je doplněna několika panoramaty z bitevního prostředí. Okolo nás byla spousta lidí i skupiny školou povinných dětí s „lehce“ nervózními učiteli. Díky Dilek jsem měl příležitost soustředit se na konkrétní předměty a pochopil kontext některých maleb a reliéfů. I když je muzeum velké, předmětů je docela dost a vlastně je to zaměřeno na jednu osobu, pořád šlo všechno s audioprůvodcem zvládnou v klidu.
Občas jsem svoje původce docela překvapil. V průběhu pobytu se mi mnohokrát stalo, že mě obsluha v restauracích, obchodníci na trhu, pokladní v muzeu a mnozí další považovali za nějakého německého turistu. Pokaždé si z toho dělám legraci a to až do chvíle, kdy se moje kořeny nezapřou. Jak s oblibou říkám, příběhy mojí rodiny dokládají dějiny 20. století ve střední Evropě. Jedna polovina pocházela ze Saska a Slezska, druhá půlka z jižní Moravy a mého milovaného Valašska.
Tak to je „místo činu“.
Proč o tom píšu? Na jednom místě v muzeu jsem si náhodou všiml, že na podlaze jsou červené šipky regulující pohyb osob v zúženém prostoru. Automaticky mi v hlavě cvaklo, že jsem do místnosti vstoupil v protisměru. Naštěstí zábradlí rychle končilo, nevypadalo to jako dlouhý bezpečnostní koridor před pasovou kontrolou na mezinárodním letišti. Zafungovala ale pohybová paměť, vycouval jsem zpět před vchod a zvolil si tu správnou polovinu. Dilek se smála a nemohla pochopit, co se to vlastně děje. Tak jsem jí pobaveně vysvětlil, že prostě „pořádek musí být“. Během pobytu jsem hned několik příležitostí si uvědomit, že občas je lepší nechat věci běžet podle jejich vlastního rytmu. Ale o tom zase někdy jindy.
Automobily byly nakonec celkem tři
Jednu věc vím jistě. Do Ankary se chci určitě vrátit a poznat ji zase z jiného úhlu pohledu. Jezdíte do Turecka za památkami nebo k moři? Díky za vaše tipy pod mým blogem.
